Od energetiky a investic do ní dávaly téměř všechny vlády ruce pryč. Dostali jsme se do situace, kdy nás mnoho neřešených problémů dohnalo a je třeba jednat. Manévrovací prostor je ale docela úzký, protože energetika je v soukolí různých regulací a průtahů. Například provoz uhelných elektráren je neperspektivní, investovat do nich bude velice riskantní, takže začnou být odstavovány dřív, než bylo původně plánováno. Odstavovat zdroje energie je však možné až v okamžiku, kdy je máme čím nahradit. Naprosto nezbytné je především postavit postupně čtyři nové jaderné bloky, říká Jiří Plešek, bývalý ředitel Ústavu termomechaniky Akademie věd, dnes jeho zástupce a také člen Akademické rady a předseda Komise pro energetiku AV ČR.

Co v současné době považujete za největší hrozbu pro českou, respektive evropskou energetiku?

Nerad používám přímo slovo hrozba. Zní to až příliš silně a nemyslím si, že bychom byli vyloženě existenčně ohroženi. Rizika ale rozhodně existují. Souvisejí s tím, že v poměrně blízké době se pravděpodobně staneme dovozci elektrické energie, a to dost významnými. Rizika proto spočívají v tom, že nevíme, za jakou cenu budeme elektřinu v budoucnu nakupovat. Trochu to ale rozvedu. Ani teď už nejsme plně soběstační, protože i když celkově máme malý přebytek výroby nad spotřebou, kolem deseti procent, v průběhu roku musíme elektřinu také dovážet. Je to z důvodu pokrytí špiček a z důvodů ekonomických. Z toho plyne další věc. Nebyl by až takový problém, že se staneme čistými dovozci, pokud by to znamenalo dovoz deseti, možná patnácti procent elektřiny. Problémy ale mohou nastat v okamžiku, kdy dovoz dosáhne dvaceti procent a víc.

A jaké jsou predikce?

Když se podíváme na každoročně vydávané zprávy ČEPS (společnost zajišťující na území ČR provoz elektroenergetické přenosové soustavy – pozn. red.) týkající se mimo jiné predikce výroby elektřiny a její spotřeby, zjistíme, že výsledek velmi záleží na rychlosti dekarbonizace. Jak na straně výroby, tak na straně průmyslu, provozu domácností a dopravy. A protože nevíme, jak rychle bude ve skutečnosti dekarbonizace postupovat, udáno je vždycky několik scénářů. Může se například stát, že v horizontu deseti let budeme dovážet až čtyřicet procent elektřiny, možná i víc. Potenciálně je to finanční problém. Elektřinu pravděpodobně bude možné koupit, ale může být drahá. A s ekonomickou otázkou souvisí všechno, například debata o tom, jak dlouho udržíme v energetice uhlí. Můžeme si něco přát, něco plánovat, ale realita nakonec vždycky vyplývá z obchodu. V okamžiku, kdy se cena emisních povolenek a cena elektřiny protne někde u hranice 100 eur za jednu MWh, přestává být pro uhelné elektrárny výroba výhodná. Podle hesla, že hrozba je často silnější než její provedení, jde především o to, že do uhelných elektráren nebude chtít nikdo investovat. Ať už mluvíme o jejich modernizaci, záchytu škodlivých látek, NOx (označení pro oxidy dusíku – pozn. red.), či třeba uhlíku. Investovat do nich bude zkrátka velmi riskantní. Proto si myslím, že uhelné elektrárny budou skomírat dřív, než nastane datum jejich plánovaného odstavení.

Podle státní energetické koncepce by mělo uhlí v energetice skončit v roce 2033. Pavel Tykač říká, že ukončení provozu jeho dvou uhelných elektráren hrozí už v roce 2025. O kritické situaci mluví i Sokolovská uhelná. A nakonec i ČEZ potvrzuje, že ekonomika uhelných elektráren se kvůli ceně povolenek rychle zhoršuje. Udržovat je do roku 2033 tedy nedává smysl, protože provoz by byl ztrátový?

Přesně tak. A původní termín konce uhlí v energetice byl podle uhelné komise dokonce až rok 2038. V Akademii věd jsme se tím v rámci naší energetické komise také zabývali a rok 2038 jsme nezávisle potvrdili jako celkem rozumný plán. Jenže ty zmíněné ekonomické důvody způsobí, že všechny tyto plány nejspíš stejně padnou.

A bude podle vás řešení, když se České republice podaří vyjednat u Evropské komise výjimku a provozovatelé uhelných elektráren dostanou státní podporu, aby udrželi elektrárny v chodu? Bavíme se tedy o tzv. kapacitních platbách.

Bude to asi nutné. Je to ale nejen politická, ale také opět ekonomická otázka. V zárodku to problém neřeší. Zaprvé není vůbec jasné, podle jakého schématu by kapacitní platby fungovaly, a zadruhé je to pouze regulační zásah do jiného regulačního zásahu. Jde to totiž proti emisním povolenkám. Nechceme pálit uhlí, a proto jsme zavedli povolenky. Ale protože uhlí přece jenom potřebujeme, zavedeme další regulaci a začneme uhlí zas dotovat. Celý ten systém je kontraproduktivní. Je to asi takové, jako když člověk bere léky s vedlejšími účinky, na které si vezme zas další léky, a celé se to začne řetězit. Možná by stačilo zamyslet se raději nad tím, kolik stojí emisní povolenky a zda by se jejich cena nedala snížit tím, že by se na trh vydala další emise. To je ale pouze moje úvaha spočívající v tom, že lepší by bylo řešit příčinu než její následek.

Teď ale cena emisních povolenek trochu klesla tím, že se jich kvůli poklesu výroby tolik neprodávalo.

Ano, klesla docela výrazně. Ale to, že je teď cena povolenek nižší, nám ještě nic neříká o budoucnosti. Zmíněné investice do uhelných elektráren jsou proto v ohrožení.

A jak by podle vás měla celá dekarbonizace energetiky postupovat? Aby nedocházelo k negativním efektům, jako je například právě dotování provozů ztrátových elektráren, nebo k tomu, že ceny elektřiny pro konečné spotřebitele nezvladatelně porostou.

Dekarbonizace je rozhodně žádoucí, řekl bych dokonce nutná. Musí se ale provádět rozumně. Tak, že budeme z výroby elektřiny vyřazovat vysokoemisní zdroje až tehdy, když za ně budeme mít náhradu. A jak už jsem říkal, nebál bych se ani tolik dovozu elektřiny, nesmí ale být masivní. Nechám teď stranou současný stav a řeknu, že je naprosto nezbytné postavit nové jaderné bloky. Podíváme-li na možnosti České republiky, měli bychom nahradit elektrárnu v Dukovanech dvěma novějšími bloky o výkonu 2400 MW a k tomu postavit bloky o stejném výkonu v Temelíně. Tím by se nám navýšila celková kapacita skoro o 3000 MW, což by znamenalo, že ze současných zhruba čtyřiceti procent výroby, jež pokrýváme z jaderných zdrojů, bychom se při současné spotřebě dostali na sedmdesát procent. To by bylo skvělé, protože jaderná energie je z hlediska uhlíkové stopy tou nejčistší. Avšak jadernou elektrárnu nepostavíme dřív než za patnáct let, pravděpodobněji spíš za dvacet let. To je nutné brát v úvahu. Vedle toho nám také naroste podíl obnovitelných zdrojů na výrobě. Teď jsme přibližně na dvanácti a dostaneme se asi na patnáct nebo víc procent. To by mohlo celkem rozumně pokrýt současnou spotřebu. Pokud se ale navýší z dnešních sedmdesáti například na sto TWh ročně, nebude to stačit. Zbytek by se musel dovézt nebo nahradit plynem, případně uhlím, pokud to ještě bude vůbec možné. Jinak bude nutné zavírat některé provozy, jako se to kvůli drahé elektřině stalo na Slovensku.

Jak se na celé to dění kolem nových jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně díváte? Je vůbec reálné čtyři nové bloky postavit?

Je správné, že byl vypsán tendr. Z ekonomického hlediska to ale poněkud vázne. Za celá léta nebyla žádná z vlád schopna připravit ani rámcovou smlouvu, která by připravila algoritmus, podle něhož by se tvořila výkupní cena elektřiny pro ty, kteří by se na té obrovské investici podíleli. Výrazně do toho také promlouvá výše úroků a to, že banky nebyly na takový záměr ochotny poskytovat úvěry. Je nutné se urychleně dohodnout na tom, zda tak velkou investici, jakou je stavba nových bloků, vezme na sebe stát. Zda bude společnost ČEZ rozdělena na část soukromou a část plně vlastněnou státem. Nebo zda se přece jen vrátíme k výkupním cenám. Je naprosto správné chtít postavit všechny čtyři bloky, otázka ale je, zda stavět všechny najednou, nebo bude lepší rozdělit investici do delšího časového období. V červnu se rozhodne o dodavateli, ten bude buď z Francie, nebo z Jižní Koreje, a pak bude třeba začít opravdu jednat.

A podle vás by měli stavět raději Francouzi, nebo Korejci?

Korejská technologie je bližší naší stávající technologii, Francouzi využívají při stavbě elektráren trochu jiné principy. Politické hledisko zas zvýhodňuje Francouze, kteří mají v Evropě silný vliv. Já osobně bych neměl problém ani s jedním výsledkem. Hlavně aby už to bylo.

Pojďme ještě od jádra k plynu. Jakou roli by plynové zdroje měly v naší energetice mít?

V současné době se na výrobě elektřiny plynové zdroje podílejí asi z deseti procent. Při dobrém vývoji stavby jaderných bloků by to mohlo, bavíme-li se o energetice, a ne o teplárenství, stačit. Záleží však na tom, jak se bude vyvíjet politická situace a cena plynu. V přímém přenosu jsme sledovali, jak to dopadlo, když se Německo příliš spolehlo na dovoz komodity, kterou samo nemá.

Jak dlouho se ještě v energetice bude zemní plyn využívat? Jsou evropské představy o tom, že v blízké budoucnosti bude energetika fungovat jen na takzvaných zelených plynech, založeny na realitě? A co vodík?

Zemní plyn určitě jen tak nevyřadíme. Budoucnost vodíkové koncepce je nejasná. Vodík je médium, které může sloužit jako jedna z forem akumulace energie, protože v době přebytku ho lze vyrobit elektrolýzou a taky ho lze skladovat. Jenže my ho teď moc nemáme, takže je to v současné době utopie. Nemyslím si, že je chyba zabývat se výzkumem výroby vodíku nebo zvyšováním účinnosti palivových článků, ale určitě bych vodík nepovažoval za nějaký zásadní plán pro energetiku.

Proč se tedy o vodíku mluví jako o něčem, co energetiku spasí a pomůže ji dekarbonizovat?

Začalo to Energiewende. Německo zdůvodňovalo masivní využívání zemního plynu tím, že i když je to fosilní palivo, vyprodukuje o něco méně CO₂ než uhlí, a že obnovitelné zdroje budou mít brzy převahu, takže budou k dispozici velké zásoby takzvaných zelených plynů. Tak vznikl plán na postupné nahrazování plynu jiným palivem – vodíkem.

Jak je to u nás se stavbou plynových elektráren?

Paroplynové elektrárny mají výhodu, že je lze postavit rychle. Ale teď není úplně nutné stavět nové. Na to je čas a nemá smysl stavět je do zásoby.

Co obnovitelné zdroje? Jaká jsou při realistickém pohledu jejich největší úskalí?

Rozvoj obnovitelných zdrojů s sebou určitě nese potřebu modernizace přenosové soustavy a hlavně zavedení automatizovaných systémů v místě odběru. Znamená to, že regulátor, jako je u nás ČEPS, bude muset mít možnost každé odběrné místo připojené k síti řídit. V současnosti, kdy se fotovoltaika na celkové výrobě elektřiny podílí z pár procent, to není takový problém. Ale žádosti o připojení zdrojů k síti se hromadí. A v okamžiku, kdy by fotovoltaika hrála větší roli – například by se podílela na výrobě až z dvaceti procent, čehož mimochodem bez velkých fotovoltaických elektráren nelze dosáhnout –, je nutné mít přenosovou soustavu dobře nastavenou. Tedy mít možnost síť vhodně regulovat, což teď neumíme. Na tom je nutné ještě hodně zapracovat. Co vnímám jako ještě větší výzvu, je otázka akumulace energie, která je nezbytná proto, abychom mohli obnovitelné zdroje dobře využívat. Nejhůř jsme na tom s dlouhodobou akumulací, která musí vyrovnávat sezonní výkyvy a která zatím není vyřešena nijak. Stručně řečeno, neumíme energii uchovat tak, abychom ji mohli využít v zimě, kdy je její největší spotřeba.

Takže je nutné mít vyřešenou situaci, kdy ceny elektřiny padají do záporných hodnot, protože poptávka je příliš nízká, a mít možnost tyto přebytky energie využít, až je budeme potřebovat.

Ano. Potřebujeme jednak kvalifikovaně vyřešit otázku okamžité spotřeby a distribuce elektřiny a k tomu mít fungující uložiště energie.

Když se podíváme za hranice, do už zmiňovaného Německa, jak to může s jeho energetikou dopadnout? Loni Němci odstavili poslední jaderné elektrárny, sázka na zemní plyn nevyšla.

Odpojit jaderné elektrárny byla samozřejmě hrubá chyba, ke které došlo z politických důvodů. Často jako zajímavý kontrast uvádím nikdy nezprovozněnou rakouskou jadernou elektrárnu Zwentendorf u Vídně. V roce 1978, tedy dávno před černobylským výbuchem, tam došlo k neblahému referendu. To uspořádal tehdejší kancléř Bruno Kreisky, který referendum spojil s důvěrou voličů v jeho osobu. Výsledek referenda byl opravdu velmi těsný, bohužel ve prospěch odpůrců zprovoznění. Domnívám se, že kdyby referendum nebylo spojeno se setrváním Kreiského ve funkci, Rakušané by si zprovoznění elektrárny schválili. Tímto se naopak stali zarytými odpůrci jaderné energetiky. Politika zde předcházela veřejnému mínění, předtím v Rakousku taková nevraživost vůči jádru neexistovala. V Německu to bylo přesně obráceně, veřejné mínění zde předcházelo politice. Dobře na tom vidíme, s jak subtilními příčinami a následky se v energetice setkáváme.

Četla jsem, že podle posledních průzkumů už zas větší část německé veřejnosti kritizuje odstřihnutí od jaderné energie. Protože ji stejně jen nahradilo větší pálení uhlí.

Také jsem to četl. Je ale otázka, jak dlouho taková náladu bude trvat a zda se Německo někdy dokáže k jaderné energii vrátit. Němci teď mají ve výrobním mixu uhlí, zemní plyn, větrné a fotovoltaické elektrárny. Vlivem přerušovanosti obnovitelných zdrojů se jednotlivé podíly hodně proměňují, ze zelených zdrojů už ale dnes vyrábějí přes padesát procent elektřiny. Nerad bych to jen kritizoval. Za tohle je dobré Německo pochválit, protože investice do obnovitelných zdrojů jsou správný trend. Je ale také dobré mít správný základ, pokud možno právě jaderný. V souvislosti s Německem se například dlouho předvídalo, že tam při takto enormním zapojení obnovitelných zdrojů dojde k blackoutům způsobeným ztrátou stability sítě, ale ono se to zatím nestalo. I když samozřejmě vypomáhá evropský trh a také třeba to, že část vyrobené elektřiny teče přes Českou republiku do Alp, kde jsou přečerpávací elektrárny. Řekl bych, že kritika, kterou vůči Německu často slyšíme, je přehnaná. Nahradit jaderné zdroje dovozem ruského plynu byl ale fatální omyl.

Zmínil jste blackout. Může k němu dnes opravdu dojít?

Blackout je masivní výpadek energie. Známý je případ blackoutu v New Yorku v roce 1965. A vztaženo k dnešku: jak říká moje kolegyně Dana Drábová, není otázka, zda k blackoutu dojde, ale kdy. To říkám trochu v nadsázce, ale ano, k blackoutu může dojít, pokud nastane nedostatek energie nebo dojde k přetížení sítě. Obecně tedy v případě ztráty stability.

Připomněl jste Německo, ale co jiné velké evropské země? Jak hodnotíte jejich počínání v energetice? Mám na mysli třeba jadernou energetiku ve Francii.

Francie je jaderná velmoc. Stejně tak i Ukrajina vyrábí většinu elektřiny z jádra a dnes i Slovensko, Polsko je zas uhelná velmoc. Nemá žádnou jadernou elektrárnu, ale má zájem zapojit velké i malé reaktory. Ve Skandinávii se budují hlubinná úložiště vyhořelého jaderného paliva. Jedno by letos mělo být zprovozněno ve Finsku a ve Švédsku se bude stavět druhé. Veřejné mínění se tedy nejen v těchto severských zemích obrací k lepšímu. Jsem rád, že u nás byla vždycky veřejná podpora jádra přes šedesát procent a teď se ještě zvýšila. Abych nás také pochválil, myslím si, že Češi jsou vzdělaní lidé se zdravými názory.