Německý spisovatel, původně soudce a profesor práva, Bernhard Schlink (1944), autor bestselleru Předčítač (1995), je možná ten typ spisovatele, kterého mají na mysli různí nostalgici (patřím k nim), když vzpomínají na časy, kdy literatura hrála, a to i v Německu, tzv. společenskou roli. To znamená, že píše o věcech, které se ve společnosti dějí a jimiž společnost prochází, přitom hledá vzory a předpoklady k debatě, která pak případně může vést k nějakému konsenzu či postoji. Ne že by literatura nutně měla jen takový úkol, ale když ho úplně potlačí nebo na něj zapomene, nemůže se pak divit, že se zapomene na ni. Na druhé straně, příliš tlačit na angažovanost také není asi ta pravá cesta, pak je to spíš didaktika a občanská nauka pro uvědomělé. Samozřejmě jako ve všem záleží na míře a na tom, jak se to umí.

Schlink to tedy umí, což neznamená, že je to autor pro každého, náročnější čtenář se může ošívat, asi podobně jako u naší Aleny Mornštajnové, se kterou má Schlink něco společného, v každém případě přímočarost vyprávění, maximálně zjednodušený účelný styl podání, sklon k melodramatickým efektům, postavy vytvářené à la thèse. Schlink je ovšem političtější a „historičtější“ spisovatel, což bude i tím, že jeho tématem je prostě Německo. A Německo je politikum samo o sobě, téma non plus ultra a těžší váha už z podstaty: je to kovárna, dílna a laboratoř osudu (a zániku) Evropy, ať člověk chce, nebo ne. A jde o ten druh knih, které člověk zhltne s velkým zaujetím, ale pak už nemá důvod se k nim vracet. V podstatě jejich kouzlo vyčerpal prvním čtením. Ale to čtení ho vtáhne.

Jeho poslední kniha se jmenuje Vnučka, německy vyšla v roce 2021. Vnučkou je mladá neonacistka Sigrun. Jinak něžné a talentované děvče, které by chtěl její dědeček Kašpar Wettner převychovat. Kašpar je (západo)berlínský knihkupec, člověk mírný a hodný, idealista, vyrostlý v duchu poválečného demokratického západního Německa, toho příkladného státu, který se poučil z historie a měl se už chovat jen správně. Vypracoval si na to metodu a měl dobrou vůli. Vypadalo to, že to půjde. A dlouho to šlo. A najednou jsou tady vnučky neonacistky…

Román ovšem začíná smrtí její babičky Birgit. Ta pila, až se z ní stala alkoholička. Jednoho dne ji Kašpar najde utopenou ve vaně. Jejich soužití vždycky bylo nějakým způsobem křehké a provázené jakousi nedopovězenou záhadou. Birgit totiž pocházela z Východu, Kašpar se s ní seznámil v šedesátých letech na mládežnickém festivalu ve východním Berlíně, kam mohl přijet jako západní idealista, zamiloval se do ní a pomohl jí s útěkem na Západ: to byla její iniciativa, on sám by na životě v NDR neviděl nic strašného, prostě respektoval všechny. Žili pak spolu na Západě, využívali všeho, co prosperující a liberální společnost poskytovala a nabízela, neměli děti. Pak přišel rok 1989, sjednocení, Východ se znovu dostavil a Birgit začne pít. Po její smrti se Kašpar dostane v počítači k jejím zápiskům, snad to měl být začátek rozepsaného románu, a zjistí, že před útěkem na Západ Birgit porodila a nechala na Východě dceru. Nikdy se pak již o ní nic nedověděla, předpokládala, že dítě se dostalo do nějakého dětského domova a stalo se předmětem indoktrinace. Nikdy se nesnažila s dcerou navázat kontakt, uzavřela to v sobě, což však úplně nešlo, minulost ji dostihla a vlastně zahubila.

Užaslý a zlomený Kašpar si tuto zprávu ze záhrobí přečte, chvíli se vzpamatovává a pak se rozhodne Birgitinu dceru nalézt. Bude to cesta do minulosti, kterou se před ním rozhodla jeho žena, kterou vlastně neznal, utajit, ale kterou ani on nechtěl vidět, neboť ho v jeho tolerantní poloslepotě nezajímala. Z cesty proti proudu času se stane náhle rychlá cesta do německé ryzí přítomnosti, když najde Birgitinu dceru Svenju, ta žije s neonacistou Björnem na statku kdesi v Meklenbursku. Narazí v nich na tzv. autonomní nacionalisty, kteří se snaží žít podle národoveckých pravidel: otázka je, zda by po nich už dávno nešla policie. S nimi tam nalezne jejich dceru, tedy svou nevlastní vnučku, Sigrun, mladou, asi třináctiletou „neonacistku“… Kašpara napadne, že se ji pokusí za úplatu převychovat. Navrhne rodičům, že jim odkáže část dědictví, pokud mu „vnučku“ půjčí vždy na pár týdnů do Berlína. Rodiče za tím vidí fintu, ale jde jim o peníze, tak souhlasí. Nastává pokus o převýchovu.

Nyní si připomeňme zápletku nejslavnějšího Schlinkova románu, Předčítače. Tam jde o to, že mladý vypravěč se na konci padesátých let setká se ženou, s níž naváže intimní vztah, přičemž jeho součástí je „předčítání“, tedy jakási kultivace nevzdělané ženy. Až po čase zjistí, že žena, jeho milenka, byla dozorkyně v koncentračním táboře: její „negramotnost“ ji vtáhne do německých dějin, tedy do německých zločinů. Německá vina je temnota, ze které vede cesta ven výchovnou lekcí, která musí být důsledná, přitom jaksi prosvětlená všelidským humanismem, v ideálním případě taková, která povede až k popření toho, z čeho němectví vyrůstá. Tedy z faktu, že Němci existují, mají nějakou historii a obývají nějaké území. V konečném důsledku má německé poučení z dějin vést k rozpuštění Německa v obecném lidství, ve kterém s němectvím zmizí i německá pokušení. Špatné úmysly byly nahrazeny dobrými úmysly, ale především přepólováním dobra a zla, přičemž dobro se mohlo začít prosazovat s podobnou urputností jako předtím zlo.

Korekci této německé vášně pro správnost Schlink nabídl v předposledním románu Olga, jehož hrdinka má k německé cestě velmi rezervovaný postoj: nevěří ve zvláštnost Německa, ať v dobrém, nebo špatném, a nevěří ani tomu, že existuje nějaké vyšší poslání, které by ukazovalo nyní již napravené a uvědomělé Německo. Hypoteticky mohl člověk Schlinkův román číst jako umírněnou polemiku se slavnou větou, že Německo „to zvládne“, která byla vlastně opět větou německé pýchy. A co když to Německo nezvládne?

Schlinkův dobrý Němec Kašpar se nyní pokouší nevlastní vnučku Sigrun vyrvat ze zajetí německé pasti, kam ji možná ale postrčilo samo to uvědomělé Německo. Její rodiče, ta opuštěná dívka Birgit, která se v mládí přidala k východoněmecké ultrapravici, a nacionalista Björn, jsou de facto produktem německého popření sebe sama. Mají pocit, že pro ně není v novém, nadnárodním Německu místo. Odejdou na venkov, do vyprázdněných vesnic východoněmeckého Zapadákova a tam se snaží žít životem, na kterém toho vlastně není moc závadného, kromě toho, že je to život podle (staro)německých pravidel. Obývají statek, snaží se hospodařit, zajisté se přitom chovají ekologicky, snaží se být nezávislí a soběstační, bojkotují „lživá média“ a jsou přesvědčeni o tom, že Německo se spiklo proti sobě samému, že ve svém popření sebe sama není místo pro ně, pro Němce, kteří se hlásí ke svému němectví. Samozřejmě že tento obranný postoj je lehce dovede k radikalismu, k němuž nakonec patří i odmítnutí německé odpovědnosti, a tedy rehabilitace toho nejhoršího, co se v Německu přihodilo.

Kašpar je šokován, ale věří, že se dá zachránit alespoň Sigrun. Je to milé děvče, ale myslí si, že holocaust je výmysl, že dozorkyně v koncentrácích dělaly svou práci a že Němci jsou všude jen zrazováni, nejvíc sebou samými. Kašpar s ní podniká výchovné lekce, metodou je didaktická náprava a vhodné příklady. Nic jí nevnucuje, ale snaží se ji napravit kultivací, dobrou četbou, a když zjistí, že Sigrun má hudební talent, tak také lekcemi klavíru. Vede se Sigrun debaty, v nichž se ji snaží přesvědčit, že její postoje jsou falešné a krátkozraké. Přičemž přece jen si to, Kašpar i Schlink, poněkud ulehčuje, neboť jeho argumenty zůstaly stát v Německu možná z doby před padesáti lety: problémem Německa, když se Sigrun debatuje o národech a cizincích, asi nejsou Francouzi a Angličané, ba ani ti Poláci ne. Antisemitismus není už výsadou jen krajní pravice, ale Němci si ho importovali ze zemí, kde jde o všeobecný postoj. Migrace, především z muslimského světa, je v knize poněkud blahovolně ignorována, a když Kašpar nabídne Sigrun, že se pojedou podívat, jak národy mohou spolu hezky společně žít, do Švýcarska (!), je to poněkud komické.

Ale Kašpar to myslí dobře: je přesvědčen, že jeho svět trvá, že trvá Německo, ve kterém vyrostl, Německo, ve kterém se věřilo, že čím bude méně německé, tím víc bude přátelské a bude se v něm lépe žít. Předpokladem byla otevřenost a tolerance, ze které je ale kousek k ignoranci a sebeklamu. Výsledkem takové utopie je, že se na jejím okraji začne hromadit napětí, které asi jen tak neodstraní ani dobrá vůle, ani lekce klavíru. Schlinkův román možná naznačuje víc, než si prominentní spisovatel v současném Německu může dovolit. Stojí za to si ho s tímto vědomím přečíst.

Bernhard Schlink: Vnučka. Z německého originálu Die Enkelin přeložila Jana Zoubková. Euromedia Group, a. s. – Odeon, 328 str.