Kultura rušení: Mýtus, který šíří mocní, nebo nekulturní umlčování zdola?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ten pán tvrdí, že nemůže mluvit, a přitom své poselství všude šíří. Tak zní nejčastější poznámka adresovaná těm, kteří se zmíní o cancel culture, a přitom nesedí ve vyšetřovací vazbě. V těchto řečech se zaměňuje cancel culture a cenzura. To první vychází zdola a týká se především kulturních otázek; místem činu bývají kulturní instituce, média a akademický svět. Cenzura naopak na člověka doléhá shora, pracuje s jinými nástroji a je třeba počítat s jinými dopady. Zatímco cenzor pracuje politicky, ti, kteří vytlačují někoho z veřejnosti, danou osobu napadají kvůli její morální nezpůsobilosti.
Primární hrozbou cancel culture není to, že něco zmizí. To se ve fragmentované době příliš neděje. Hlavním rizikem je, že se jednotlivé instituce i média stávají neprostupnými, takže se do sebe uzavírají jako vojenské tábory a vytvářejí monokultury. Výsledkem je, že si každý sice může říkat, co chce, ale v případě vybraných geopolitických nebo kulturních témat jsou někteří dopředu obaleni takovým nánosem předsudků a předporozumění, že se diskuse stává nemožnou.
Autorka podcastu v nadsázce navrhuje, abychom nepřekládali obrat „cancel culture“ jako „kulturu rušení“, ale jako „zruš kulturu“. Hlavním projevem není zmizení nositele názoru, ale právě „jen“ to, že se mu v dané instituci zruší přednáška nebo v daném nakladatelství nevyjde kniha. To se možná jeví jako malý problém. Také se potom říká: „Vždyť mu to vydají jinde!“ Jenže právě to je onen krok, jímž se omezuje prostor toho, co lze v dané instituci říkat, maří se diskuse a ničí šíře názorových odstínů. Stojí-li na této pestrosti kultura, můžeme tvrdit, že nejen ono jedno „zrušení“, ale i obhajoba ve smyslu „vždyť to vydají jinde“, je „postkultuním“ projevem.
Kapitoly
I. Cancel culture není cenzura. A víme vlastně, co je to ten mainstream? [Začátek až 38.40]
II. Historie umlčování? Sókratés, Galileo, J. K. Rowlingová [38.40–1:01:00]
III. Deplatforming, kontaktní vina a jiné pokusy, jak zrušit kulturu [1:01:00 až závěr]
Bibliografie
Bernd Ahrbeck, „Selbstzensur bedroht die Wissenschaft“, in: FAZ, 25. 5. 2024, https://www.faz.net/aktuell/karriere-hochschule/die-wokeness-und-ihr-einfluss-auf-wissenschaftliche-institutionen-19676012.html
Annika Domainko (vyd.), Canceln: Ein notwendiger Streit, München: Carl Hanser Verlag, 2023.
Vojtěch Kolman, Noc, v níž se pořádají medvědí hony na zajíce, Praha: Argo, 2020.
Konrad Paul Liessmann, „Nenuťme děti do kreativity. O nevzdělanosti i o tom, proč je netřeba nenávist nenávidět“, in: Echoprime, 29. 2. 2024, https://echoprime.cz/a/HPxWh/nenutme-deti-do-kreativity.
Greg Lukianoff, Jonathan Haidt, The Coddling of the American Mind, Penguin: London, 2018.
Julian Nida-Rümelin, Cancel culture: Ende der Aufklärung? Ein Plädoyer für eigenständiges Denken, München: Piper, 2023.
Abigail Shrier, Nevratné poškození, přel. Romana Hegedüsová, Praha: Bourdon, 2024.