Proč justiční reforma rozdělila židovský stát

Izraelští bozi

Proč justiční reforma rozdělila židovský stát
Izraelští bozi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Papež zemře a jde do nebe. Před nebeskou bránou je velká fronta, a tak se jako hlava katolické církve snaží prodrat dopředu. Svatý Petr ho zarazí: „Tady jsou si všichni rovni, žádný protekční přístup. I papež si musí vystát frontu do ráje.“ Ten pochopí a jde se ukázněně postavit na konec řady. Vtom kolem rázným krokem přejde bývalý předseda izraelského Nejvyššího soudu Aharon Barak, rozrazí bránu a vstoupí do nebe. Papež se začne rozčilovat: „Já, náměstek Krista na zemi, musím čekat, až na mě přijde řada, a nějaký soudce může všechny předběhnout!?“ „Pššt,“ napomene ho svatý Petr, „to je Bůh.“ Tento vtip nedávno na konferenci v pražském CEVRO Institutu vyprávěl Daniel Schueftan, znalec a insider izraelské politiky, jako ilustraci základního problému izraelského soudnictví.

Izrael byl posledních několik týdnů zmítán obřími protesty, jaké snad ve své historii ještě nezažil, proti plánované reformě justice. V mnoha médiích, jak světových, tak často i izraelských, to bylo podáváno jako autoritářský krok premiéra Benjamina Netanjahua. V židovském státě údajně probíhá úpadek demokracie, vláda se snaží dostat pod kontrolu justici, poslední pojistku liberálního směřování Izraele. Netanjahu se prý skrz nátlak na soudce snaží zbavit trestního stíhání v několika svých kauzách. Téměř nic z toho není pravda.

Izraelskou justiční reformu nelze pochopit bez role Nejvyššího soudu v izraelské politice. Reforma má dvě části. První, týkající se změny výběru soudců, je naprosto pochopitelná a naopak zařazuje Izrael po bok většiny západních států. Druhá, která zavádí, že parlament může přehlasovat rozhodnutí soudu prostou většinou, je mnohem problematičtější, i když je otázka, nakolik byla myšlena vážně.

Soudcovská samospráva

V Izraeli od roku 1953 v podstatě vládne soudcovská samospráva. Soudce jmenuje prezident na doporučení soudcovské rady. Ta má devět členů, tři hlasy má vláda, pět zástupci justice a advokacie, poslední opozice. Vláda má tedy omezenou možnost, jak jmenování soudců ovlivnit; ke schválení soudce je potřeba sedm hlasů.

Tento systém fungoval celá desetiletí bez větších kontroverzí. Soudci brali nesmírně vážně svoji apolitičnost a zřídkakdy zasahovali do běhu státu. To se začalo měnit v osmdesátých, hlavně však v devadesátých letech. Soudci s advokáty uzavřeli dohodu o vzájemné podpoře a vytvořili solidní voličský blok, který radě dominoval. Ustálil se systém, kdy kamarádi jmenovali své kamarády. Soudy se také začaly vzdalovat většinové populaci. V roce 1977 v Izraeli poprvé vyhrála pravice. Od roku 2001 všichni premiéři patřili ke středovým či pravicovým stranám. Nejvyšší soud se naopak začal posouvat liberálně-levicovým směrem. Rovněž se stával víc aktivistickým.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Tentokrát jeho politické instinkty selhaly. Kvůli protestům se jeho strana Likud propadla v průzkumech na třetí místo a ve volbách by získala 20 křesel místo nynějších 32. - Foto: Profimedia.cz

Za přelom se považuje nástup ve vtipu zmíněného Aharona Baraka do Nejvyššího soudu v roce 1978. Mezi lety 1995 a 2006 byl jeho předsedou. Barak přišel s novou právní teorií, která značně rozšiřovala možnosti soudního přezkumu zákonů. Nejvyšší soud Izraele začal masivně zasahovat do chodu státu a v podstatě se stal druhou komorou Knesetu, izraelského parlamentu. Izrael nemá psanou ústavu, soud tedy není vázán žádný papírem, a jako relativně mladý stát ho ani neomezují staletí zvyklostí a precedentů jako třeba ve Velké Británii.

Vyzbrojeny tímto novým chápáním svých pravomocí tak soudy začaly zasahovat do politických rozhodnutí lokálního i státního významu. Jak píše magazín Jerusalem Post, „soudy zrušily rozhodnutí týkající se umístění kavárenských stolků na chodníku, dotací na školkovné pro samostatně výdělečně činné matky, umístění fotbalového stadionu, rozsahu zemědělských dotací“ na jedné straně a zasahovaly do „bezpečnostních oblastí, jako jsou otázky vojenské taktiky, umístění separační bariéry v blízkosti zelené linie (hranice Izraele z roku 1949 – pozn. red.) a dohody týkající se propuštění vězňů“ na straně druhé. Nevyšší soud rovněž mohl schvalovat i odvolávat ministry.

Reforma soudnictví měla především omezit politickou moc tribunálu a vychýlit rovnováhu moci zpět směrem k parlamentu, který je koneckonců přímo volený a zodpovědný lidu, na rozdíl od Nejvyššího soudu. Klíčem měla být změna složení soudcovské rady tak, aby v ní měla většinu vláda. Soudce by jmenovali politici, jak je zvykem od USA až po Českou republiku.

Ani tak se Netanjahu do reformy příliš nehrnul. Poprvé byl zvolen premiérem už v roce 1996, měl mnoho příležitostí to změnit. Přes svou pověst buldozera je v domácí politice spíš opatrný a reforma justice nebyla jeho prioritou. Ve volbách šlo o okrajové téma. První měsíce od opětovného nástupu do úřadu v prosinci 2022 strávil téměř neustálými zahraničními cestami. Jeho cílem je vyjednat protiíránskou koalici a izolovat tuto zemi, kterou považuje za existenciální ohrožení pro Izrael. Vycítil, že nyní má mimořádnou šanci, jelikož Írán v ukrajinské válce podporuje Rusko, a celý Západ je proto proti němu.

Reforma soudnictví je především projekt ministra spravedlnosti Jariva Levina a Simchy Rothmana, šéfa právního výboru Knesetu ze strany Tkuma. Rozhodli se ji protlačit co nejdřív, rychleji, než o ni předseda vlády ztratí zájem. To vyvolalo mohutnou a možná i neočekávanou reakci.

Dílčí a pečlivě vysvětlovaná reforma by měla dobrou šanci projít, koneckonců z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že jen asi 16 % respondentů je spokojeno se stávajícím stavem. To však nebylo možné. Izrael má poprvé od roku 2015 stabilní vládu. Tehdy po volbách vznikla rozhádaná koalice s většinou jediného hlasu. Vydržela díky premiérovu obratnému manévrování a taky proto, že se soustředila na zahraniční politiku. Mezi lety 2019 a 2022 Izrael zažil patery volby, z nichž čtvery dopadly nerozhodně. Levin vycítil, že má konečně šanci, a stanovil si maximalistické cíle.

Tolik kritizované ustanovení, že Kneset může zrušit soudní rozhodnutí prostou většinou, možná bylo do návrhu zařazeno s úmyslem ho později zrušit v rámci vyjednávání s opozicí. Jenže to by Netanjahu nesměl sedět v koalici s tím, s kým sedí.

Vítězství ve volbách 2022 nebylo velké. Netanjahuova koalice má 64 křesel v 120členném Knesetu. Problém je, že Netanjahu během let na vrcholu izraelské politiky bodl do zad a podrazil, koho mohl. Opoziční lavice jsou plné lidí jemu teoreticky ideologicky blízkých, kteří ho ale z celého srdce naprosto nesnášejí. „Bibi“ musel poskládat vládu s dvěma nevábnými a pravicově radikálními stranami Tkuma a Ocma jehudit. Opozice prohlásila, že nebude vyjednávat s vládou, ve které sedí extremisté. Vláda zas přes prohlášení, že nejde o konečnou podobu reformy, tlačila novelu závratnou rychlostí parlamentem. Opozice tvrdila, že slova o kompromisu jsou jen řeči. Vláda chce balíček protlačit, aby měla volné ruce k radikální přestavbě společnosti. A opravdu některé zákony předložené radikály jsou dost šílené, třeba šest měsíců vězení pro ženy nevhodně oblečené u Zdi nářků nebo povolení domovních prohlídek v některých případech bez soudního příkazu.

Statisíce v ulicích

Obě strany se navzájem radikalizovaly a komunikace mezi nimi selhala. Do ulic vyšly statisíce lidí. Na protesty se začaly nabalovat další stížnosti, obavy ze sílící náboženské pravice či rozhořčení nad mnoha skandály Benjamina Netanjahua. Byla vyhlášena generální stávka. Prezident Jicchak Herzog varoval před občanskou válkou.

Pat zlomila jedna velmi znepokojující událost, totiž prohlášení asi 200 leteckých rezervistů, že nenastoupí k výcviku, pokud vláda neupustí od své reformy. Izraelská politika byla vždy velmi bouřlivá, platila však nepsaná dohoda, že vnitřní spory nesmějí ohrozit bezpečnost země. Fascinujícím příkladem je jomkipurská válka. Když v roce 1973 arabské státy neočekávaně napadly Izrael, probíhala zrovna volební kampaň. Většina vysoce postavených politiků byli armádní rezervisté. Tito muži, kteří ještě nedávno proti sobě vedli nenávistnou kampaň, byli najednou nuceni si navzájem velet a spolupracovat. Pravicovému budoucímu premiérovi Arielu Šaronovi, jenž vedl protiútok na Sinaji, přímo velel Chajim Bar-Lev z levicové Strany práce a před válkou ministr dopravy.

Síla izraelské armády spočívá ve schopnosti rychle povolat do služby velký počet dobře vycvičených rezervistů. Mezi nimi jsou letci elita. Špičkové letectvo pomáhá Izraeli získat převahu na bojišti. Aby si piloti rezervisté udrželi formu, musejí jednou týdně na výcvik, pokud jich několik za sebou vynechají, končí. Přesné počty izraelských letců jsou tajné, ale protestu se zřejmě účastnila nemalá část leteckých záloh. Ministr obrany Jo’av Galant varoval, že akce ohrožuje izraelskou národní bezpečnost, a vyzval k ukončení reforem. Netanjahu ho vzápětí vyhodil, ale přece jen se cosi změnilo. (Galant zatím neobdržel písemné vyrozumění o svém propuštění. Formálně zůstává v úřadě.) Protest pilotů podle všeho vyděsil i šéfy největších opozičních stran Ja’ira Lapida a Bennyho Gantze. Jde o armádní zásah do politiky; přestože Izrael je militarizovaný stát, zatím se vždy přísně dodržovala nadřazenost civilní vlády. Jestli celá krize přinesla nějaký nebezpečný precedent, je to právě tento. Společně s mohutnými protesty a stávkami, které ještě po Galantově vyhazovu zesílily, a s faktem, že reformu jako příliš radikální začala kritizovat i pravice, to nakonec dotlačilo Netanjahua k odložení reformy. Opozice na oplátku oznámila, že bude spolupracovat na kompromisním návrhu.

Celá kauza má ještě jednu nepříjemnou dohru. Americký prezident Joe Biden oznámil, že Netanjahu nemůže očekávat brzké pozvání do Bílého domu, dokud setrvává v plánu prosadit reformu. Je to nevídaný vstup USA do vnitřní politiky jejich nejbližšího spojence na Blízkém východě. Okamžitě to vyvolalo ostrou diplomatickou roztržku. Itamar Ben Gvir, ministr pro národní bezpečnost a šéf Ocma jehudit, prohlásil, že Izrael „není další hvězdou na americké vlajce“.

Nakonec odkazem celé krize nebude údajné zničení nezávislosti izraelské justice, ale politizace armády a pošramocené vztahy s Washingtonem.

12. dubna 2023