Kdysi se nad levandulí jeden smiloval a byl rád, že vůbec nějakou sehnal. Jakýsi takový darovaný semenáč si kdysi naše mamka vysadila nad zídku. Byl na plném slunci a řadu let se tvářil velice spokojeně. Dokonce si přisela jakousi sestřičku a dobrých patnáct let se popelily na svém výpeku. Zespodu se již táhly starobyle svazčité kmeny, které zná našinec z návštěvy Provence a romantických pohlednic. Pak najednou zničehonic bác a bylo po ní. Cílová rovinka volně rostoucích levandulí u nás bývá takto krátká a náhlá. Často končí mnohem dřív z důvodů různých školáckých chyb. Typicky jde o výsadbu do kůry, těžkých zemin, černých hadrů a podobné dětinskosti. Svou roli hraje ovšem i odrůda a neméně významné jsou místní podmínky. Jiný slovy, vždycky se na něco dá zaručeně vymluvit a pravý důvod nevíme. Už ho ani nezjišťujeme a levandule se staly tak nějak věcí spotřeby.

Rozhodli jsme se trochu prověřit záhyby záhady jejího pěstování a udělali pokus. Použili jsme jednu z nejověřenějších odrůd levandulí, která se jmenuje Hidcote podle zahrady, v níž byla nalezena. Obecně platí za velmi odolnou houbovým chorobám, což by mohlo pokus snadno zhatit. Nesáhli jsme po laciných napodobeninách z výsevů, ale opařili jsme pravý Hidcote, řízkováním množený. Jeden jako druhý.

První políčko jsme sázeli do čistého písku, druhé do kompostu s pískem a třetí jen do kompostu. Žádné z nich se nikdy nehnojilo. Druhou trojici jsme založili z čistého rašelinového substrátu, směsi rašeliny a písku s kompostem a směsi rašelina, písek, kamení. Tato trojice byla tradičně hnojena, jen čistá rašelina dostala dvojnásobek hnojiva. Tato verze se v prvním roce také nejdřív zapojila a měla největší počet květů za sezonu. Jaké první vyhrání. Znáte to dál. Po první sezoně téměř zkolabovaly levandule v čistém kompostu. Došel jim vzduch. Také ty písečné vypadaly dost utrápeně.

Po sedmé sezoně jsem pokus vyhodnotil a ořezané kytky v předjaří i zvážil. Reálně největší porost rašelinových nabušenců vážil nejméně a měl největší výpadky celých částí rostliny vinou mrazu. Nejvíc vážily rostliny z čistého písku, které byly nejnižší, méně kvetly, ale nakonec také vytvořily zapojený porost bez výpadků. Úspěšným modelem byl tedy písek a kamení s příměsí rašeliny. S kompostem by to dopadlo stejně a vyzkoušeli jsme i snížit podíl kompostu jen na startovací dávku pro první rok. Potřebujete je přece jen trochu rozjet a nedat možnost plevelům. To je nejlepší způsob pletí. S velkým úspěchem. Později jsme i vynechali písek a použili místní drnovku se štěrkem frakce 4 až 8 mm doplněnou o desetinku kompostu. Bezvadné. Používáme dodnes. Díky tomuhle pokusu jsou mi vcelku dnes lhostejné ty řečičky typu „ já to zakopal do toho či toho a roste to taky“. Já chci, aby to rostlo a kvetlo skvěle, ne přežívalo. Skutečnost, že trocha toho přihnojení vytáhne v druhé polovině léta celkem spolehlivě další výraznou vlnu květů, také stojí za tu práci.

Zkusili jsme ji dokonce založit i jen tak ze zakořenělých řízků a dopadlo to skvěle. Ze sedmi set nám jich přišlo pryč asi šest. Skromně založený záhon žije při pravidelné péči bez problémů víc než deset let a stále je koukatelný bez velkých výpadků. I při pravidelném každoročním sesazení se z nich nevyhnutelně stávají přestárlé parkosy. Vytáhnou se, dochází ke zlomům a stávají se zranitelnějšími. Jakmile začnou výpadky jednotlivých rostlin, jde o neklamné znamení, že přišel čas na zmlazení. O tom zas jindy.