Mezi „trvalky“ soudobé veřejné debaty patří i spory o to, kde končí „antisionismus“ nebo legitimní kritika Izraele a začíná antisemitismus. Už to, že se taková debata vůbec vede, je svým způsobem příznačné. V té části západní veřejnosti, která je vůči citům národnostních nebo rasových menšin vnímavá a někdy až přecitlivělá, přece platí, že vnímá-li příslušník menšiny nějaká slova či chování jako rasistické, tak to rasistické prostě je (aspoň většinou). Pro Židy ale tohle pravidlo zjevně neplatí, pokud někdo na obvinění z antisemitismu reaguje slovy „nejsem antisemita“, je to přijímáno jako dostatečné vysvětlení, zvlášť pokud v jiných ohledech patří do tábora pokroku. I když si člověk třeba nemyslí, že ta hypersenzitivita vůči menšinám je cesta, jíž by se západní společnosti měly ubírat dál a dál, je těžké popírat, že se tu evidentně měří dvojím metrem.

Je zákonité, že mnoho Židů na dnešním Západě má podobné pocity. Ještě nedávno nemyslitelné věci se stávají běžnou součástí společenského provozu. Ti první sionisté na podobnou zkušenost reagovali snahou dosáhnout vzniku židovského státu, v němž měli Židé najít bezpečí před předsudky a nenávistí. I tahle naděje je dnes nějakým způsobem zastíněná. Cílem mnoha z těch ani trochu antisemitských „antisionistů“ je, aby takový stát neexistoval. Dosažení té neexistence zatím většinou popisují různými pohádkovými způsoby, jako předstupeň nastolení harmonie a rovného práva na Blízkém východě. Jestli za takovými líčeními tuší spíš něco jako sedmý říjen loňského roku, jen v daleko větším měřítku, není se jim co divit. Historie v posledních letech znovu a znovu připomíná, že neskončila a že neskončí nikdy. Z pohledu evropského či amerického Žida to je zvlášť strašné zjištění. A v jeho světle zní rituální ujišťování „nikdy víc“ ještě nepřesvědčivěji, někdy snad až výsměšně. Realita ukazuje úplně jiným směrem.