Co zůstává a co zmizelo z Vermeerových výjevů?

Čistý jas nizozemského století

Co zůstává a co zmizelo z Vermeerových výjevů?
Čistý jas nizozemského století

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na internetových stránkách amsterodamského Rijksmuseum stojí neúprosné oznámení, že Vermeerova výstava, která je tam od 10. února do 4. června a má obsahovat „nejvíce Vermeerů pohromadě, co se kdy sešlo“, je definitivně vyprodaná. Kdo se na asi největší letošní evropskou událost tohoto druhu chystal a lístek si dosud neopatřil, má tedy smůlu.

O kouzle obrazů Johanna Vermeera z Delftu toho nikdy nebude vysloveno dost: jsou z toho řádu, na nějž jsou všechny popisy a všechna terminologie krátké. Je docela možné, že kdyby si lidé mohli vybrat, do jakého obrazu by chtěli vstoupit a třeba tam chvíli tiše pobýt, volili by některý z jeho kouzelných výjevů. Kouzelných a přitom všedních. Na těch nejslavnějších je ženská postava při nejprostší činnosti: čte dopis u otevřeného okna, nalévá mléko do kádě, sedí u pultu s krajkou, čeká na loď v přístavu. Podobnou krásu obnoví až romantismus a jmenovitě C. F. Friedrich, ale Vermeer zůstane vždy nedostižně harmonický a tajuplný. Jeho postavy a prostředí, zachycené na těch nevelkých obrazech, jsou zalité do jemného jasu, z něhož vystupuje nepřekonatelný pocit klidu a míru. Čiší z nich nesmrtelná poetika snového světa, ve kterém se odehrávala lidská existence, na níž bylo nejkouzelnější, že byla skutečná, že takhle nádherně ten malý kout světa kdysi opravdu vypadal.

Výstava nazvaná lakonicky Vermeer je v amsterodamském Rijksmuseu otevřena do 4. června 2023. - Profimedia.cz

Vermeer žil v letech 1632 až 1675, uprostřed století, které pak bylo nazváno „zlatým věkem“ nizozemské kultury, ale mohlo by se říct holandské civilizace. Zatímco ve střední Evropě je 17. století pochmurný čas, napůl potopený v hrůzách třicetileté války, v Nizozemsku po dlouhé válce za nezávislost vzniká koncem 16. století (1581) stát Nezávislé provincie nizozemské, který by se dal nazvat evropským zázrakem. Jeho nepatrná rozloha a nedostatek přírodních zdrojů, kromě těch elementárních (voda a vítr), ho předurčovaly k nevýznamnosti a okrajovosti, ale stal se pravý opak: během krátké doby tam vyrostl nejbohatší a nejlépe fungující stát Evropy, mimo jiné azyl Komenského. Ona zjevná prosperita ale na něm nebyla tím nejdůležitějším. Tím nejobdivuhodnějším bylo právě to, jak si díky ní a v souladu s ní nizozemská společnost uměla zařídit život a vytvořit prostředí, jehož krásu tam ještě přes nános času někde postřehneme. A jež jako by sestoupila z Vermeerových obrazů.

Anebo z esejů velkého holandského historika Johana Huizingy (1872–1945), autora nepřekonatelných knih Podzim středověku (1919) a Homo ludens (1939), které spojovaly úžasný literární styl s nejvyšší odborností. Podobnou suverenitou a procítěností se vyznačuje jeho kratší práce Nizozemská kultura 17. století, která nedávno vyšla v českém překladu. Původně šlo o přednášky, které Huizinga psal v roce 1932 pro německé publikum, o deset let později je přepracoval pro holandské čtenáře, evidentně, i když nepřiznaně, i jako polemiku s nacistickou ideologií. Ta si nárokovala Holandsko jako svůj, tedy německý úspěch, neboť pro třetí říši byli Nizozemci jen specifickým – a velmi ceněným – německým kmenem. Huizinga sugestivně, přitom s jemností a půvabem vykresluje, v čem spočívala jedinečnost nizozemské civilizace a kde byly zdroje toho fenomenálního úspěchu. Ten nesestoupil z nebe: bylo to od onoho „podzimu středověku“ severní centrum obchodu a předmět zvláštního zacházení burgundských vévodů, jež pak přešlo na mnohem menším talentem disponující Habsburky. Vybojovaná samostatnost otevřela cesty k rozvoji, který v sobě spojil asi ty nejvhodnější komponenty pro život v jeho materiální i duchovní podobě. Holandská společnost 17. století nebyla rájem na zemi, nesla různé znaky drsné doby, i když v mnohem menší míře násilností a útlaku než jinde. Prosperita plynula hlavně z dravosti, odvahy i bezohlednosti národa obchodníků, námořníků a dobrodruhů, ale mělo to své meze. Ty byly dané mentalitou, které se protivily extrémy, i raně demokratickým charakterem státu, kde centrum neexistovalo a o všem rozhodovaly samosprávy, takže instinkty svobody byly zakořeněny v základech zvyklostí. Na malé ploše země vznikl složitý a sofistikovaný organismus mnoha svobodných obcí, měst v čele s rychle se rozvíjejícím Amsterodamem, který byl přitom jen první z rovných: v něčem se Spojené provincie podobaly řeckým státům klasického období. Tato směs pravidel i anarchie, nezávislosti i hašteřivosti, přičinlivosti a nevyčerpatelné tvořivosti se spojovala s ryze nizozemskou střízlivostí a šetrností. To vytvářelo prostředí života, které bylo pozoruhodně vyspělé a fungující, současně mělo lidský rozměr. Prostota a uměřenost se v nich setkávala s důstojností a citem pro estetické kvality, jen výjimečně okázalé, nikdy nabubřelé a přehnané.

Johannes Vermeer: Žena se šňůrou perel, olej na plátně (1662–1665). - Profimedia.cz

Prostředí bylo krásné i účelné. Bylo příjemné na pohled a lesklo se čistotou, která, jak píše Huizinga, byla „hluboce ukotvená v povaze našeho lidu“. Potřeba mít vše vyčištěné a umyté měla jak ryze praktický a ekonomický důvod (výroba sýrů probíhala na statku a sebemenší nečistota mohla zmařit několikatýdenní práci), tak vycházela z úcty Holanďanů k předmětům jako darům božím, které je třeba udržovat v co nejlepším stavu, aby se člověk mohl dlouho radovat z jejich krásy. Holanďané měli vždy po ruce vodu a nikdy nelitovali času ani námahy obnovit čistou krásu povrchu věcí. „Čistotnost,“ píše Huizinga, „se stala domácí ctností, rozhodně se však nejednalo o přízemní materialismus, ba naopak: tato vlastnost souvisí se silně vyvinutým, hlubokým smyslem pro realitu, pro přijímaní světa a věcí, jaké skutečně jsou.“ A ještě: „V čistotnosti se zračí jakási etická rovnováha, tak typická pro nizozemské pojetí zbožnosti.“ Jak milé!

Tím se vracíme zpět k Vermeerovi a k jeho průzračně chvějivým výjevům, jež byly jakoby čerstvě opláchnuté čistou vodou. Tyto obrazy jsou považovány právem za esenci „nizozemství“, i když se vlastně kvalitou i náměty vymykají běžné produkci, jež byla ovšem na velmi vysoké úrovni. Holandské malířství 17. století je v dějinách evropského malířství kapitola výjimečná a jedinečná. A okamžitě rozpoznatelná. Má své vrcholy v Rembrandtovi, Fransi Halsovi a Vermeerovi (paradoxně pak byl na dvě století zapomenut), ale vedle nich existovaly desítky, ba stovky autorů rovněž kvalitních, i když bez té jednoznačné velikosti těch tří. Kde ale právě v Holanďanech vyklíčila ta úroda větších i menších mistrů, kteří dodávali své obrazy na nenasytitelný domácí trh? Obrazy visely tehdy všude: na radnicích, ve střelnicích, v sirotčincích i úřadech, v patricijských salonech, v měšťanských i venkovských domech, jen ne v kostelích... Co bylo za tou potřebou krásy, která se stala hnací silou holandského „uměleckého průmyslu“? Huizinga odpovídá způsobem, který dojme každého, kdo vidí, jak právě toho se našemu světu nedostává: stála za tím „intenzivní potěcha z vnější podoby věcí, neotřesitelná víra v realitu a důležitost všeho pozemského, již naši předci znali jako prostou radost ze života a zájem o věci denní potřeby“.

Nizozemské malířství s neutuchající dychtivostí toužilo zobrazit každý reálný předmět. „Žádná věc nebyla malířům příliš nicotná, aby jí nevěnovali veškerou zručnost a píli,“ říká Huizinga. Malovali krajiny, budovy, domácí vybavení, lidi, zvířata, zátiší s ovocem, zeleninou, drůbeží, rybami… Jako by za tím byla neovladatelná vášeň zmocnit se všeho „reálného“ a vystihnout lidskou rukou, štětcem a barvou nepopsatelnou podstatu, skrývající se za vnější podobou předlohy. A ta vášeň vycházela vstříc potřebě lidí vlastnit obraz, protože znázorňoval a symbolizoval něco, čeho si cenili. Zajímal je námět, jenž musel být dobře vystižený a odpovídat dobovým měřítkům, ale kromě toho oceňovali řemeslnou zručnost a dovednost. Chtěli vlastnit umělecké dílo, protože se z něj mohli radovat a chlubit se jím. Umělci vycházeli té nekomplikované potřebě vstříc a chápali ji jako součást své profese. Předpokladem byla „poctivost umění“, která vychází ze snahy o co „nejvěrnější zobrazení vnější podoby věcí pomocí barvy a linie“. Jinými slovy o realismus. Ten je, jak se Huizinga domnívá, základem každého dobrého a skutečného umění, ať už je spojeno s jakoukoli epochou. Realismus je jen pomocné slovo pro vystižení skutečnosti. O to se holandští malíři tehdy snažili, aniž se zabývali teoretickými úvahami. Díky tomu jsou jejich obrazy stále tak živé, přitom tak tajemné. Je v nich duch země, lidí a doby, ve které bylo tolik síly, že dodnes zcela nevyprchala. Tehdy, před osmdesáti lety, Huizinga na konci svého eseje napsal, že z těch „nejlepších kvalit, jež přispěly k velkoleposti našeho státu a národa (…) se dosud nic nevytratilo“. Nemám pravomoc něco takového posuzovat dnes. Snad stačí napsat, že z toho holandského příkladu by mohla Evropa čerpat. Možná by to byly hodně jiné hodnoty než ty, kterými se Západ řídí dnes.

Johan Huizinga: Nizozemská kultura 17. století. Z holandského originálu přeložila Radka Smejkalová. Argo, 114 str.