Komentář ve formě několika nespojitých bodů je z literárního hlediska jistý únik, impresionistická objížďka vyvození logického důsledku, který by mohl být testován. Jenže co si počít v chaosu navozeném Trumpovým „dnem osvobození“, když ho „způsobil jeden člověk, který může kdykoli změnit názor. Každý, kdo tvrdí, že ví, co bude následovat, je lhář“? Tak to velmi přesně popisuje bod 6 takového impresionistického výstupu jednoho twitterového komentátora. Velmi výstižný je rovněž jeho bod 5: „Jediní lidé, kteří obhajují cla, jsou ti nejhloupější, které znáte.“

Prezidentův poradce Stephen Miller, jehož specialitou je imigrace, takto obhajoval cla na Fox News: „Proč když jedete do Tokia, nejsou tam žádná americká auta, když jedete do Berlína, nejsou tam žádná americká auta – ale v našich ulicích jsou všechna možná zahraniční auta? (…) Zablokovali své trhy před našimi auty. (…) Prezident Trump říká, že to musí skončit.“ Pak napsal to samé pro jistotu ještě na twitter. Je to mimořádně hloupý argument v tom směru, že nepotřebujete zvlášť hluboké znalosti k jeho sestřelení. Můžete i zůstat zdvořilí a zdržet se hodnotících soudů o podřadné kvalitě amerických aut. Stačí se držet toho, že americké potřeby jsou jiné, dlouhodobě nejprodávanější auto, Ford F-150, je mastodont, s jakým v evropském městě nezaparkujete. Většina amerických automobilek už ani to, čemu v Evropě říkáme auta, řadu let nevyrábí. Nabízejí to, co se tu prodává jako SUV a pick-upy. V Berlíně ovšem vidíte japonská auta a v Tokiu nějaká evropská – že by se Evropané s Japonci spikli proti Americe?

Kupodivu se ovšem pod těmi tweety najde řada souhlasných komentářů. To jsou lidi, kteří Berlín ani Tokio nikdy neviděli ani na obrázku, ale jsou naplněni pocitem, že Ameriku někdo okrádá a že to musí skončit. To je Millerova cílová skupina. Znát Berlín nebo Tokio jistě není povinné. Ale ti lidé chtějí, aby byla Amerika opět dílnou světa. Jak se to má podařit, když nemají ponětí o tom, jaká je na trhu poptávka a proč?

Ale nechme stranou sůl země. Formule, kterou si Trump z těch, jež mu podřízení připravili, vybral, byla jak známo procentuálním vyjádřením velikosti amerického obchodního deficitu s danou zemí. Vzorec, tak jak ho úřad amerického obchodního vyjednavače zveřejnil, byl o malinko složitější – obsahoval ještě dvě veličiny, které se ovšem měly vzájemně vynulovat.

Jednou z nich byla elasticita dovozních cen. „Elasticita dovozních cen v závislosti na clech je 0,25,“ uvádí se v doprovodném textu. „Nedávná zkušenost s americkými cly vůči Číně ukázala, že průsak cel do maloobchodních cen byl nízký (Cavallo et al, 2021),“ odkazují na odbornou literaturu jako správní experti.

Jenže si tu studii harvardského profesora Alberta Cavalla se spolupracovníky z roku 2021 špatně přečetli. Ta elasticita 0,25 byla zjištěna u maloobchodní ceny. Obchodník „spolkne“ většinu zdražení. Elasticita u dovozní ceny je úplně jiná: 0,945. Tedy, jak vyvozují autoři, po zavedení dvacetiprocentního cla by výrobce, třeba čínský, snížil cenu o 1,1 procenta a americký dovozce, který by zaplatil clo, by cenu zvedl o 18,9 procenta. Teprve pak nastupuje maloobchodník. Chybu objevili ekonomové v American Enterprise Institute a potvrdil ji Cavallo. To znamená, že například pro vyrovnání obchodní bilance s Vietnamem by mělo postačit clo ve výši 12,2 procenta, a ne 46 procent, které bylo uvaleno.

Ale znamená to ještě něco. Problém početních chyb ve veřejných výstupech nikdy není, že někdo udělal početní chybu. Kdyby v nějakém textu stálo, že Česko má pětkrát víc obyvatel než Slovensko, trapas není, že se autor spletl v dělení. Trapas je, že píše o věcech, o nichž naprosto nemá ponětí, a nepozná to. Cavallova studie byla empirická, pracovala s daty sesbíranými po zavedení cel v Trumpově prvním období. S tím, co se v reálné ekonomice dělo. Takže experti v Bílém domě naprosto nemají ponětí o tom, jak ekonomika na cla reaguje – se všemi důsledky pro obchod, spotřebu, inflaci atd. A tito lidé mají vést novou americkou průmyslovou renesanci?