Máme tu další kauzu do kategorie Růst krajní pravice v Evropě. Nedělní volby do rakouského parlamentu s 29 procenty na pásce vyhrála pravicově populistická FPÖ neboli Svobodní. Strany tradičního kartelu – lidovci a sociální demokraté – za nimi zaostaly o tři, respektive o devět bodů. Mluví se o historickém výsledku, někdy s triumfálním podtónem a většinou s hrůzou v hlase.

Ale FPÖ se v pásmu mezi 20 a 30 procenty pohybuje už třicet roků, jen jsou vzlety prokládány pády, které nepůsobí změna nálad mezi rakouskými voliči, ale většinou rozhádanost předáků strany, nějaký osobní exces, případně zpravodajské hry z dílny politické konkurence (bizarní aféra Ibiza z roku 2018 s vnadnou Ruskou a potoky alkoholu).

Proč jsou ale Svobodní do rakouské politiky tak vrostlí a v určitých ohledech i společensky mnohem integrovanější, než je „krajní pravice“ například v Německu nebo ve Francii? Je možné, že by dnes, po všech hrůzách 20. století a v podmínkách historicky unikátního blahobytu, mohla téměř třetina nějaké západní společnosti volit fašisty?

Pravda je, že v FPÖ (vznikla roku 1956) se bývalí nacisté od počátku masivně angažovali. Překonání stigmatizace „starých struktur“ –vzápětí po válce bylo za kolaboraci postiženo 20 procent rakouských mužů – měla strana v programu.

Rodokmen je ale mnohem starší než Hitler a jeho epigoni v meziválečném Rakousku, což by i naše chápání této strany mohlo trochu zkomplikovat. FPÖ svůj rodokmen vede až k liberálním tradicím roku 1848. Po tomto zlomu se v dnešním Rakousku vytvořily tři politické tábory, vedle katolických sedláků a socialistických proletářů tábor národní, jehož je tato strana poslední reinkarnací.

V „třetím táboře“ se od 60. let 19. století sdružovali antiklerikálové, ale taky menšinoví protestanti a ovšem Velkoněmci neboli obzvlášť vášniví stoupenci faktu, že Rakušané jsou Němci, který byl v zemi většinovým názorem ještě po druhé světové válce. Za studené války tu útočiště nacházeli i ekonomičtí liberálové, pro které už nebylo místo u lidovců. FPÖ byla útočištěm pro různé politické menšiny a adekvátně tomu zůstávala malou partají.

Velkou stranu z ní počátkem 90. let udělal Jörg Haider. Ten ještě v něčem ztělesňoval tradici velkoněmecké nesnášenlivosti vůči Slovanům. FPÖ se například snažila zablokovat vstup České republiky do EU, měla k tomu jako záminky Benešovy dekrety a Temelín.

Po Haiderovi už problémovými přistěhovalci nebyli postkomunističtí sousedé, ale muslimové. V intelektuálních kruzích kolem Svobodných jsou dnes Češi a další národové Visegrádu vesměs považováni za „našince“. Asi nejvýznamnější intelektuál třetího tábora historik Lothar Höbelt před časem v rozhovoru pro Echo tuto změnu vyjádřil následujícím vtípkem: Už mi ani nevadí, že máte Sudety. Kdyby zůstaly Německu, dominují dnes v Teplicích a v Ústí Turci.

Silným momentem, který Svobodným umožňuje připomenout jejich dávnou liberální tradici, se stala tvrdá opozice proti očkovací politice za corony. Apartheid neočkovaných v Rakousku byl ještě ostřejší než u nás – a to je výkon.

Je ironií dějin, že i díky existenci silné strany s kořeny, z nichž jeden neoddiskutovatelně nese hnědou barvu, mají dnes veřejný prostor v Rakousku zglajchšaltovaný méně než v typické zemi západní Evropy. I ve Vídni trend k zužování názorového koridoru existuje, ostatně profesor Höbelt mezitím žije v Česku. Ale toto fázové zpoždění zůstane, ať už budou Svobodní a jejich předseda Herbert Kickl při vzniku nové vlády obejiti, nebo ne.