Mánes je dnes bohužel možná víc pojem než skutečně známé dílo, i když kolem toho největšího, orloje, chodí denně tisíce lidí, byť především turistů. Ale něco snad stále vyvolává: pocit, že to je právě on, kdo vymaloval něco, co si s touhle zemí člověk rád spojuje. Její líbeznost, laskavost, smyslnou krásu: tedy sen a iluzi o ní. Jestli to platí a jestli o to Mánesovi šlo, si lze ověřit na rozsáhlé výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda v pražské Valdštejnské jízdárně. Připravily ji dvě historičky umění z Národní galerie Veronika Hulíková a Markéta Dlábková.

Na plakátě výstavy je Mánesova fotografie: štíhlá lebka, ostrý nos, zasněný pohled… Zároveň trochu rachitik a také vizionář. Vypadá to, že si byl dobře vědom, jak se nastylizovat. Dbal Mánes na svou image, na svůj vlastní obraz?

Hulíková: Musíme si uvědomit, že lidé se tehdy nechávali fotit v ateliérech a že to byly velmi stylizované pózy. Ale Mánes určitě věděl, jak by se chtěl veřejnosti jevit. K tomu mu sloužily i portrétní fotografie. Není jich málo. Bylo to pro něj tedy důležité: nechat se fotografovat, pak ty fotografie rozdával svým přátelům a mecenášům. V Moravském zemském archivu je uložen archiv rodiny Sylva-Taroucca a tam je také fotografické album s různými podobenkami především šlechticů a je tam také okénko s bohužel chybějící fotografií, ale je pod ním napsáno Josef Manes – Maler. Někdo si tu fotku asi odnesl na památku. Ta na plakátu je z fotoateliéru Jana Malocha, u něho se nechávala fotit, dalo by se říct, česká elita: nejznámější je asi daguerrotypie Boženy Němcové z roku 1854. Také ta Mánesova fotografie je asi ze začátku padesátých let.

Vypadá tam jako prototyp romantika: trochu takový zjev souchotináře.

Hulíková: Se svým rozpočtem neměl ani příležitosti moc ztloustnout.

Není to jedno z takových oblíbených klišé: český umělec téměř na pokraji hladovění?

Hulíková: V případě Mánesa úplně nikoli: tedy ne asi, že by měl hlad. Ale hluboko do kapsy měl opravdu často. On totiž nebyl právě moc obdařený schopností se prodat, dnes by se řeklo, že asi nebyl právě úspěšný marketér sebe sama. Jako by o to ale ani nestál: moc nevystavoval, takže ani moc neprodával.

Ale vždyť byl z rodiny, která byla docela úspěšná.

Hulíková: Úspěch v pražských poměrech ještě nezaručoval nějaký život na vysoké noze. A nezapomeňte, že otec Antonín Mánes umírá už v roce 1843, to je Josefovi dvacet tři, stává se tzv. hlavou rodiny, ale zdaleka ještě není připraven na nějaké její vedení. Také mladší bratr Quido na tom nebyl nijak dobře. Jistý kontinuální příjem pak zajišťovala soukromá malířská škola sestry Amálie. O té se traduje, že byla z celé rodiny nejpraktičtěji založená a že bratry držela nad vodou. Četla jsem Mánesovu korespondenci a tam jsou časté zmínky o jeho nouzi: například jeho mecenáš hrabě Bedřich Sylva-Taroucca ho zval do Vídně a Mánes psal, že nemůže, neboť nemá na lístek. Ale hlavně asi nebyl prakticky založený.

Nabízejí se paralely se stejně starou a stejně chudou Němcovou.

Dlábková: Němcová na tom byla asi hůř: musela živit děti… Mánes vydával dost peněz za malířský materiál, který nebyl nejlacinější. Za modely také musel něco zaplatit…

Kde Mánes v Praze bydlel?

Hulíková: Jako dítě vyrůstal s rodinou v Kozí ulici na Starém Městě, pak bydleli i ve Šternberském paláci, po otcově smrti bydleli sourozenci společně v domě ve Spálené ulici č. 75/16, na té adrese dnes sídlí Ypsilonka: je tam pamětní deska s tím, že tam Josef Mánes také umřel.

Čili umřel doma, ne jako třeba Smetana v ústavu v Kateřinkách?

Hulíková: Ano, umřel doma ve Spálené ulici 9. prosince 1871. (Na pamětní desce je uvedeno datum úmrtí 10. prosince 1871 – pozn. red.)

Ale ještě než se dostaneme na konec, pojďme na začátek, tedy k výstavě. Jak se dojde k rozhodnutí, že je čas na Mánesa? To jste dostali zadáno?

Dlábková: Ne, to byla naše iniciativa. Veroničina a moje. Někdy v roce 2016 jsme si uvědomily, že se blíží mánesovská výročí: 1820 a 1871, tak jsme předložily plán a začaly na něm pracovat. Potom jsme společně s kolegy z Ústavu dějin umění AV ČR získali grant od Grantové agentury ČR, čímž to dostalo konkrétnější rozměry, ale zároveň se výstava poněkud odložila, protože grant začal nabíhat až od roku 2019. Což bylo na druhé straně štěstí, protože kdyby se otevřela k dvoustému výročí narození, tak by se kvůli covidu hned zase zavírala.

Hulíková: Národní galerie spravuje největší sbírku Mánesových děl. Máme ve sbírce asi sto čtyřicet obrazů a přes dva tisíce kreseb a grafik. A pak byl už čas: poslední velká Mánesova výstava byla v roce 1971, tu dělal Jiří Kotalík, a pak v roce 2003 byla Malířská rodina Mánesů, tam byli zastoupeni všichni. Teď byl čas pro Josefa sólo. Každá generace by měla dílo, o kterém si myslíme, že je tak výjimečné, vidět.

Opravdu je tak výjimečné? A v jaké smyslu? Nemá každá země svého výjimečného Mánesa?

Dlábková: To zajisté má. V Drážďanech mají svého Caspara Davida Friedricha, ve Vídni mají svého Ferdinanda Georga Waldmüllera, my máme svého Mánesa. Mluvím o blízkých zemích a srovnatelných dobách, i když tedy Friedrich byl o generaci starší.

Hulíková: Ale Mánesovo dílo je výjimečné minimálně ve středoevropském kontextu. A řadu současníků, a to nejen českých, předčí jak šíří svého záběru, originalitou, tak talentem.

V čem byl originální? Na výstavě se mi líbí, že je přiznaný kontext s umělci rakouskými a německými doby biedermeieru, Carlem Spitzwegem nebo Friedrichem von Amerlingem. Člověka napadne, jestli od nich Mánes nepřebíral až příliš?

Dlábková: Všechna ta srovnání jsou sice v něčem platná, ale v jiném ohledu zas zavádějící. Mohli bychom z příbuzných malířů jmenovat třeba Ludwiga Richtera nebo Moritze von Schwind, velmi oblíbené malíře své doby. Ale oni všichni prosluli v poměrně úzce vymezeném oboru či žánru. Mánes naopak jako by bral ze všeho něco a rozlétal se do všech stran. V tom je právě jeho výjimečnost, v šíři jeho záběru. Mánes byl univerzální, přitom ve všem stejně kvalitní.

A nebylo to tím, že v českém prostředí musel dohánět? Jako v poezii Vrchlický…

Dlábková: Neřekla bych, že Mánes měl představu, že musí něco dohánět. On se nechával inspirovat, to určitě. Když k tomu měl prostředky, tak třeba vyjel do Vídně a tam se seznamoval s tím, co se aktuálně tvoří. Chtěl nasávat, což mu bohužel bylo umožněno jen do určité míry. Spíš měl v sobě přetlak a potřebu tvořit. Přitom měl limity toho, co si může vzhledem k omezením dobou a prostředím dovolit.

Chybějí ale velké obrazy. Jistě, Josefína, ale to je výjimka. Pak vlastně orloj, to je de facto největší Mánesův obraz. Ale zvláštního druhu.

Hulíková: Ještě bych dodala obraz Setkání Petrarky s Laurou… K tomu, aby v té době tvořil malíř velká plátna, potřeboval jednak prostředky a pak také, aby pravidelně někde vystavoval. U Mánesa je právě zvláštní, že začal vystavovat jako student na pražské Akademii, pak odjel na studia do Mnichova, ale po návratu se už pražského výstavního života téměř vůbec neúčastnil. Tady se každý rok na jaře pořádala na Žofíně výroční výstava, kterou obesílali umělci z Drážďan, z Mnichova, vystavoval tam bratr Quido, vystavoval tam Karel Purkyně, ale Mánes nikoli.

Proč asi?

Dlábková: Protože byl asi příliš velký perfekcionista a příprava každého obrazu mu dala hrozně moc práce a námahy. A možná si připadal tak výjimečný, že se toho účastnit nechtěl. Ty výstavy se moc nepodobaly těm, co známe dnes. Obrazy se tam vystavovaly v několika řadách, byly tam doslova natěsnány na sebe, vypadalo to tam spíš jako na jarmarku. Možná se i v tom projevovala Mánesova hrdost.

Hulíková: Řada kreseb, které tady vystavujeme, sloužila jako modely či předobrazy zamýšlených větších pláten. Jenže se k jejich vytvoření nedostal. Musel dát přednost věcem, které tvořil na zakázku, především portrétům, které ho živily. Ale ani ty nevystavoval. Často se říká, že Josefína je tajemná mimo jiné proto, že nikdy neopustila jeho ateliér a nikdy ji nevystavil. Ale on nevystavoval skoro nikdy nic. Takže širší veřejnost ho vlastně nemohla ani poznat. Jeho nejznámější díla byla proto ta, která byla určena přímo pro veřejnost, tedy samozřejmě orloj a pak ilustrace pro Rukopisy. Jinak ho znali lidé, kteří se zajímali o umění a sami si ho vyhledali. Třeba Neruda píše v jedné recenzi výroční výstavy, že ho tam žádný obraz nezaujal, tak se cestou domů musel zastavit u orloje Mistra Mánesa, což tedy je to dílo, které by mělo být ve výstavních sálech, ale není.

Dlábková: Myslím, že důvod, proč nevystavoval, byl i v jeho roztěkanosti. On opravdu pracoval na mnoha věcech najednou, dával z praktických důvodů přednost zakázkám, o kterých věděl, že za ně dostane zaplaceno, tedy především portrétům. Začít malovat velký obraz, když nevíte, jestli pro něj budete mít odbyt, je poněkud riskantní. Píše o tom v dopise botanik Emanuel Purkyně svému bratru Karlovi do Paříže, že navštívil Pepiho, tedy Mánesa, že chce malovat Madonu, že k tomu má celou skříň kreseb a studií, ale že on je přesvědčen, že Mánes nikdy žádný větší obraz nedokončí, protože je zcela zahlcen drobnými pracemi a už se vlastně odnaučil malovat větší celky. Dalším příkladem je kresba Soumrak, to je takový leitmotiv výstavy. Ta je opatřena čtverečkovou sítí, což je náznak toho, že plánoval, že ji převede do obrazu, to se ale pak už nestalo.

Hulíková: Je otázka, co by se stalo, kdyby právě tuhle kresbu, která je plná nahých postav, převedl do obrazu. Lze se domnívat, že by mu ji stejně na výstavu nepřijali. On ji původně nabízel Jednotě umělců výtvarných, že by to mohla být prémie v podobě grafického listu, kterou spolek každý rok vydával, ale nebylo to přijato. Asi si s tím nevěděli rady. Je dochovaný dopis, kde se o tom vyjadřuje, že je to jeho niterné téma, tedy soumrak, kdy příroda ožívá tajemným životem, pohádkovými bytostmi.

Kdy se začalo projevovat jeho podivínství?

Dlábková: Ono ho asi provázelo celý život. Podle vzpomínek současníků se už od mládí projevoval jako až přecitlivělý člověk, který si všechno bral, těžce snášel kritiku, upadal do depresí, zasmušilosti. Známý je jeho láskyplný vztah ke zvířatům, což v té době vůbec nebylo běžné. Prostě dalo by se asi opravdu říct, že naplňoval všechna možná klišé romantického umělce.

Pak se přidala psychická nemoc.

Hulíková: Ano, ta se projevuje po roce 1867.

Je to znát na díle?

Dlábková: Zpočátku ne. Zprvu se to projevovalo jen bolestmi hlavy a depresemi, únavou, která se ale stupňovala. Tehdy začínají jeho dlouhé procházky do přírody, kde hledá útěchu. To jsou ty kresby stromů, kmenů a kořenů, mimořádně propracované a působivé. Kresebný projev se začíná deformovat až po roce 1868, kdy je vidět, že se mu ruka začíná třást a už není schopen držet tu suverénní linii, která byla pro něj typická. Ale to máme zachované jen fragmentárně, protože Amálie pravděpodobně tyto kresby po jeho smrti zničila.

Pár jich na výstavě ukazujete.

Hulíková: Ano, to jsou kresby k národním písním, například ilustrace písně Tři vínky, což je zakázka od Vojtěcha Lanny, který byl jeho pozdním mecenášem. Lanna ho také na jaře 1870 poslal na tu smutnou cestu do Říma.

To je ta poslední, tragická cesta, ze které ho musela do Prahy přivézt Amálie…

Hulíková: Ano, zpočátku to vypadá nadějně, Mánes píše, jak se mu tam líbí, jak chodí po památkách a dívá se na obrazy, ale pak se to změní, začne se projevovat nemoc, bloudí tam, je snad i okraden, Amálie ho musí v dubnu 1870 přivézt do Prahy. V létě 1870 pak ještě naposledy navštíví své oblíbené Čechy pod Kosířem, ale je na tom už dost špatně: hraběnka Leopoldina Sylva-Taroucca si do deníku napsala, že už se s ním ani nemohla setkat, v jak hrozném byl stavu. Spíš už se s ním setkat nechtěla.

Četl jsem, že přimalovával k svým obrazům drápy a zuby.

Dlábková: To se píše, ale já osobně jsem si ničeho takového nevšimla. Fakt je, že na posledních kresbách mají tváře jeho postav takový zvláštní škleb. Ale není těch kreseb moc. Pár jich je na výstavě, ale nechtěli jsme to moc akcentovat. Je to jistě zajímavé, ale není to tak důležité.

Mánesův konec je obestřen jistou „skandálností“. Není tajemství, že původ té psychické nemoci byl v onemocnění syfilidou.

Hulíková: To není tajemství a ani tehdy nebylo. Jan Neruda v nekrologu píše, že poslední dva roky Mánesova života byly tragické, a na výstavě je kresba Václava Brožíka, na níž je postava Mánesa jako shrbeného nemocného člověka, tedy už někoho úplně jiného, než byl ten štíhlý švihák z fotografie.

Kdy ho začala česká společnost uctívat jako svého národního malíře?

Dlábková: To je těžké přesně říct. Začali ho uctívat mladí umělci, brali ho jako symbol nepoddajného umělce, který se nikdy nezaprodal. Ale ne jako nějakého „národního“ umělce ve smyslu nacionalistickém. Psal o něm a  propagoval ho především Miroslav Tyrš, který byl profesí teoretik umění a kritik. Ale že by si česká společnost najednou řekla: Wow!, my tady máme takového zapomenutého mistra!, to se vlastně nestalo nikdy. První větší posmrtná výstava byla v roce 1881 u Mikuláše Lehmanna, setkala se s úspěchem, ale byl to spíš ohlas v odborných kruzích.

Ale v roce 1887 je založen Spolek výtvarných umělců a pojmenuje se Mánes…

Dlábková: To ano, ale bylo to spíš takové symbolické gesto. Když spolek v roce 1903 uspořádal soubornou výstavu, měla tak mizernou návštěvnost, že to byl téměř skandál. Přišlo tam asi dva tisíce lidí, což bylo opravdu málo. Ale už Tyrš nebo jeho manželka Renáta Tyršová psali, že Mánes není tak jednoduchý a přístupný, jak se na první pohled zdá. Že nemá potenciál stát se miláčkem národa, že to není autor na první čtení.

Aha, ale nestalo se Mánesovi právě to, že se ho ujali vykladači, kteří ho chtěli zapojit právě do toho lidového, národního, folklorního proudu, ve kterém mělo být jakési jádro pravého češství? Mánes a pak Aleš, dva objevitelé jadrné lidovosti, která vyvrcholila v socialistickém realismu?

Dlábková: To byl vždycky hodně zjednodušený pohled. Neříkám, že takové interpretace neexistují, ale přišly až ve dvacátém století. Bohužel spousta lidí v této představě, že Mánes a Aleš nedělali nic jiného, než kreslili lid v krojích, setrvává.

Ale Mánes určitě rád kroje kreslil. Jezdil kvůli nim na Hanou do připomenutých Čech pod Kosířem, kde měl cosi jako šlechtické stipendium.

Hulíková: On tam jezdil hlavně za svým příznivcem a mecenášem, to byl hrabě August Alexandr Sylva- Taroucca. Určitě to setkání s hanáckými kroji muselo být velmi zajímavé a inspirativní. V prostějovském muzeu je několik děl členů rodiny Sylva-Taroucca, mimo jiné také kresba hraběnky Isabelly, se kterou měl Mánes blízký vztah, a ona na ní namalovala Hanáka v kroji. A ta kresba přitom pochází z doby, než Mánes začal na Hanou jezdit. Takže není vyloučeno, že ho na lidové kroje upozornila šlechtična. Tím nechci říct, že by si jich nevšiml sám.

Dlábková: Typické je, že Mánes zachycoval ty své Hanáky v podobě vlastně idealizované, jeho zajímalo na nich to, co je na nich krásné. To pak kritizoval o generaci dál Miloš Jiránek, když psal, že Mánes viděl venkov z „výše své bryčky“. To je pravda, že za nimi nešel na pole. Ale ono to odpovídalo tomu, jak se tehdy venkov objevoval, tedy jako místo dosud neporušené městem. A hanácké kroje, to byla pastva pro oči.

A pak to všechno zničil oděvní průmysl, který Hanáky oblékl do konfekce, kterou si sami v Prostějově ušili… Ale ještě k Mánesovi. Jak to bylo s tím jeho vlastenectvím?

Hulíková: Mánes se k českému vlastenectví hlásil, ale určitě to nebyl nějaký šovinismus. Vyrůstal a žil v prostředí, kde němčina plynule přecházela do češtiny a naopak, korespondoval německy, psaní v češtině mu dělalo problémy, studoval v Mnichově, jezdil do Vídně. Jeho cesta do Ruska v roce 1867 je naopak obestřena tajemstvím: údajně ztratil kresby, které tam vytvořil. České emancipační snahy mu byly blízké, ale že by nacionalisticky planul, to určitě ne.

Na výstavě, kde je velké množství jeho návrhů užitkových věcí, třeba rukojetí pistole, mě napadlo, že dnes by možná Mánes byl designér. Nebo počítačový grafik.

Dlábková: Asi by nebyl designér, ale jistě k tomu měl blízko. Jeho ale, myslím, lákalo, když mohl řešit něco jako výtvarné téma. On byl tak zaujatý pro to výtvarno, že byl schopen pojmout umělecky cokoli. Třeba pro rod Sylva-Taroucca navrhoval lustry a nábytek z paroží a vytvořil rovnou asi dvacet návrhů, evidentně zaujat tou věcí jako výtvarným problémem. Tak asi přistupoval k těm návrhům pro různé vlastenecké spolky, kterým připravoval prapory, diplomy, různé příležitostné předměty. Podobně se tak jako člen Umělecké besedy zasadil o záchranu rotundy sv. Kříže v nynější ulici Karoliny Světlé, která byla na zboření. Navrhl pak ozdobnou mříž, ta je tam dosud.

Největším dílem, které je všem na očích, je jeho orloj. Přitom si ho člověk nemůže detailně prohlédnout: pokud tedy nejde do muzea. Co je na něm tak obdivuhodného?

Dlábková: Je to dokonalé dílo. Právě tady vyvrcholil zmíněný Mánesův perfekcionismus. Podařilo se mu všechno dotáhnout do dokonalosti, včetně detailů, které z větší vzdálenosti nutně zanikají. Ale i na to myslel, takže všechny výjevy měsíců mají stejnou hladinu horizontu, aby byly zdálky vidět.

Hulíková: Výjevy dvanácti měsíců jsou symbolické, jsou to archetypy lidských činností, přitom jsou realistické. V době, kdy to maloval, vůbec nebylo běžné, aby se venkovské motivy pojímaly důstojně a přitom věcně. Běžné byly v té době roztomilé výjevy, líbezné obrázky, selské děvčátko mezi krůtami… Mánes ale tu obyčejnost povýšil na úplně jinou úroveň. Velký kunsthistorik Max Dvořák ho na přelomu století přirovnal k Jeanu-Françoisi Milletovi, kterým ve Francii začíná nová kapitola realismu. Navíc to zlaté „gotické“ pozadí tomu dává náboženskou velkolepost.

Co jste říkaly na to nedávné přemalování?

Obě: To jsme se trochu zlobily.

Myslíte si, že by se to mělo vyměnit?

Obě: Ano, určitě, mělo by se to vyměnit.