Kultura rušení: Mýtus, který šíří mocní, nebo nekulturní umlčování zdola?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ten pán tvrdí, že nemůže mluvit, a přitom své poselství všude šíří. Tak zní nejčastější poznámka adresovaná těm, kteří se zmíní o cancel culture, a přitom nesedí ve vyšetřovací vazbě. V těchto řečech se zaměňuje cancel culture a cenzura. To první vychází zdola a týká se především kulturních otázek; místem činu bývají kulturní instituce, média a akademický svět. Cenzura naopak na člověka doléhá shora, pracuje s jinými nástroji a je třeba počítat s jinými dopady. Zatímco cenzor pracuje politicky, ti, kteří vytlačují někoho z veřejnosti, danou osobu napadají kvůli její morální nezpůsobilosti.
Primární hrozbou cancel culture není to, že něco zmizí. To se ve fragmentované době příliš neděje. Hlavním rizikem je, že se jednotlivé instituce i média stávají neprostupnými, takže se do sebe uzavírají jako vojenské tábory a vytvářejí monokultury. Výsledkem je, že si každý sice může říkat, co chce, ale v případě vybraných geopolitických nebo kulturních témat jsou někteří dopředu obaleni takovým nánosem předsudků a předporozumění, že se diskuse stává nemožnou.
Autorka podcastu v nadsázce navrhuje, abychom nepřekládali obrat „cancel culture“ jako „kulturu rušení“, ale jako „zruš kulturu“. Hlavním projevem není zmizení nositele názoru, ale právě „jen“ to, že se mu v dané instituci zruší přednáška nebo v daném nakladatelství nevyjde kniha. To se možná jeví jako malý problém. Také se potom říká: „Vždyť mu to vydají jinde!“ Jenže právě to je onen krok, jímž se omezuje prostor toho, co lze v dané instituci říkat, maří se diskuse a ničí šíře názorových odstínů. Stojí-li na této pestrosti kultura, můžeme tvrdit, že nejen ono jedno „zrušení“, ale i obhajoba ve smyslu „vždyť to vydají jinde“, je „postkultuním“ projevem.
Kapitoly
I. Cancel culture není cenzura. A víme vlastně, co je to ten mainstream? [Začátek až 38.40]
II. Historie umlčování? Sókratés, Galileo, J. K. Rowlingová [38.40–1:01:00]
III. Deplatforming, kontaktní vina a jiné pokusy, jak zrušit kulturu [1:01:00 až závěr]
Bibliografie
Bernd Ahrbeck, „Selbstzensur bedroht die Wissenschaft“, in: FAZ, 25. 5. 2024, https://www.faz.net/aktuell/karriere-hochschule/die-wokeness-und-ihr-einfluss-auf-wissenschaftliche-institutionen-19676012.html
Annika Domainko (vyd.), Canceln: Ein notwendiger Streit, München: Carl Hanser Verlag, 2023.
Vojtěch Kolman, Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce, Praha: Argo, 2020.
Konrad Paul Liessmann, „Nenuťme děti do kreativity. O nevzdělanosti i o tom, proč je netřeba nenávist nenávidět“, in: Echoprime, 29. 2. 2024, https://echoprime.cz/a/HPxWh/nenutme-deti-do-kreativity.
Greg Lukianoff, Jonathan Haidt, The Coddling of the American Mind, Penguin: London, 2018.
Julian Nida-Rümelin, Cancel culture: Ende der Aufklärung? Ein Plädoyer für eigenständiges Denken, München: Piper, 2023.
Abigail Shrier, Nevratné poškození, přel. Romana Hegedüsová, Praha: Bourdon, 2024.
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.