Europarlament má nad vámi velkou moc

Jděte volit

Europarlament má nad vámi velkou moc
Jděte volit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Poprvé mohli Češi do Evropského parlamentu volit před dvaceti lety. Vypadá to, jako kdyby až letos přišli eurovolbám v poněkud větší míře na chuť. Některé agentury pracují s předpokladem až 35procentní účasti, ale cokoli nad 30 procent by byl rekord. I s rekordní účastí, zdá se, si většina voličů bude pořád vybírat nikoli podle evropských, nýbrž podle domácích motivů.

To by bylo hluboké neporozumění. Život od roku našeho vstupu bohatě ukázal, že skrze tento parlament s dvojím sídlem ve Štrasburku a Bruselu lze tlačit nadnárodní projekty, postrkovat neustálé sjednocování „Evropy“ až k federálnímu státu. Ale logicky platí, že úplně stejně by tudy bylo možné integraci naopak brzdit až zastavit.

Po Lisabonu přibyl třetí hráč

EP je jedním z vrcholů mocenského trojúhelníku, spolu s Evropskou komisí a Evropskou radou jako platformou pro jednání předsedů vlád. Rada je dnes z těch tří těles ještě nejzdrženlivější a relativně obezřetná, zatímco Komise a parlament se odvázaly. U obou jakási kvalitativní změna nastala zhruba v polovině času, který Česká republika dosud v EU strávila.

Komisi velmi odbrzdil její předseda z let 2014–2019 Jean-Claude Juncker, především svou ochotou vstupovat jménem Komise, která je ze zákona pouhým strážcem unijních smluv, iniciativně do politiky. Migrační krizi z roku 2015 předcházely jeho rozmluvy s Angelou Merkelovou a shoda na tom, že pravomoci v azylové politice se společně pokusí převést z národní na unijní úroveň.

Junckerův radikalismus uzříme ze zpětného pohledu snadno, vždyť on sám pravil, že chce „politickou, velmi politickou Komisi“. Nicméně už předchozí šéf Komise José M. Barroso představil tehdy ještě zcela radikální vizi dekarbonizace „20-20-20“, tedy do roku 2020 zvýšit podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů o 20 procent, snížit emise skleníkových plynů o 20 procent... Dnes tento balíček bledne ve srovnání s Green Dealem, který chce k roku 2050 jít s emisemi na nulu, zatímco Portugalec plánoval snížit je o „pouhých“ padesát procent. Ale Barrosových „20-20-20“ bylo zásadní i pro rozjetí se Evropského parlamentu, jak vzpomíná jeho tehdejší člen Hynek Fajmon (ODS). Od té doby až dosud europarlament nebrzdí, když už něco, tak akceleruje.

V roce 2009, kdy se volí nový parlament a je ustavena Junckerova Komise, také vstoupila v platnost tzv. Lisabonská dohoda. Lisabon byl dalším odebráním suverenity členským státům, ve stejném rozsahu, v jakém ho plánovala tzv. evropská ústava odmítnutá při referendech v Nizozemsku a Francii. Přechod od jednomyslného k většinovému hlasování se konal v 45 kompetencích, právo veta členskému státu zůstalo vlastně už jen u daní a v zahraniční politice.

A jak bývá ztráta jednoho ziskem pro druhého, bylo toto politické ochuzení členských států obohacením europarlamentu. V těch 45 oblastech společné politiky Štrasburk významně mluví do přípravy zákonů. Děje se to takzvaným řádným legislativním postupem. Postup je následující: 1) Komise navrhne legislativu, 2) europarlament k ní v prvním čtení přijme stanovisko a případně upraví znění, 3) Evropská rada či Rada ministrů, tedy těleso s největší demokratickou legitimací v celém procesu, rozhoduje už o verzi přijaté europarlamentem, 4) když ji vrátí parlamentu a ten o ní znovu hlasuje, může následně Rada vůli parlamentu přehlasovat už jen jednomyslně.

Aby se této úmorné proceduře vyhnuli, zahajují aktéři doslova v tisícovkách případů neformální „trialog“, kdy se Rada a parlament na znění zákona po předložení jeho prvního návrhu dohadují s Komisí neformálně. Ve výsledku drtivá většina legislativních aktů prochází už v prvním čtení.

I z tohoto hrubého popisu je snad zřejmé, že po Lisabonu se Evropský parlament svou mocí dostal na úroveň Evropské rady, respektive Rady ministrů. Což je vzhledem k tomu, že k eurovolbám se chronicky obtěžuje výrazně méně, v některých zemích až dvakrát méně občanů než k volbám do národních parlamentů, a vzhledem k neexistenci evropského politického národa docela pochybný výdobytek.

Je třeba zdůraznit, že Radě i Evropskému parlamentu chybí jedna zásadní pravomoc, totiž právo předkládat zákony. To zůstává výsadou Komise, byť i tady role EP vzrostla. Po Lisabonu má právo žádat Komisi, ať nějaký návrh zákona předloží, což bývalého předsedu parlamentu Hanse-Georga Pötteringa vedlo k poznámce, že tímto nezávazným ustanovením europarlament právo předkládat zákony de facto získal.

Tím se dostáváme ke vztahu parlamentu a Komise. I ten je příběhem emancipace parlamentu. Rokem 2004 počínaje mají poslanci právo ještě před schvalováním nové Komise schvalovat i samotného prezidenta Komise. Můžeme v tom vidět obdobu práva českého prezidenta pověřit po volbách nějakého politika sestavením vlády. Designovanému šéfovi Komise pak europoslanci sice jednotlivé komisaře schvalovat nemohou, ale jejich právo schválit nebo odmítnout celý jeho tým nutí šéfa Komise jejich výhrady vyslyšet. Před dvaceti lety takto poslanci historicky poprvé sestřelili kandidáta na komisaře Itala Buttiglioneho za reakční názory na homosexualitu.

Kdysi – pravda, v 70. letech, což je politicky viděno starověk – mohl být komisařem i člověk se zcela neortodoxními názory. Němec Ralf Dahrendorf byl komisařem pro vnější obchod a současně z pozice klasického liberála psal pod pseudonymem euroskeptické texty do týdeníku Die Zeit. Něco takového je dnes zhola nepředstavitelné. Komise je v základních ohledech homogenní těleso a víra ve stále těsnější Unii je v ní předpokladem existence. Kdyby se však v europarlamentu ustavila většina pro rozvolnění evropské integrace, promítlo by se to následně i do složení Komise. Že je pro nás něco nepředstavitelné, neznamená, že to je zakázané.

Václav Klaus 30. dubna 2024 opět ztekl Blaník. Vpravo Filip Turek. - Foto: Profimedia

Úkoly, pak vysvědčení

Stejně tak je dnes pro nás nepředstavitelné, že ještě před rokem 2009 se europoslanci nesnažili politickou integraci Unie při každé příležitosti posouvat vpřed. Naopak dnes jsou to oni, kdo z mocenského trojúhelníku v EU nejvíc tlačí na integrační pilu. Tři příklady.

Prvním je migrační pakt: Česká vláda, jakkoli při prvním hlasování v Radě ministrů vnitra loni v létě byla pro, se letos v závěrečném hlasování, kdy už z toho byla politicky ostře sledovaná věc, zdržela. Jako záminka vládě posloužil posun z loňského podzimu po jednání s Evropským parlamentem. A to se přitom zrovna v migračním paktu, zřejmě díky růstu populistické pravice před letošními volbami, europarlament zas až tolik neprosadil.

Parlament po Radě a po Komisi žádal, aby se na vnějších hranicích kromě nezletilých bez doprovodu pouštěly automaticky na území Unie i rodiny s dětmi (tady se neprosadil) a aby výpomoc členských států členským státům zaplaveným migranty byla z 80 procent tvořena relokacemi, tedy fyzickým převzetím žadatelů o azyl, a z pouhých 20 procent jinými formami pomoci. Naši vládu oficiálně ke změně stanoviska vedlo zkrácení lhůt pro bezpečnostní screening, po jejichž vypršení vchází žadatel o azyl na území EU. I to byl požadavek poslanců ve Štrasburku.

Druhým příkladem je zákaz spalovacích motorů k roku 2035: Nejproslulejší kousek klimatické agendy Komise přijali ministři životního prostředí, za nás Anna Hubáčková (KDU-ČSL), před dvěma lety. Do drastického záměru následně Evropský parlament doplnil ještě průběžný cíl: k roku 2030 jsou nová auta povinna vypouštět o 55 procent emisí méně oproti roku 2021. Bez zásahu europoslanců by ke stejnému datu platilo „jen“ 37 procent.

Třetí příklad tvoří celý nový obor zasahování, který bychom snad mohli nazvat peskováním střední Evropy. Orbánovo Maďarsko, Kaczyńského Polsko, a mezitím máme první náznaky i pro Ficovo Slovensko, čelí kritice ze strany evropských institucí, že porušují článek 2 Smlouvy o EU. Tento článek vyhlašuje, že „Unie je založena na hodnotách, jako jsou respekt k lidské důstojnosti, svobodě, demokracii, rovnosti, k vládě práva a také k lidským právům, včetně práv osob patřících k menšinám“.

Proti Budapešti a Varšavě Evropská komise zahájila mnoho řízení, ovšem často pod tlakem a nepřetržitým povzbuzováním Evropského parlamentu. Ten poprvé v říjnu 2016 Komisi doporučil vytvořit jakýsi „mechanismus EU pro demokracii, právní stát a základní práva“. A když Komise loni v prosinci s Budapeští v jednom řízení dospěla ke kompromisu a za to, že Viktor Orbán nechal projít balíček na pomoc Ukrajině, uvolnila Maďarsku asi čtvrtinu ze zadržovaných subvencí, přišla okamžitě kritika z Evropského parlamentu. Poslanci Komisi kárají za nedostatečnou přísnost.

Tento intervencionismus EP, který je z velké části místo starostí o soudní systém v dané zemi nesen ideologicky (nejprudší hněv v Bruselu Orbán vzbudil zákonem o dohledu státu nad sexuální výchovou ve školách a školkách), se datuje posledních asi osm let. Mimochodem se tím v jistém smyslu obrátily role. Dlouholeté stesky nad demokratickým deficitem EU byly nahrazeny stesky z EU nad úrovní demokracie a svobody v členských zemích, pokud se ty členské země projevují suverenisticky.

Mezi dosluhujícími europoslanci je dnes živá obava, aby volby o víkendu nebyly vzpruhou pro extremisty, krajní pravici, vůbec populismus. Posun ve složení nového Evropského parlamentu, který pak zvolí novou Evropskou komisi, by ale musel být hodně velký, aby sklony k aktivismu až uzurpátorství z toho tělesa vymizely.