Končící premiér byl „tváří“ politiky identity v pokrokářském pojetí, důrazu na dílčí charakteristiky člověka (rasa, pohlaví, genderová identita) oproti tomu, co je pro lidi univerzální. Vlastní mu bylo performativní pojetí politiky, důraz na užívání módních termínů a symbolická gesta. Velmi prosluněná rétorika plná harmonie, tolerance a dalších ušlechtilých termínů ale často podepírala politiku, atakující občanské svobody způsobem v západním kontextu až drakonickým. Když do kanadského hlavního města ve svých autech dorazili protestující řidiči náklaďáků, vyhlásil stav ohrožení, jeho vláda nechala zmrazit aktiva lidí, kteří protestujícím posílali peníze, a mimořádné pravomoci se snažil udržet i po protestech. Jedním z vrcholných děl jeho vlády byl dosud neschválený návrh zákona odůvodňovaný zájmem ochrany dětí v online prostředí. Otevírá možnost absurdního zpřísnění vágně definovaných zločinů z nenávisti, včetně možnosti udělit trest doživotí za podněcování ke genocidě (to je jistě odporný zločin, ale tohle?), dramatického zvýšení sazeb za běžné trestné činy, pokud se na ně nalepí nenávistná motivace. Až dystopicky působí ustanovení, podle nějž by mělo být možné lidi trestat jaksi preventivně, uložit jim třeba domácí vězení, pokud příslušný úřad dojde k přesvědčení, že by nějaký přestupek z nenávisti v budoucnosti spáchat mohli. Známá kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová, feministická ikona, již jistě nejde přiřazovat ke konzervativcům, návrh označila za „orwellovský“. Příkladů svobodě nepřátelské politické praxe by se za těch deset trudeauovských let dalo nají dost a dost.