Je to plivnutí do tváře všem demokratům
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu vyhověl žádosti svého hlavního prokurátora Karima Khana a vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a exministra obrany Joava Galanta. Viní je z válečných zločinů v Gaze. Zároveň vydal zatykač na vojenského velitele Hamásu Muhammada Dajfa, který je ale nejspíš po smrti. Rozhodnutí soudu není bez kontroverzí. Kritici ho obviňují z politizace, nestranností, dvojího metru a antisemitismu. Krok ICC odsoudila i řada českých představitelů. O politických i právních důsledcích zatykače ICC v Salonu Echa diskutovali místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Bartošek, expremiér Mirek Topolánek, za kterého Česká republika ratifikovala římský statut, zakládající smlouvu ICC, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová a vedoucí katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Veronika Bílková.
Je pro vás obvinění ICC izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a nyní již bývalého ministra obrany Joava Galanta z válečných zločinů (hlavní obvinění je z použití hladu jako válečné zbraně) přesvědčivé?
Šabatová: Z mého pohledu je velmi přesvědčivé. Pánové Galant a Netanjahu de facto oznámili, že toto chtějí udělat. Přestože se zvedl mezinárodní odpor, který upozornil na to, že to je porušování práva, tak celý rok můžeme sledovat zadržování a omezování humanitárních dodávek. To vytvořilo situaci, kdy skutečně dochází k vyhladovění obyvatel Gazy a mnoho lidí, včetně dětí, zemřelo. Jsem přesvědčena, že pan Karim Khan má nabito, mimo jiné proto, že ustanovil konzultační panel, kde zasedli největší experti, včetně izraelského experta a přeživšího holocaustu, a jednomyslně usoudili, že jsou ta obvinění podložená.
Bartošek: Já si vždycky když se účastním takovýchto debat, říkám, kolik Židů musí být ještě zabito, zavražděno, aby svět pochopil, že k nim musí mít stejný přístup jako ke všem ostatním. Já osobně přístup mezinárodního soudu beru jednoznačně jako nevyvážený směrem k Izraeli, protože staví do stejné roviny mezinárodní vrahy a teroristy a legitimně zvoleného premiéra. Tato země se zcela legitimně brání. Brání se Hamásu, což je mezinárodní teroristická organizace. Vůbec nejde o Palestince. To oni ukázali, když se chopili moci v Gaze, kdy tehdejší úředníky a zástupce samosprávy shazovali z výškových budov. Vůdce Hamásu v Gaze Sinvár prohlásil, že civilní oběti jsou to, co oni chtějí, protože čím víc zemře civilistů a dětí, tím víc to téma bude zajímat svět, a tím pádem nebudou zapomenuti. V tento moment, jsem přesvědčen, je rozhodnutí ICC nevyvážené v neprospěch Izraele a staví ho na roveň mezinárodních teroristů a to je špatně.
Topolánek: Mně to připadá nevyvážené, nelegitimní a vede mě k tomu, co mě vedlo v letech 2006, 2007 a 2008, abych bránil české ratifikaci římského statutu. Je to potvrzení vývoje posledních dekád, který nazývám rozpadem světového řádu. A všechny instituce, které dnes mají zabezpečovat světovou bezpečnostní architekturu a světový řád, ať jde o OSN, o brettonwoodské instituce typu WTO a OECD, ale v zásadě i o NATO, které se probudilo až po ruské agresi, či EU, tak neplní svou funkci. Česká republika je v 65 multilaterálních organizacích. OSN obecně dnes vůbec neplní svoji funkci. Ani plnit nemůže. Rada bezpečnosti je orgán, kde má právo veta Čína a Rusko. ICC je jenom vrchol toho ledovce. Pochod všech těch liberálů a mimoňů těmito institucemi dosáhl i ICC. Já to rozhodnutí beru jako plivnutí do tváře všem demokratům. Nijak nechci bagatelizovat ztráty na lidských životech v Gaze a nechci bagatelizovat tu válku jako takovou. Ale pokud ICC bere Putina a Netanjahua jako stejné, tak potom ten orgán neví, co činí. Takže já s tím absolutně nesouhlasím, mě to vede k diskusi o zahájení o vystoupení z té organizace.
Bílková: Téma je velice široké a zazněla zde celá řada věcí, ale váš dotaz se týkal specificky obvinění z válečného zločinu použití hladovění jako metody vedení války. K tomu tři poznámky z mé strany jakožto právničky. Ta první poznámka je, že v zatykačích figuruje více obvinění. Obviněn byl také pan Dejf (vojenský velitel Hamásu v Gaze – pozn. red.). Pokud jde o izraelskou stranu, tak jsou to konkrétně dva válečné zločiny, kromě onoho použití hladovění jako metody vedení války je tam také obvinění z nekontroly podřízených v rámci úmyslného vedení útoku na civilní obyvatelstvo. A je tam také obvinění z několika zločinů proti lidskosti. To jenom pro úplnost. Druhá poznámka. My v téhle chvíli nevíme, jaké důkazy má k dispozici soud, protože nevíme, co se podařilo vyšetřovatelům v rámci úřadu prokurátora shromáždit. Jakožto právník nedokážu posoudit možnost, jestli žaloba uspěje, pokud nevidím důkazy. Ty jsou úmyslně utajené, protože jejich zveřejnění by mohlo ohrozit svědky a mohlo by narušit další vyšetřování. A samozřejmě jestli obvinění jsou, anebo nejsou podložená, je přesně to, o čem by měl rozhodovat soud. Ten ctí presumpci neviny, je momentálně v rané fázi a předmětem hlavního líčení, dojde-li vůbec na něj, bude, jestli dané obvinění je, anebo není podložené. Třetí bod. Úřad prokurátora shromáždil důkazy, které on sám shledal dostatečně silnými, aby to vyhodnotil tak, že je zde důvodné podezření pro spáchání specifického zločinu. Všechny důkazy potom viděl přípravný senát a i on dospěl k závěru, že na základě těchto důkazů lze mít důvodné podezření, že mohly být spáchány ony zločiny. Čili výchozí situace prokuratury, zde bych souhlasila s paní Šabatovou, je poměrně silná, ale všechno je předmětem řízení a už se stalo v minulosti, že Mezinárodní trestní soud lidi osvobodil.
Bartošek: Kdyby ICC postupoval vždy rovným metrem a ocitl se před ním například Bašár Asad v době občanské války, kdy plynoval vlastní obyvatele, plynoval děti, docházelo k mučení, zabíjení, tak bych tomu rozuměl. Ale tohle je selektivní spravedlnost. Tohle je soud, který podléhá politické vůli, která rozhodne, zda a kdo bude nebo nebude vůbec posuzován. Když je spravedlnost selektivní, pak to není spravedlnost. Druhá věc. Zatykač vychází ze statutu ICC, který praví, že může posuzovat nespravedlnost nebo válečné zločiny pouze na území signatářských států, případně kdy k tomu dá podnět Rada bezpečnosti. Oni zcela účelově vycházejí z toho, že Gaza je stát. Oni vycházejí z toho, že se tyto zločiny dějí na území Gazy jakožto státu, ale Gaza prostě není stát.
Ano, to je jedna z častých námitek, že Izrael není signatářem římského statutu, tedy ICC nad ním nemá jurisdikci. Jak to soud zdůvodňuje? Asi by měla začít paní Bílková.
Bílková: Jestli mohu, reagovala bych i na další body, které tu zazněly. Ten první bod se tedy týká toho, co soud může a co nemůže dělat. Ten soud byl zřízen mezinárodní smlouvou, což ho samozřejmě limituje, na rozdíl třeba od jeho předchůdců, což byly ad hoc tribunály pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu. Ty byly zřízeny Radou bezpečnosti, takže všechny státy světa měly povinnost s nimi spolupracovat. U Mezinárodního trestního soudu je to jiné. Ten byl zřízen smlouvou a jeho jurisdikce se vztahuje pouze na zločiny spáchané buďto na území některé smluvní strany, nebo občanem některé smluvní strany. Jediná výjimka je, pokud ten případ předá Rada bezpečnosti. Smluvních stran je v současné době něco přes 120, což znamená, že zhruba dvě třetiny mezinárodního společenství jsou v rámci systému, jedna třetina není. A zrovna v oblasti Blízkého východu ten počet států, které nejsou smluvní stranou, je poměrně vysoký. V zásadě jde pouze o Jordánsko a právě Palestinu. Čili třeba pokud se bavíme o Sýrii, tak ta není smluvní stranou, a pokud jsou zločiny spáchány na jejím území, tak není možné je prošetřovat. Jediná cesta by byla přes Radu bezpečnosti, ale tam nebyla politická vůle. Pokud jde o to, kdo je smluvní stranou. Není to rozhodně Gaza. Gaza skutečně není stát, to je vcelku jednoznačné, ale je tam jako smluvní strana stát Palestina. S tím, že Mezinárodní trestní soud si vyhodnotil, že Palestina pro účely římského statutu je státem. Vyhodnotil si to především na základě toho, že Palestina je k dnešnímu dní uznána zhruba 140 státy světa a že v roce 2011–2012 Valné shromáždění OSN výraznou většinou hlasů, opět zhruba 140, propůjčilo Palestině status takzvaného nečlenského pozorovatelského státu. ICC to tedy vyhodnotil tak, že Palestina pro jeho účely splňuje znaky státu, a tím pádem může přijmout jeho jurisdikci.
Topolánek: Nyní jste přesně prokázala to, co je největším problémem. Když se právníci chopí nelegitimního konání ze strany OSN. OSN dneska už dávno není tím orgánem, který zabezpečuje bezpečnost ve světě. Jakákoli rozhodnutí OSN jsou dnes směšná. ICC ztrácí legitimitu, protože Rada bezpečnosti ztratila legitimitu, protože Valné shromáždění ztratilo legitimitu. Všechny ty vývody, které jste řekla, jsou právnicky správně, ale pro mě jsou nelegitimní. A jediná otázka, kterou si kladu, je, jestli vystoupit, či nevystoupit z ICC. Jestliže je ICC schopen na základě této konstrukce nesoudit severokorejského Kima, nesoudit Čínu za Ujgury, nesoudit strašná zvěrstva po celém světě, ale zabývat se strašně komplikovaným problémem v Judeji a vyvozovat, jestli existuje něco jako palestinský stát, tak tyto konstrukce jsou pro mě zhůvěřilé.
Šabatová: Samozřejmě že mezinárodní pořádek je otřesen. Přispěly k tomu mnohé země. Obávám se, že dost velkou odpovědnost nesou velmoci, které právě v případě ICC, ani Spojené státy, ani Rusko, ani Čína, pane Topolánku, nejsou členy…
Topolánek: Já to vím, ptejte se proč.
Šabatová: Protože velmocím vyhovuje, když se omezuje mezinárodní právo, které se snaží bránit slabšího. Po druhé světové válce vznikl nový pořádek, neříkám, že dokonalý, ale který se snažil přes Chartu OSN regulovat právo silnějšího. A mezinárodní právo, včetně ICC, je jeden z nástrojů, jak chránit slabší, a to jak na individuální rovině, tak na té mezistátní. A považuji za krajně neodpovědné, krátkozraké a nebezpečné vyzývat ještě k dalšímu podrývání. Vy těmito řečmi, byť nejste v současné době v žádné výkonné funkci, podrýváte mezinárodní pořádek. My jsme malý stát a my jsme na něm víc závislí než velké státy.
Bartošek: Já jsem přesvědčen, že to, co se v současné době děje směrem k Izraeli, naplňuje jednu z definic novodobého antisemitismu, kterou jsme přijali jak v Poslanecké sněmově, tak v Senátu, a to je, že Izraeli je měřeno dvojím metrem. Já jsem se skutečně obrátil dopisem na premiéra Petra Fialu s tím, že jsem ho požádal, aby Česká republika zvážila dočasné pozastavení, případně financování ICC. Protože tento krok skutečně vnímám jako nevyvážený, a dokud se to nevyjasní, tak si myslím, že bychom se toho neměli účastnit. Protože musíme si říct, kde to začalo. Začalo to naprosto bezprecedentním útokem na Izrael. Zabitím víc než 1200 jeho občanů, unesením přes dvě stovky dalších. Jediné, co ve veřejném prostoru slyším, je, jak je Izrael hrozný a strašný, ale strašně málo slyším, že Izrael má legitimní právo na svoji obranu. Že začátek dialogu má být propuštění všech rukojmích. Vidím zde jedno velké selhání Evropské unie. Veškerá finanční pomoc, která tam proudila, byla bídně kontrolována. Všichni věděli, že tam za to Hamás staví tunely. Že beton, který má být použit na školky a školy, na nemocnice, je součástí těchto staveb. A my jsme to bohorovně přehlíželi. A toto je výsledek. V konečném důsledku se to otočilo proti svobodné a demokratické zemi, kterou Izrael prostě je.
Topolánek: Jestliže to nefunguje a nejsme schopni najít alternativu a musíme žít s tím, co je, tak aspoň nepodporujme tyto chyby. To pokládám za velkou chybu. Mně naopak ty tribunály, které byly zřizovány pro zločiny v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě, připadaly smysluplnější, protože tam bylo těch 20 největších zločinců, včetně Karadžiće a Miloševiće, odsouzeno. ICC se stal politickým orgánem řízeným organizací, která dnes nereprezentuje naše zájmy ani náhodou. Tím myslím OSN.
Bílková: Pár poznámek. První poznámka. Mezinárodní trestní soud není orgánem OSN. Je to zcela nezávislá mezinárodní organizace. Jsou tam určité vazby, odkazuje na statut OSN, přiznává určité pravomoci Radě bezpečnosti, ale jsou to dvě zcela nezávislé mezinárodní organizace. A zrovna pokud se bavíme o tomto konkrétním případu, to znamená o situaci v Palestině, tam se OSN neangažuje vůbec, protože to je případ, kde řízení zahájil prokurátor. Druhá poznámka. Mezinárodní trestní soud je trestněprávní orgán. Čili má velmi úzký a velmi specifický mandát. Jeho úkolem opravdu není řešit konflikt na Blízkém východě nebo kdekoli jinde. Úkolem Mezinárodního trestního soudu, jako jakéhokoli trestního soudu, je posoudit, jestli se stal, anebo nestal určitý zločin. A třetí bod. Pořad je sice primárně o zatykači vydaném na Netanjahua a Galanta, ale prokurátor původně požádal i o tři zatykače na tři představitele Hamásu. Dva byli v mezidobí nesporně zabiti, u pana Dajfa to zatím nebylo prokázáno. Ty zatykače se týkají přesně toho, o čem jsme tady mluvili, tedy masakru ze 7. října 2023. Nerozumím tomu argumentu dvojích standardů. Mně naopak připadá, že právě tím, že Mezinárodní trestní soud se zabývá různými zločiny spáchanými různě ve světě, prošetřuje je ve světle stejných standardů, v těch mezích, které má dány svou jurisdikcí, tak vlastně ke všem přistupuje stejně.
Topolánek: Antisemitismus těchto organizací je zcela zjevný. Je zcela zjevný, je flagrantní, schovává se za antisionismus, schovává se za to, že Izrael není demokratický stát. Mě překvapuje, že vedle Putina a vrahů z Hamásu postaví legitimně zvoleného premiéra a legitimně zvoleného ministra obrany. To je něco, co prostě nesnesu. A vůbec mě nezajímá, podle jaké právnické formule to ten Khan napsal.
Šabatová: Považovala bych za chybu, kdyby byl jenom zatykač na Netanjahua a Galanta. Nikdo nezpochybňuje právo Izraele se bránit. Já ho rozhodně nezpochybňuji. Ano, na počátku bylo jednání Hamásu, které nese znaky zabíjení civilistů, braní rukojmí.
Bartošek: Nenese znaky. Tam se vraždilo.
Šabatová: Nese znaky činů mezinárodního zločinu. To není prostá vražda. To je válečný zločin. To jsem chtěla říct, nic jiného, pane Bartošku. A je úplně irelevantní, jestli je to demokratický stát, nebo není. Je to na základě principu padni komu padni. To je ta podstata. A tam opravdu nevidím žádný dvojí metr. Naopak bych viděla dvojí metr, kdyby se to nevztahovalo na konkrétní představitele Izraele. A ještě bych chtěla polemizovat s tím antisemitismem, protože to je podivný nástroj, který má zastrašit kritiky. Vyhrazuji si, že je možné kritizovat Stát Izrael, konkrétní vládu Izraele a nebýt antisemitou.
Bartošek: Ale průvodní zpráva, která usnesení doprovází, jednoznačně hovoří, že kritika Státu Izrael sama o sobě antisemitská není. Chtěl jsem tu ale přednést řečnickou otázku. Shodneme se na tom, že Stát Izrael je demokratický stát?
Šabatová: Před půlrokem mu mezinárodní agentury snížily rating.
Bartošek: Vycházím z toho, že Izrael je demokratický stát s funkčními demokratickými institucemi, včetně soudního zřízení. A ICC, jak jsem si četl ten statut, nemá nahrazovat výkon soudní moci ve státech, kde je demokraticky fungující společnost a funkční soudní systém, který je schopen sám o sobě soudit vlastní občany, tudíž i premiéra. Proti Netanjahuovi se vede několik sporů. Očividně to ukazuje na to, že Izrael je schopen v rámci vlastních zákonů se s vlastními lidmi a s porušováním zákonů vypořádat sám a nepotřebuje k tomu nějakou mezinárodní instituci. A v tento moment jsem přesvědčen, že ICC překračuje svoje kompetence, protože zasahuje do výkonu práva demokratické zemi.
Přesně k tomu měla směřovat moje další otázka. Kritici namítají, že ICC překračuje své kompetence v tom smyslu, jak o tom mluvil pan Bartošek. Jak se soud s těmito námitkami vypořádává?
Bílková: Začnu tím, že souhlasím s paní Šabatovou v tom, že není úkolem Mezinárodního trestního soudu, aby jakkoli posuzoval, jestli politici jsou, anebo nejsou demokratičtí. On pouze posuzuje, jestli konkrétní lidé spáchali vybrané zločiny nebo jsou z nich momentálně důvodně podezřelí. Asi se shodneme v tom, že u demokratických států jsou silnější pojistky. Současně se asi shodneme v tom, že ani demokratické státy nejsou nutně imunní před tím, že by třeba někteří jejich představitelé mohli takové zločiny spáchat. A je předmětem řízení, jestli se tak v daném případě stalo, anebo nestalo. To je první bod. Druhý bod, máte naprosto pravdu, pane Bartošku, že Mezinárodní trestní soud spočívá na principu komplementarity, který říká, že v okamžiku, kdy se tím daným případem vůči dané osobě zabývá národní soud, tak nekoná Mezinárodní trestní soud. Ale proto, aby Mezinárodní trestní soud odkázal na národní rovinu, tak nestačí pouze, že je v tom státě funkční soudnictví, což nepochybně v Izraeli je. Dokonce ani nestačí, že daná osoba je za něco stíhána. Ona musí být stíhána za ten konkrétní skutek. To znamená, pokud by izraelské soudy vedly nebo zahájily stíhání premiéra Netanjahua a bývalého ministra Galanta z těch zločinů, které jim klade za vinu Mezinárodní trestní soud, tak by se princip komplementarity uplatnil.
Topolánek: Válka ještě ani neskončila a už máme zatykač. Konání ICC bylo opravdu překotné. Oni ani nepočkali, jestli náhodou místní soud nebude konat. To znamená, je to účelové. Já prostě nevěřím, že tento problém palestinsko-izraelského konfliktu vyřeší nějaká ICC v situaci, kdy neřeší desítky jiných daleko flagrantnějších zločinů po celém světě. Já tam tu účelovost vidím a mě právní argumentace nepřesvědčí o tom, že je ještě moc brzy na to, abychom to hodnotili.
Šabatová: V minulých dobách v Izraeli skutečně Nejvyšší soud často zasahoval a nějakým způsobem reguloval, pokud se IDF dopouštěla nějakých excesů. Ale za této války se to nestalo ani v jediném případě, ani v případech, kde je to snadněji doložitelné, kde si sami vojáci IDF natáčejí své konání, které dokazuje, že se dopouštějí válečných zločinů, vystavují si to na sítě.
Topolánek: A tam jsou konkrétní viníci. To jsou konkrétní lidi, kteří spáchali konkrétní zločiny. Tomu rozumím. Nicméně zatykač na Bibiho Netanjahua je kolektivní vina za tu válku jako taková a s tím prostě nesouhlasím. Ta válka s sebou přináší neskutečná zvěrstva a konkrétní lidi mají být konkrétně potrestáni, protože jsou dohledatelní. Nesouhlasím s tím zatykačem na Netanjahua a Galanta. Ať se udělá vyšetřovací komise, kterou zřídí Rada bezpečnosti, jako to bylo pro Jugoslávii, ať se ty konkrétní věci šetří po válce. Teď je to úplný nesmysl. Opravdu lituju roku 2008, kdy jsem se nechal přitlačit, aby Česká republika ratifikovala naše členství v ICC. Lituju toho upřímně.
Chtěl jsem se zeptat, jestli by Česká republika měla zatknout Netanjahua, kdyby náhodou přijel, ale myslím, že názory jsou celkem jasné. Tak se spíš zeptám, jakým mechanismem by Česko mohlo obejít tuto svou povinnost, kdyby se rozhodlo Netanjahua nezatknout?
Bílková: Kdyby vyvstala otázka, zda zatknout, či nezatknout kohokoli, na koho byl vydán zatykač ze strany Mezinárodního trestního soudu a kde bychom byli ze strany Mezinárodního trestního soudu požádáni o součinnost, tak máme několik možností, některé jsou právně, některé jsou politicky asi ne úplně šťastné. První možnost je toho člověka v souladu s římským statutem a výkladem, který dává Mezinárodní trestní soud, skutečně zadržet a poslat k trestnímu stíhání do Haagu. To už nechám na politicích, aby komentovali, zda to je, anebo není vhodné ve vztahu ke konkrétním aktérům. Takže to je první možnost, která nemusí být politicky průchozí. Druhá možnost je udělat to, co udělalo nedávno Mongolsko při návštěvě Putina, co předtím udělaly třeba Džibuti nebo Jihoafrická republika při návštěvě súdánského prezidenta Al-Bašíra. To znamená nechat ho pobývat na území, nezadržet ho a dát najevo, že jsou si vědomi, že porušují římský statut. To není nikdy příjemné, zejména to není příjemné pro stát, který zdůrazňuje, že považuje dodržování mezinárodního práva za svoji prioritu. Ono to pak může vést k tomu, že nejprve soud a potom shromáždění smluvních stran konstatují, že stát skutečně nedodržuje svoje závazky. Některým státům toto konstatování nevadí. Domnívám se, že Česká republika, aspoň tak, jak se dlouhodobě profiluje, by asi neměla takovéto prohlášení vítat. Třetí možnost, která se nabízí a kterou volí Francie, je odchýlit se od výkladu Mezinárodního trestního soudu a říct, že představitelé cizích států, které nejsou smluvní stranou římského statutu, požívají imunitu. Osobně se domnívám, že je to právně docela obhajitelná konstrukce. Problém je, že v okamžiku, kdy akceptujeme tuto koncepci, tak ji musíme samozřejmě aplikovat na všechny představitele nečlenských států, včetně například prezidenta Putina.