Volby do Evropského parlamentu skončily, podívejme se na jejich hlavní trendy v Česku i Evropě.

V České republice tentokrát rozhodla volební účast. Předchozí evropské volby se pohybovaly mezi 18 a 28 procenty, tentokrát to bylo 36,5 procenta. Oproti posledním průzkumům se účast zvedla o několik procent. Vyplývá z toho, že koncovka volební kampaně spojená s prognózou STEM, velmi nakloněnou vládní koalici, zvedla ze židlí voliče ANO, a především neparlamentních formací Stačilo! a seskupení kolem Filipa Turka.

Ještě při 32procentní účasti by SPOLU vyhrálo, při účasti 36,5 procenta už dominoval Babiš a především dvě neparlamentní strany Přísaha / Motoristé sobě a Stačilo!, které mají dohromady téměř dvacet procent hlasů. Jestliže celostátně na prvním místě je Babišovo ANO (26 procent), za ním pak SPOLU (22 procent), tak třetí místo obsadila koalice v čele s Filipem Turkem (10,2 procenta) a hned za ní je Stačilo! (9,5 procenta). V Čechách je na třetím místě Filip Turek, na Moravě obsadila třetí místo komunistická koalice v čele s Kateřinou Konečnou.

Konečná jako lídryně levice

Filip Turek má vzácně vyrovnanou přízeň voličů mezi 9 a 11 procenty. Nejméně má v Praze (7 procent), nejvíc naopak v motoristickém okresu Mladá Boleslav (13 procent). Jeho regionální podpora hodně připomíná jinou protestní stranu minulosti, Věci veřejné. Zřejmě i sponzoři z řad politických podnikatelů jsou stejní.

Naopak koalice Stačilo! dominuje v tradičních levicových okresech jako Karviná, Jeseník, Tachov, Bruntál (17 procent). Na rozdíl od čistě protestního Turka buduje Konečná radikálně levicovou formaci budoucnosti podle vzoru německé političky Wagenknechtové, s níž by ráda spolupracovala v evropské frakci. Kdyby se tato strategie měla nějak popsat, tak jako ekonomicky silně levicová řešení a konzervativní postoje v morálně-kulturních otázkách a skepse k Evropské unii.

Zároveň je tam silně přítomen boj proti bohatým a elitám všeho druhu. V naší terminologii bychom řekli: komunistický základ a dezolátní obloha. Konečná se netají tím, že by v příštích volbách ráda nabídla spolupráci sociálním demokratům, aby mohla vytvořit alternativu k hnutí ANO, kam v minulosti přešla většina levicových hlasů ČSSD a KSČM.

Turek jako nové Věci veřejné

To postavení Filipa Turka je mnohem nejednoznačnější. Stejně jako Věci veřejné představuje selektivní protest proti establishmentu na evropské i české úrovni, jaký se čas od času objevuje v každé zemi a má místní specifika. Není však součástí širšího a hlubšího proudu ani na české, ani na evropské úrovni.

Pokud nepočítáme aktuálně politický protest proti Green Dealu a nekontrolované migraci, což byla vůdčí témata těchto voleb napříč politickou scénou i různými zeměmi kontinentu od severu na jih a západu na východ. Na příběhu Věcí veřejných vidíme, že tenhle typ instantního protestu dokáže být křehký a přízeň s ním spojená přelétavá.

Často používáme jméno Filip Turek místo označení koalice Přísaha / Motoristé sobě. Ve skutečnosti je to totiž především jeho vítězství. Otázka je, jak s ním naloží v budoucnu. Strana Přísaha Roberta Šlachty vznikla s podporou lidí, kteří před rokem 2021 chtěli vytvořit koaličního partnera pro Babišovo hnutí ANO. Podobně jako dva roky předtím vznikla Trikolóra, která se rozložila ještě dřív, než stačila jít samostatně do voleb.

Bude zajímavé sledovat, jestli se Turek spokojí s postavením B týmu Andreje Babiše. Ve vládě s ním by všechny jeho klasicky liberální teorie ekonomiky musely vzít zasvé. Už jenom proto, že Babiš většinově reprezentuje budoucí vládu šedesátníků až osmdesátníků pro šedesátníky až osmdesátníky. Na druhou stranu koalice Turka a spol. s Babišem je to, co si ještě ve svém politickém angažmá přeje Václav Klaus.

Král Sudet

Hlavním vítězem evropských voleb byly dvě neparlamentní uskupení, ale hned v závěsu za nimi jde Andrej Babiš, který nezískal avizovaných minimálně třicet procent. Nakonec dostal o jeden euromandát víc než před pěti lety. Nejvíc mu nahrála zvýšená volební účast, která se proti situaci před pěti lety zvedla hlavně v bývalých Sudetech a ve vnitřní periferii republiky. Zatímco průmyslové Sudety patřily Babišovi, ty zemědělské preferovaly ve zvýšené míře koalici Stačilo!.

Hlavním poraženým je Tomio Okamura a jeho SPD. Politická geografie nám naznačuje, že v Česku lidé volí plus minus stejně celá desetiletí, a to jak regionálně, tak sociálně. Okamura obhospodařoval voličský rybník, který měl potenciál 20 až 25 procent hlasů, z nichž si SPD většinou odloupla polovinu. V tomto rybníku dnes většinově dominuje Stačilo! a z větší části Filip Turek.

Okamura se prostě v očích svého rybníku stal představitelem establishmentu a vůbec okoukanou figurou. Jako obrovská chyba se ukazuje, že od září 2022 odmítal vystupovat na dezolátních demonstracích v Praze na Václavském náměstí, takže na svou stranu nepřetáhl tento typ voličů. Ti se identifikovali s novými lídry (Konečná, Rajchl, zčásti i Turek) a Okamuru zatlačili do pozadí.

Vládní partaje v defenzivě

Mezi poraženými evropských voleb jsou i vládní strany, které z 12 mandátů udržely jen 9. Totální krach Pirátů je na nějakou hlubší analýzu, až se ukážou data jejich podpory a přesuny. Z prvních analýz vyplývá, že ani Zelení, ani Piráti nemají bianko šek na přízeň lidí do třiceti let. To platí i na evropské úrovni (viz dramatický propad Zelených v Německu a jinde).

Všeobecně sdílená interpretace mladé generace jako křehkých a ze všeho vystrašených levicových neurotiků má své limity. Rozhodně platí, že Piráti nebo Danuše Nerudová ztratili oprávnění být mluvčími této generace. To bylo patrné i bez znalosti výsledků těchto voleb.

Vládní STAN chtěl na začátku své volební kampaně čtyři mandáty, a získal dva. Díky své eurosvazácké kampani seznámil střední vrstvy s osobou Filipa Turka a dopomohl mu k třetímu místu, zatímco samotný STAN skončil pátý ze sedmi stran a koalic. Na druhou stranu je třeba říct, že minule v trojčlenné koalici získali představitelé STAN jen jeden mandát. Interpretovat letošní výsledek jako úspěch lze však jen s velkou dávkou fantazie.

Když jsme psali, že vysoká volební účast zachránila ANO před porážkou od SPOLU, která by mu hrozila při 32procentní a nižší volební účasti, dá se říct něco opačného o ODS. Kdyby hypotetická účast byla skutečně kolem 32 procent, zřejmě by ji na kandidátce přeskákali dva neúspěšní lidovečtí kandidáti (Talíř, Šojdrová). V tom případě by mandát ztratil jeden ódéesák (Krutílek) a jeden zástupce TOP 09 (Kolář). Z pořadí preferenčních hlasů je zřejmé, že tradiční lidovečtí voliči kroužkovali jako zběsilí, ale je jich málo.

A propos spekulace. Kdyby naopak volební účast byla o něco vyšší a Turkova formace získala o pár tisíc protestních hlasů víc, mohla vzít mandát koalici SPOLU. Dalších pár tisíc hlasů by přineslo další mandát seskupení Stačilo!.

A když už jsme u preferenčního hlasování. Už dlouho se nestalo, že ze sedmi europarlamentních stran voliči odmítli dva lídry (Piráti: Kolaja, SPD: Mach). Upřímně řečeno, u žádného z nich to nepřekvapuje, protože bývalý místopředseda Pirátů Kolaja neobhájil už místopředsednické místo na nedávném brněnském sněmu své strany. Volba libertariána Macha na kandidátku národněsocialistické SPD byla tím příkladem špatné strategie ve stylu: chcete získat bývalé nebo současné voliče ODS, a přitom ztratíte ty své radikálně protestní.

Obecné trendy

Psát analýzu pár hodin po skončení evropských voleb znamená, že můžete zachytit jen obecné trendy. Rozhodně je zde možné přečíst jeden silný trend: v 19 z 27 zemí Evropské unie zvítězila opozice. Navíc ve čtyřech největších zemí EU (Francie, Německo, Španělsko, Itálie) dominovala ve třech ze čtyř případů umírněná, v jednom populistická pravice. Dramatický úbytek hlasů zaznamenala zelená seskupení a vůbec strany, které výrazně reprezentovaly politiku dosluhující Evropské komise. Evropská revoluce však nebyla zřejmě dost velká na to, aby přispěla ke sjednocení umírněné a populistické pravice a jejich většině v Evropském parlamentu.

Na druhou stranu: takhle silný hlas proti Green Dealu a liberální migraci nelze jen tak přeslechnout. Pokud nedojde ke korekturám minimálně v uvedených dvou oblastech, povede to k další erozi důvěry v evropské sjednocování.

Co z rozložení sil, které přinesly volby do Evropského parlamentu, vyplývá pro českou politiku? Například to, že Tomio Okamura, věčný čekatel vládních křesel, má dnes prázdné ruce. Je pochopitelné, že očekávaná víc než 60procentní účast ve sněmovních volbách v říjnu 2025 zase překreslí rozložení sil, což logicky srazí zisky Stačilo! i Přísahy / Motoristů sobě, ale zřejmě je nevymaže. Andrej Babiš v nich na jedné straně získal dva potenciální koaliční partnery. Na straně druhé zároveň svoje nejbližší konkurenty.