V pondělí 27. února skončí odvysíláním osmé epizody televizní premiéra pátého seriálu scenáristy a režiséra Jana Prušinovského, jenž byl nazván Dobré ráno, Brno! a pojednává tragikomické osudy brněnské redakce veřejnoprávní televize zajišťující vysílání ranní show všedního dne. Novinka má ledasco společného s předešlými autorovými žánrovkami (Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST!), ale zrovna tak v ledasčem je jiná a zmíněná díla rozvíjí o nové finesy. K opakujícím se a řekněme metodickým rysům vyjmenovaných sérií patří například týmovost vně i uvnitř – což znamená, že Prušinovský nikdy nepíše sám (dosud pravidelného spoluautora Petra Kolečka tentokrát vystřídal Tomáš Holeček) a že vždy jde o vyprávění o skupině hrdinů pevně usazených ve výlučném prostředí či v prostředí, které se zásahem zvenčí výlučným stává – tak jako v jinak tradičně rodinném Trpaslíkovi. Každý seriál je také překvapivě obsazen a vynalézavě pracuje s tuzemskou popovou či folkovou hudbou různé doby vzniku.

Rozdíly mezi sériemi plynou z jejich navazování, respektive postupného rozvíjení, protože autor se nechce opakovat. A tak jestliže hrdinové prvých dvou seriálů vědomě usilovali o jednoznačnou pointu, a sice povýšit jakost své vlastní existence (v prvním případě chtěli, aspoň ti nejzažranější z nich, se svým mančaftem postoupit do vyšší fotbalové soutěže, v druhém, opět aspoň ti nejambicióznější, posunout ubytovací zařízení, v němž jsou zaměstnáni, do vyšší hotelové ligy), třetí Trpaslík už fungoval jinak: směřoval k univerzalismu, využíval všeobecné lidskou zkušenost s mamonem k vyjádření touhy po lepším světě. Kvalitu svého bytí tedy hrdinové posouvali mimoděk, byl to paradoxní vedlejší produkt jejich povětšinou zištného chování. Čistým charakterem v tomto výrazně pohádkovém světě macourkovského typu mohlo být jenom dítě nebo společností odstrkovaný a přehlížený romantik, zatímco MOST! přišel s přesvědčením, že úvahou, jak polepšit svět, nebo aspoň své okolí, se seriózně smí zabývat kterýkoli dospělý, když přečká, že jeho úmysly zpočátku všichni opovrhují. Ba dokonce takový odhodlanec může ve svém konání i uspět.

Enormní ohlas seriálu v době jeho premiéry a jeho úspěch u všech sociálních i diváckých vrstev, jaký při reflexi uměleckého díla nebývá zdejším standardem, předvedly, že na chvilku se podařilo udělat dobře duši celé tuzemské společnosti. Současně ovšem platí, že MOST! byl dokladem ochoty diváků zaměňovat podstatné za zdánlivé. Někdejší reflexe seriálu totiž podlehla svodu vidět ve vyprávění zachycené reálie titulního města. Čili převážilo vidění sociálněkritické (dokonce jej tehdy s nadšením používali i někteří naši nepříčetní politici, kupříkladu Lubomír Zaorálek) a vznikla senzace založená na tom, že kdekdo konfrontoval Mostecké s dotazem, jak se jim seriál líbí, aby tak utišil své svědomí, jež si právě naléhavě uvědomilo, že existují severní Čechy a že mají nějaké problémy.

Nerozpoznaná romantika

Hříšně tehdy zůstalo přehlíženo, že MOST! byl (a samozřejmě nadále je) seriál velice něžný – a plný lásky. Pro Okresní přebor bylo příznačné, že postavy k sobě pojí vášeň pro stejnou věc, z ní vzniká spojenectví, ale i schopnost chovat se k sobě podle. Pro Čtvrtou hvězdu platilo, že postavy jsou spolu náhodou, protože je pojí pracovní prostředí, tudíž jsou si leckdy lhostejné (což bylo v kontrapunktu s tím, že šlo o seriál vystavěný na letité souhře a přátelstvích ansámblu Dejvického divadla). U Trpaslíka spolu postavy musely být, protože většina z nich tvořila rodinu. No a pro MOST! platilo, co hlásal jeho slogan: Mají se rádi, ale ještě o tom nevědí. Až na figury jedné rodiny spolu postavy neměly mnoho společného, každá byla jiná, jinak žila, ale chtěla být s těmi dalšími, chtěla s nimi sdílet svůj život prostě jen tak. Skutečnost, že zůstalo a vlastně pořád zůstává opomíjeno, že MOST! patří k nejromantičtějším tuzemským televizním dílům za dlouhou dobu, je smutná. Tento smutek však koresponduje s tím, jenž byl obsažen v seriálu.

Byl to také seriál občanský v tom smyslu, že vycítil dobový interes o téma a v okamžiku vzrůstající zdejší poptávky o problematiku transsexuality si z ní rovnou dokázal udělat legraci – stejně jako z permanentního zdejšího rasismu vůči Romům –, aniž jednu či druhou otázku znevažoval. O Prušinovském se často píše, že má rád lidi a že proto jsou jeho postavy tak reálné a „jako ze života“. Takové konstatování je ale nepodstatné bez dodatku, k čemu autorova láska vede: že jejím produktem není karikatura, nýbrž absurdita, přehnanost, komika permanentně melancholická, blízká vidění světa, jaké pěstoval ve svých velkých románech Karel Poláček. To vše potvrzuje nynější Dobré ráno, Brno!, které s předešlým Mostem! pojí nejen vykřičník v názvu, ale třeba chuť či potřeba postav být spolu a kamarádit se, i když je pojí jenom pracovní prostředí a spiklenectví vůči redakci pražské a ostravské. V tom je ona avizovaná návaznost novinky na předešlé série Prušinovského: míchá jejich postupy do nové směsi – a funguje to.

Poslední opusy, to jest Dobré ráno, Brno! a MOST!, také shodně předkládají zjištění, že dramatické dílo má být jako život: to znamená, že jeho konec je jenom přerývka, nikoli definitivní účtování. Zatímco v Mostě! jeden z hrdinů zemře, ostatní mu vypraví funus a ve vzpomínce na zemřelého dávají průchod svému lidství a skrze něj zpřítomňují nebožtíka, Dobré ráno, Brno! je jednak překvapivě završeno jako příběh, jako celistvé vyprávění s dramatickým obloukem (byť se v prvních pěti šesti epizodách seriál jeví jako sled anekdot, souvisejících jen některými motivy), a jednak je uzavřeno otevřeně: osud hlavního hrdiny předpokládáme, ale není výslovný. Končí šťastně ve chvíli, kdy své nejbližší učinil šťastnými a přitom nedostal příležitost je opětovně banálně zklamat; ostatně poslední věta seriálu je dvakrát opakované ujištění: „To bude dobrý!“

Koncepty a šrapnely

Přitom je seriál Prušinovského tematizací vlastní práce. Skrze figuru režiséra (v podání Jana Kolaříka, který je pro neznalé brněnské divadelní scény jistě objevem), jenž nudnou rutinu pohotově, kdykoli je to potřeba, střídá výjimečnou schopností improvizace, jde o nahlédnutí do jedné z konstant umělecké tvorby a o doznání, že co se zvenčí jeví jako bravurně promyšlený koncept, může ve skutečnosti být dílo náhody či ctnosti z nouze. Leč o nahodilosti v sérii Dobré ráno, Brno! nemůže být řeč.

Vždyť hned první epizoda prezentuje věci, které běžně – přinejmenším v kině, v televizi, na divadle – vnímáme jako nenormální. Takže divák dostane mnohé z toho, čemu se fikční svět běžně rád vyhýbá: mužskou nahotu, zadnici plnou celulitidy, penis v celé jeho ošklivosti, jak ji Bůh vymyslel a ani Michelangelův David nesvedl zpochybnit, či rozmatlané exkrementy. Neboť touží-li filmové a televizní vyprávění obvykle ušetřit své postavy vyměšování, lze se s tím (rozhodne-li se některý tvůrce na uvedený problém upozornit glosou) vyrovnat různě: Můžete postavu za její velkou potřebu zabít (Quentin Tarantino v Pulp Fiction), můžete ji nechat provést defekaci hned úvodem (Věra Chytilová ve Faunově velmi pozdním odpoledni), anebo můžete vyprávění začít verbálním šrapnelem, jak to učinil Prušinovský: „Tak, a teď se vyser, jo?“

Síla tvorby Prušinovského ale zrovna tak spočívá ve schopnosti podat ve zkratce, pochopitelně a s humorem, trápení, o nichž jsme s to sáhodlouze se dohadovat v politických projevech, na úřadech, v médiích či na sociálních sítích. Debatujeme-li nesměle či neurvale o potřebě reformy veřejnoprávních médií, máme nyní k dispozici dílo konstatující, že práce v takovém médiu není med, že je to naopak velký stres pod diktátem všelijakých předpisů, jež si musejí zaměstnanci hlídat, a že jakékoli změny by se proto měly dít skutečně uvážlivě. A chceme-li se přít třeba o sexuálním násilí, o jeho projevech, o přehánění obětí, o správném vykreslení pachatelů, o obtěžování žen, nabízí se zhlédnout čtvrtou epizodu. Ta s nadhledem, ale s velkým pochopením prezentuje současně psychické zoufalství, jakému oběť takové situace čelí, blahosklonnou přezíravost úřadů, jíž se oběti po nahlášení případu může dostat, i něžné pochopení, jež je pronásledované schopna projevit jiná oběť téhož činu.

Kdepak ústup z naléhavosti Mostu! do řídkých vtipů moravské metropole, jak je Janu Prušinovskému v ohlasech nad novinkou předhazováno. Nýbrž mnoho dobrých herců v promyšleném komentáři k tomu, co a jak žijeme. Výtečné je to.

Dobré ráno, Brno! Česká televize od 9. ledna 2023, k dispozici na iVysílání. Režie: Jan Prušinovský, scénář: Jan Prušinovský a Tomáš Holeček, kamera: Petr Koblovský, hudba: Ivan Acher, hrají: Jan Kolařík, Zuzana Zlatohlávková, Ondřej Kokorský, Simona Lewandowská, Tereza Volánková, Ivana Hloužková, Slávek Bílský, Vojtěch Hrabák, Roman Slovák a další.