Francouzský prezident Emmanuel Macron strávil část letošních Velikonoc na cestě šarmu v Číně. Jako spolucestující si s sebou vzal nominálně první ženu sjednocené Evropy, německou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou. A jak jsme se později dověděli, nepřibalil ji jen tak, ale jako součást hlubšího plánu „strategické autonomie“ sjednocené Evropy mezi Čínou a Amerikou. Jakéhosi „třetího pólu“. Tak Macron popsal svou vizi budoucího geopolitického uspořádání světa v rozhovoru pro francouzský ekonomický deník Les Echos. Prezident Si mu k utváření představ vytvořil ambientní atmosféru. V košilích bez kravat (u Macrona poměrně časté, u čínského vůdce nikoli) spolu popíjeli čaj v někdejším oficiálním sídle otce pana Si.

Macron má za sebou těžké týdny, ústavně velmi razantním stylem bez schválení parlamentu prosadil odsunutí důchodového věku ze současných 62 na 64 let. Nikoli někdy v budoucnu pro lidi, jimž zbývá do penze mnoho let, ale v zásadě hned. Francii ochromily generální stávky, demonstrace. Paříž se začala topit v odpadcích. Macron díky středopravicovým Republikánům ustál hlasování o nedůvěře své menšinové vládě v Národním shromáždění. Splnil klíčový a v zásadě jediný vlastní cíl svého druhého a posledního prezidentského mandátu v domácí politice. Tlaku ulice tentokrát na rozdíl od Žlutých vest v roce 2018 nehodlá ustoupit za žádnou cenu. Má splněno a jen trpělivě čeká, až radikální levici a odbory blokování života v zemi přestane bavit, unaví se a smíří s novou realitou pozdějších penzí.

Aby odvrátil pozornost svou i Francouzů, vrhl se opět po čase na geopolitiku. A rozehrál další epizodu příběhu o Francii jako vůdci sjednocené Evropy ve světě. Tentokrát se vypravil za prezidentem Si do Číny. Předchozím pokusem byly telefonáty s Vladimirem Putinem poté, co napadl Ukrajinu. Předcházela jim Macronova návštěva u Putina v Moskvě 7. února 2022. Do dějin se zapsala posezením u extrémně dlouhého stolu, který Putina od francouzského prezidenta dělil. Macron tehdy oznamoval, že se mu snad „podařilo uvolnit napětí“. Za dva týdny po jeho odjezdu Putin Ukrajinu napadl. Poté, co za tuto misi a nikam nevedoucí hovory s Kremlem sklidil posměch, se z této mírotvorné mise stáhl. Paříž nejprve tiše a poté, co vloni v dubnu Macron znovu vyhrál prezidentské volby s vědomím, že už žádné nikdy neprohraje, velmi otevřeně dodává Ukrajině zbraně. A cvičí jí vojáky.

Loni 1. prosince se Emmanuel Macron vypravil za americkým prezidentem Joem Bidenem. Nebyla to žádná zdvořilostní návštěva. Macron podle vlastních slov vyrazil obhajovat evropské zájmy. Spojené státy už pár týdnů předtím přijaly takzvaný protiinflační zákon Inflation Reduction Act. Masivní plán, jak za 370 miliard dolarů podpořit americký průmysl a nastartovat transformaci energetiky směrem k bezemisní ekonomice. Amerika na to šla chytřeji než Evropa. Nenabízela žádné dotace, ale daňové úlevy pro ty, kdo investují do vybraných technologií. Mimo jiné třeba elektromobilů. Jenže podmínkou pro získání daňové úlevy bylo to, že dotyčná investice bude americké provenience. Nebo bude pocházet ze států, které s ní mají zónu volného obchodu jako Kanada a Mexiko. Prakticky to znamenalo, že třeba na Teslu daňová úleva bude a na evropská auta ne. Totéž u všech dalších technologií. Macron si okamžitě uvědomil, jaký je to pro evropský byznys průšvih, a objednal se k Bidenovi do Washingtonu. „Je to superagresivní inicitativa,“ řekl na francouzském velvyslanectví ve Washingtonu těsně před debatou s Bidenem. „Amerika udělala volbu a ta volba bude fragmentovat Západ. My ale potřebujeme postupovat ruku v ruce se Spojenými státy.“

Pár hodin nato se s Bidenem dohodl, že v rámci Inflation Reduction Act se na evropské zboží bude pohlížet jako na americké nebo to ze zemí se zónou volného obchodu. Přestože ji USA a EU nemají. Podmínka Američanů ale byla jasná. Výhodu získají jen ty evropské výrobky a technologie, v nichž nebude jediná čínská součástka. To je obrovský problém především pro Německo, pro něž je Čína největším obchodním partnerem. Když se Macron kasal, jak cestu pro evropské zboží vyjednal, už čínskou podmínku nezdůrazňoval. V dohodě ale byla.

Teď vyrazil do Pekingu. Najednou nemluví o žádné jednotě Západu, který by nebylo dobré fragmentovat. Mluví naopak o „strategické autonomii“. Evropy, která by neměla být „vazalem“ ani Spojených států, ani Číny. Ale jít cestou „třetího pólu“ a vlastní cesty. Macron nemluví jménem Francie, mluví jménem spojené Evropy. Nikde v rozhovoru v Les Echos nepoužívá slovo Francouzi, používá slovo Evropané. A jen tak mimoděk zmíní, že přece v Pekingu paní von der Leyenová byla s ním. Tady je nejspíš důvod. Ona měla být tím maskotem sjednocené Evropy. Z celého rozhovoru čiší, jak moc by Macron tu roli „třetího pólu“, toho velkého hráče mezi Washingtonem a Pekingem, chtěl hrát. Z jeho odpovědí je zřejmé, jak silně mu vadí, že ale Evropa reálně tu moc nemá. Stěžuje si na „exteritorialitu amerického dolaru“. To není nic jiného než nespokojenost s tím, že dolar je na rozdíl od eura tou globální měnou. Euro jí nebylo a asi nikdy nebude. Macron zároveň přiznává, že Evropa není schopná vyrábět dost zbraní a musí nakupovat u zahraničních dodavatelů. Přiznává, že žádnou strategickou autonomii bohužel nemá v klíčových oblastech, tedy v čipech, informační infrastruktuře a technologiích, v umělé inteligenci, energetice. Unie má sice své záměry typu Chips Act nebo Critical Raw Material Act aneb jak se zbavit strategické závislosti v čipech nebo klíčových materiálech pro bezemisní ekonomiku, ale tím to také končí.

Když bohužel někdo nemá schopnost sám sebe bránit ani klíčové strategické technologie, aby mohl dominovat v globální ekonomice, stěží může mít „strategickou autonomii“. Nemá ji ze samé podstaty, protože mu tohle všechno chybí.