Tolerance – nejvyšší ctnost? Nebo urážka? Nad Voltairovým spisem, který se roku 2015 stal bestsellerem
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
„Neobdivovat Voltaira lze počítat mezi jednu z forem debility,“ pronesl argentinský spisovatel Jorge Borges. Voltaire stojí na počátku toho, co se dodnes označuje pojmem veřejný intelektuál, jakkoli je otázka, zda je tato pozice dnes ještě relevantní. O tom, kterak ji ustavil francouzský filozof, podává svědectví Voltairovo Pojednání o toleranci, které právě vychází v nakladatelství OIKOYMENH v překladu Petra Horáka.
Jako osmašedesátiletý se Voltaire vrhl se zápalem kriminalisty do vyšetřování kauzy stejně starého Jeana Calase. O co zde šlo? Když byl nalezen Calasův syn oběšený, roznesla se fáma, že zesnulý chtěl přestoupit k pravé víře, a otec, který byl sám hugenot, jej raději zabil. Otec byl odsouzen k trestu smrti mučením a zbytek rodiny k doživotnímu vězení. Vykonavatelé trestu odsouzenému lámali kosti, přiměli jej vypít dvacet věder vody, vpletli jej do kola. Když trval na své nevině, uškrtili jej a spálili.
Voltaire se tehdy pustil do boje se soudem, církví, královským dvorem i veřejností. Vymohl revizi procesu a když byla dokázána Calasova nevina a ukázalo se, že syn spáchal sebevraždu, oběť byla aspoň po smrti rehabilitována. Tehdy se jednalo o první rozsudek ve Francii, který byl zrušen a revize iniciovala francouzské reformy trestního práva. Na tomto pozadí píše Voltaire své pojednání o toleranci, kterou považuje za nejvyšší ctnost.
Je-li tolerance ctnost, je to něco, v čem se máme – a můžeme – cvičit a zlepšovat. Jak na to? Neustále si zpřítomňovat, že ve věcech, o které nám jde, což bývají otázky toho, jak žijeme, jaké hodnoty zastáváme, čeho si vážíme, nemůžeme mít absolutní jistotu. Zpravidla se nejedná o otázky pravdy nebo lži. Toto vědomí nás má přimět k tomu, abychom byli ve vztahu k „jinověrcům“ – ať už náboženským či politickým – smířliví. Jedině tato názorová mírnost přeje svobodě.
Jak ukázal Voltaire, když vytáhl proti státnímu aparátu, postoj stavící na toleranci není ani lhostejností, natož slabostí. Může se pojit s nebývalou rozhodností i zaníceností. Tolerance stojí na přesvědčení, že nárok člověka na svůj život, své smýšlení, a tedy i na spravedlnost, nesmí být zmařen. Kdo však toto maří, tolerovaný být nesmí – a v tom případě je třeba proti němu vytáhnout. Tužkou, praví Voltaire.
Ale to by bylo vše až moc jasné – a Voltaire přece říká, že jistota je absurdní. Stejně tak je to i s tolerancí. Proti vzývané ctnosti namítá Johann Wolfgang Goethe: „Tolerance by vlastně mělo být jen přechodné smýšlení: musí vést k uznání. Trpět někoho je urážka.“ Je Voltairova nejvyšší ctnost tedy nakonec jen ctnostným ponížením?
Kapitoly
I. Filozof se mění v kriminalistu [začátek až 13:30]
II. Analýza první mediální události: neštěstí v Lisabonu [13:30–35:28]
III. Tolerance? Schopnost snášet katastrofy [35:28–43:27]
IV. Tolerance je urážka? Ne, stačí. [43:27–konec]
Bibliografie
Herfried Münkler, Der Dreißigjährige Krieg: Europäische Katastrophe, deutsches Trauma 1618 – 1648, Hamburg: Rowohlt Verlag, 2019.
Voltaire, Pojednání o toleranci, přel. Petr Horák, překlad upravila Hana Fořtová, Praha: OIKOYMENH, 2024.
Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: xyz, 2007.
Ferdinand von Schirach – Alexander Kluge, Die Herzlichkeit der Vernunft, München: Luchterland, 2017.
Susan Neiman, Evil in Modern Thought, Princeton: Princeton University Press, 2002.