Pokles reálných příjmů byl u nás v loňském roce největší v historii samostatné republiky. Firmy hlásily zvýšení nákladů a zaměstnanci s růstem mezd nepočítali. Nebývale vysoká inflace však zároveň podnikatelům hrála do karet a dovolila jim zvednout marže na historické úrovně. Firmy na tom tedy nejsou tak zle, jak je často interpretováno. O tom, co to znamená pro české zaměstnance a jaká bude teď jejich vyjednávací pozice, mluví v rozhovoru pro Echo24 hlavní ekonom Cyrrus Vít Hradil.

Pokud je nezaměstnanost na nízkých hodnotách, inflace klesá a reálné mzdy opět budou růst, co to pro pozici zaměstnanců a jejich požadavky znamená?

Situace se pochopitelně může u jednotlivých firem významně lišit v závislosti na jejich konkrétních nákladových podmínkách, ovšem v průměru za celou ekonomiku lze učinit několik obecných postřehů. V první řadě je nutné si uvědomit, že inflace, tedy růst spotřebitelských cen, automaticky znamená také růst tržeb podnikatelů. Právě podnikatelé totiž spotřebitelské ceny stanovují a také inkasují. Vysoká inflace tedy není pro prodávající automaticky katastrofou. Klíčové je, zda i jejich náklady vzrostly úměrně k růstu cen, za které prodávají. Podle dostupných dat tomu tak v průměru za celou ekonomiku v uplynulých letech spíše nebylo, když spotřebitelské ceny rostly výrazněji, než náklady firem, což přibližně od začátku roku 2022 až do dneška způsobilo nárůst marží tuzemských firem vysoko nad historicky obvyklé úrovně.

S trochou zjednodušení tedy lze říci, že inflační epizoda uplynulých dvou let v průměru české podnikatele příliš nepoškodila, naopak, umožnila jim navýšit své ceny nad rámec růstu nákladů a tím zvýšit svou ziskovost. Tomu ostatně odpovídá i vývoj reálných mezd. Ty v roce 2022 reálně propadly o 8,4 procenta, ačkoliv samotná česká ekonomika reálně vzrostla o 2,4 procenta. Ekonomika tedy vygenerovala více bohatství, ale zaměstnanci dramaticky zchudli, což naznačuje, že tento růst bohatství musel směřovat k někomu jinému, tedy zřejmě k podnikatelům.

Lze tedy zaměstnance označit za hlavní poražené uplynulých dvou let?

Podíl mezd na hrubém domácím produktu, který vyjadřuje, jak velká část bohatství vytvořeného českou ekonomikou směřuje k zaměstnancům, se v poslední době skutečně snížil. Zatímco v roce 2021 tento podíl činil 45,6 procenta, o rok později klesl na 44,3 procenta. Konečná data za rok 2023 ještě k dispozici nemáme, ovšem pokles s největší pravděpodobností pokračoval, když reálný hrubý domácí produkt patrně klesl o zhruba 0,5 procenta, reálné mzdy ovšem klesly až o 3 procenta, tedy opět výrazněji. Lze tedy říci, že „kyvadlo prosperity“, které rozděluje bohatství vytvořené ekonomikou mezi podnikatele a zaměstnance, je momentálně poněkud vychýlené v neprospěch zaměstnanců. Nejedná se o výkyv dramatický, ale ani zcela zanedbatelný. Vzhledem k nadále nízké nezaměstnanosti lze předpokládat, že vznikne tendence k opačnému procesu, tedy že si zaměstnanci vyjednají vyšší růst mezd, než odpovídá výkonu ekonomiky. Tím opět sníží ziskovost podnikatelů a vrátí se zpět do předchozí rovnováhy.

Podle průzkumu společnosti Randstad z loňského podzimu téměř 50 procent oslovených firem oznamovalo, že plánuje zvyšovat mzdy v rozmezí od 6 do 10 procent. To tedy podle vás není reálné?

Bude velmi záležet na konkrétním odvětví i na situaci jednotlivých firem. V průměru za celou ekonomiku ovšem očekávám růst nominálních mezd přibližně o 6 procent, což by při zhruba tříprocentní inflaci odpovídalo růstu reálných mezd o přibližně 3 procenta.

Je dobrá vyjednávací pozice zaměstnanců z minulých let už úplně pryč? Budou firmy i v nadcházejících letech ochotné přistupovat na někdy nerealistické požadavky zaměstnanců?

Úplně pryč zatím určitě není, jelikož míra nezaměstnanosti zůstává nízko, ovšem je pravdou, že se pozice zaměstnanců mírně zhoršila. Ačkoliv nezaměstnanost u nás stále nepředstavuje významnější makroekonomické ani individuální riziko, na pracovním trhu je již zřetelná tendence firem alespoň omezovat nové nábory. S příchodem nového roku je navíc docela dobře možné, že část firem, které si dosud navzdory slabé poptávce držely část pracovníků „v rezervě“ pro případ, že se situaci obrátí k lepšímu, toto čekání vzdá a sáhne i k propouštění. Ani poté ovšem nelze čekat obrat o sto osmdesát stupňů, kdy by najednou za delší konec provazu tahali zaměstnavatelé, k tomu má česká ekonomika skutečně ještě daleko.