Po útocích v pařížském Bataclanu z 14. na 15. 11. 2015 běželo kontinuální vysílání, vyšetřovatelé průběžně zpřesňovali informace. Paralelně zveřejňovali jména pachatelů, popisovali jejich náhlou, případně postupnou radikalizaci, vazby na Islámský stát, dosavadní kriminální činnost. I seriózní média nabízela informace týkající se rodinného zázemí. Postupně se vypracovávaly podrobné profily s odůvodněním, že tato znalost je ve veřejném zájmu.

I při teroristickém útoku v Nice, kde v roce 2016 zemřelo 86 lidí a stovky byly zraněny, sdělovalo ministerstvo vnitra průběžně informace o události i pachateli. Francouzi již den po masakru měli k dispozici jeho životní příběh, informace o rodinném a sociálním zázemí, o způsobu, jakým se vrah radikalizoval. Obratem se rozběhla veřejná diskuse o tom, jak se mohl náklaďák, jímž terorista vraždil, dostat mezi lidi. Publikovaly se obsáhlé profily.

Sousední Německo volilo podobný scénář, když v roce 2023 jeden zločinec při setkání svědků Jehovových zastřelil sedm lidí. Ihned se na základě policejních i novinářských informací analyzovala vrahova osobnost, jeho písemnosti, vědělo se, kde pětatřicetiletý muž vyrůstal, kde studoval, jaké měl sociální zázemí.

V Česku jsme zvolili odlišný přístup. Když vzniká tento článek, je patnáct dní po smrtícím útoku na Filozofické fakultě UK a my toho mnoho nevíme. Den po vraždění se konaly dvě tiskové konference, na nichž se veřejnost dověděla ledacos o zásahu i něco o pravděpodobné souvislosti mezi klánovickou vraždou a řáděním na univerzitě. Tato souvislost byla později potvrzena. Ti, kteří žádali další informace, byli požádáni o trpělivost.

Čím to, že Francouzi nebo Němci mohou získávat informace kontinuálně, průběžně si je vyhodnocovat a zpracovávat, a my jsme se rozhodli jít jinou cestou? Je to tím, že se školní střílení liší od teroristického jednání? Anebo tím, že s podobnými událostmi nemáme zkušenost?

Badatelé: Neheroizujme, ale mluvme

V médiích, na sociálních sítích, ale třeba i na tiskové konferenci ministra vnitra se opakovala teze, podle které existují vědecké studie, proč údaje o pachateli nezveřejňovat. Vykreslování vrahova příběhu vede k nápodobě. Vrazi kopírují. To by byl závažný důvod pro zadržování informací. V tom případě by byla otázka, proč se Francouzi, Němci ani Američané podle těchto studií neřídí, a to ani v případě školních střeleb.

Jenže důvod je nasnadě. Ani ty studie, které uvádějí, že může existovat významná korelace mezi mediálním vyobrazováním a nápodobou, nehovoří o tom, že by se proto o vrahovi hovořit nemělo, případně že by se neměl zevrubně a záhy popsat sám zločin. Spíš zdůrazňují, že je třeba utlumit určité typy psaní. Doporučuje se třeba nezveřejňovat úplné jméno, fotografie, nezjednodušovat motiv na jeden podnět.

Tato doporučení se projevila třeba v případě německého zpravodajství: policie ani média nezveřejňovaly jméno muže, který vraždil na setkání jehovistů, nehovořilo se o jednom jediném motivu, který by jej nevyhnutelně vedl k činu. Co však novináři zveřejnili, byl jeho životní příběh, ideové zázemí, analýzy jeho písemností.

Studie doporučující zdrženlivost vycházejí převážně z amerického prostředí a z jeho specifik. Mezi ta patří mimořádně otevřený přístup k vyšetřování a mediální pokrytí, které z pachatelů učiní zvrácené celebrity. Po úspěšném netflixovém seriálu o vrahu Jeffreym Dahmerovi z roku 2022 se prodávaly i halloweenské masky. Každý si mohl splnit sen být na jeden večer pohledný vrah a kanibal…

Kapitola sama pro sebe je zveřejňování mnohohodinových záznamů z výslechů. K heroizaci taková otevřenost nepřispěje. Maska hrdiny spolehlivě padá. Nejpozději po šedesáti minutách sedí před vyšetřovatelem ufňukaný pubertální ňouma. V jiném ohledu jsou tato videa problematická: tomu, kdo by snad chtěl provést školní masakr, je zde cesta k úspěšnému provedení popsána do detailů.

Během těchto výslechů si každý může na vlastní uši ověřit to, na co se později zaměřily zmíněné studie o nebezpečí určitého typu mediálního pokrytí. Vyslýchaný občas zmínil některého ze svých předchůdců a přiznal se, že čin zevrubně studoval, aby se poučil a vyvaroval případných chyb. To není překvapivé. Postupujeme tak všichni, ať už sestavujeme skříň, učíme se jazyk, nebo máme v plánu něco temnějšího.

Při stanovování přímé souvislosti mezi mediálním pokrytím a provedeným útokem jsou badatelé přesto opatrní, ač by málokdo určitou složku nápodoby popíral. Takovou nápodobu naznačuje již sám fakt, že tyto střelby jsou geograficky a časově zhuštěny. Vlastně jde o fenomén pozdní moderny. Ve Spojených státech se první školní masové vraždy odehrávají od sedmdesátých let. Ani tato „zhuštěnost“ však nutně nepoukazuje k nápodobě, ale k tomu, že určitá společnost vytváří podmínky pro to, aby se taková patologie rozvinula.

Již proto se máme zajímat o příčiny. Chybou by však bylo význam masových školních střeleb přeceňovat a na jejich základě hodnotit společnost. Zvlášť v případě Evropy jde o zcela výjimečný jev. Totéž platilo po dlouhou dobu i o Spojených státech, ale tam v posledních letech vidíme nárůst těchto zločinů. Podle analýzy týdeníku Education Week došlo v roce 2023 k 37 střelbám ve školách, které si vyžádaly víc zraněných nebo které stály víc lidí život. V roce 2022 to bylo 51 školních střeleb, což je nejvíc za jediný rok od roku 2018, kdy týdeník začal tyto incidenty sledovat.

 V tomto světle se zintenzivňují snahy uchopit příčiny, mediální stopa je přitom jen jedna z možných hypotéz. Jedna z nejcitovanějších studií hovořící o „nakažlivosti“ tohoto typu násilí pochází z roku 2015. Hlavní autorkou je statistička Sherry Towersová. Její tým si všímá, že vyšetřovatelé a média mají být zvlášť v prvních čtrnácti dnech obezřetní v poskytování informací. Právě tyto dny jsou nejkritičtější pro opakování činu. Neznamená to však, že by badatelé vyzývali k informačnímu embargu, spíš upozorňují na nebezpečí vytvářet z vraha osobu, která si svým činem vystřílí slávu.

Jakkoli je i Towersová opatrná ve stanovování souvislosti, existují rovněž respektované a citované studie, které zdůrazňují, že vědecky nelze vazbu mediálního pokrytí a četnějších masových vražd vůbec doložit. Autorem jedné takové studie je profesor kriminologie James Alan Fox, který v článku z roku 2021 tvrdí, že shluky incidentů budou spíš způsobeny zvláštními sociálními, ekonomickými nebo politickými faktory, které s kriminalitou nemusejí vůbec souviset.

Když ne hrdina, tak aspoň antihrdina

I v německé oblasti se tato diskuse mezi badateli vede, zvlášť od roku 2002, kdy společnost šokoval erfurtský masakr. Devatenáctiletý student tehdy zastřelil dvanáct učitelů, dva žáky, jednoho policistu a následně spáchal sebevraždu. Od té doby došlo v Německu ke třem dalším incidentům, které lze považovat za masové školní střílení. Nejkrvavější byly útoky v Emsdettenu (2006) a Winnendenu (2009). V prvním případě zemřelo 16 lidí, v druhém 15. Poslední školní střílení se odehrálo v Heidelbergu v roce 2022. O život přišla jedna oběť, střelec spáchal sebevraždu.

Pozoruhodná je kniha sociologa Benjamina Fausta School Shooting. Jugendliche Amokläufer zwischen Anpassung und Exklusion (Školní střelba. Amoky mladých mezi přizpůsobením a vyloučením), zevrubně rozebírající různé sociální, kulturní a politické vlivy vstupující do těchto incidentů. Vůči obviňování médií, ale třeba i filmů nebo knih – jeden ze školních vrahů citoval Stevena Kinga – a počítačových her je rezervovaný, byť se připojuje k doporučení týkajícímu se tlumení heroizace.

V knize je řada informací, které v českém prostředí absentují. Veřejnost se třeba podivovala nad tím, jak to, že dobrý student spáchá takto násilný nenávistný akt. Je však známo, že školní masoví vrazi pocházejí převážně z dobrých rodin, středních až vyšších vrstev, mívají nadprůměrné výsledky a většina jich nebyla před útokem jakkoli nápadná. Existuje málo rysů, které by sdíleli, ale dva prominentní jsou mužské pohlaví a záliba ve zbraních. Většina střelců nebyla před zločinem v psychiatrickém léčení a nebývají psychotičtí. Nejsou to tedy „blázni“.

Jak Benjamin Faust, tak Clare Allelyová, přední britská odbornice na násilí a autorka knihy The Psychology of Extreme Violence, si všímají, že se ve střelcích nemocným způsobem může zhmotňovat jeden specifický rys západní společnosti: máme sklon kultivovat narcistické rysy. Ty jsou ve společnosti podněcovány i důrazem na to, že větší hodnotu či důstojnost přičítáme výjimečným lidem – a ti bývají často slavní, anebo si přinejmenším máme sklon myslet, že slavní lidé jsou výjimeční.

Především mladí lidé mohou trpět pocitem, že nemají dostatek pozornosti, a z toho usoudit na bezcennost. Podle obou autorů je v tom případě příznačné, že mnozí školní střelci nevedli neúspěšné životy, přesto takový pocit nabyli. Připadali si jako loseři, kteří toužili aspoň po této zvrácené podobě slávy. „Z losera aspoň antihrdinou,“ píše Clare Allelyová.

I k tomu je však třeba dodat, že mnozí školní vrazi po slávě neprahli, anebo tomu přinejmenším nic nenasvědčuje. Chtěli způsobit masakr a dokázat si, že nejsou bezmocní, že naopak dokážou vzít situaci do rukou a všechny si na místě podrobit.

Přesto je správné, že badatelé varují před mytizací. Zevrubně lze však informovat i bez mytizace a zahraniční kvalitní média to předvedla mnohokrát. Informovat je třeba proto, že ostražitost vůči některým typům chování se vyplácí. Badatelé v této souvislosti upozorňují, že převážná většina pachatelů plánuje své řádění týdny, někdy měsíce, dokonce roky. Podle studie z roku 2002, jejíž hlavním autorem je Bryan Vossekuil, se 81 procent budoucích pachatelů se svým záměrem někomu svěří.

České „hledání viníků“

Vít Rakušan i Petr Pavel varovali před hledáním viníků. Je jen jeden. O čemž však není pochyb. Další banální pravda je, že úkolem, ba povinností společnosti je klást si otázku, co udělat lépe. Ty otázky, na které je třeba odpovědět, už opakovaně zazněly, není důvod na cokoli čekat: Nebylo nikomu podezřelé, že si mladý student vytváří takový arzenál? Co se stalo v těch dvou hodinách, v nichž už bylo zjevné, že jde o vysoce nebezpečného člověka? Nebylo možné informovat lidi na místě dřív?

Jde jak o prevenci, tak o skutečnost, že lidé chtějí porozumět tomu, co se na daném místě stalo. Na tom není nic bulvárního, je to základní potřeba. Jako lidé zkrátka toužíme po poznání: chceme rozumět svému životu i společnosti, jejíž jsme – stejně jako vrah – součástí. Odbýt toto jako bulvární potřebu je nepřípadné.

I kdyby snad mezi dopsáním článku a jeho publikováním přišly všechny odpovědi, máme za světem velké zpoždění a odpovědní činitelé mají vůči občanům dluh. Proč tomu tak je – to je další naléhavá otázka.