Něco by se vládě uznat mělo
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Co rozhoduje o tom, jestli je nějaká vláda úspěšná? Nejspíš veřejné mínění. Jenže to je velmi nejistá věc. Především veřejné mínění se může velmi rychle měnit. Co se před časem jevilo jako velký úspěch, nemusí za chvíli vůbec platit. A naopak. Třeba v Itálii se dosud ví, že díky Mussolinimu začaly jezdit vlaky včas. Pak zase přestaly. Vyvozovat z toho, že Mussoliniho vláda byla úspěšná, ale asi moc nejde.
Komunisté zase postavili v Praze metro, do čehož by se asi v podobné době pustila i vláda, která s komunismem neměla nic společného. Některé věci se dělají z toho důvodu, že se prostě udělat musí, přičemž poznat, co to je, a pak to opravdu udělat, to je asi příznakem dobré vlády.
Ale to ještě neznamená, že některé věci nedělá dobře, nebo že aspoň neví, že by je dělat měl. Třeba zbavit se energetické závislosti na Rusku je opravdu správné, ať si Fialovi kritici říkají, co chtějí. Ne všechno se dá přepočítat na profit, navíc pochybný. Rusko opravdu není cisterna, na kterou je vhodné býti napojen. To, že má Rusko nekonečně zdrojů, nebylo nikdy prospěšné ani pro ně samo. Některé neúspěšné země se nerozvíjejí právě proto, že žijí z toho, že je na nich někdo druhý závislý. Země, které lze lehce vydírat, tedy země jako Česká republika, si musí hledat někoho, kdo má k vydírání menší genetické sklony. Otázka je, zda někdo takový existuje, ale Rusko je vyděračská země ze své geopolitické podstaty, což je řečeno beze vší zášti či hany, prostě jako konstatování faktu.
Pokud se taková věc povede, tak veřejné mínění takovou věc docení většinou až za nějakou dobu. Pokud vůbec. Ale na to se nedá vždy a ve všem sázet. Je rozdíl mezi momentálně rozšířenými názory lidí a mezi hlubšími obsahy, které společnost vedou a formulují v delším horizontu. Někdy může veřejnost pohlížet na věci ve zcela rozdílných perspektivách. Školní příklad je postoj Britů k politice appeasementu Nevilla Chamberlaina, kterou naprostá většina veřejnosti na podzim 1938 podporovala. A naprosto obrat, když se za dva roky ukázalo, že politika ustupování Hitlerovi nikam nevede a že naopak se Hitler stává reálnou hrozbou i pro mírumilovné Brity.
Nelze tvrdit, že Češi jsou jako obyvatelé Spojeného království před osmdesáti lety. Také Britové jsou jiní a vůbec všechno je jiné. Ale některé instinkty není špatné udržovat v pohotovosti. Třeba trochu podporovat vládu, která aspoň v něčem chce uchopit věci za správný konec. Nebo jí aspoň nepodrážet nohy.