Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.

Pozoruhodnou kapitolou je „nábor“, kterým byly pověřeny nejmenší jednotky lidosprávy. Úplně živě si představuji milou práci agitačních dvojic tradičně probíhající v zimním období. Hlavně proto, že díky „permanentním přihláškám“ soutěž jako taková hodně utrpěla. Díky agitaci se zúčastnilo i mnoho lidí, kteří stáli stranou po celá desetiletí. Přesto nebylo cílem, aby soutěžili všichni, protože by to vedlo k nežádoucí formálnosti. Poroty přitom posuzovaly každý soutěžní úkol svědomitě třikrát ročně.

Největší odměnou každému je pak přece jen barevný diapozitiv, který se objeví na konci sezony při společné prezentaci na projekčním plátně, s tím kouskem, o který pečuje. Všichni to přijímají jako veřejné uznání své práce. Mnozí lidé pak pečují o trávníčky, květinové záhony a keře bez ohledu na to, zda je to na jejich zahrádce, nebo na veřejném pozemku v jejich okolí.

Dlužno poznamenat, že zahrádkáři nijak nepodcenili propagaci od výloh až po místní zpravodaje a překvapivá byla i míra proškolení, které svým svěřencům poskytli. Cyklus přednášek o zahradní architektuře poměrně precizně pojednal kompoziční a výtvarná řešení, vyhotovení projektu zahrádky, stavby a doplňky, trávníky, vodní prvky, použití dřevin i trvalek, letniček a cibulovin, s nimiž nemohlo chybět známé duo ovoce–zelenina. Dokázali získat záštitu výzkumného ústavu v Průhonicích, a tím pádem jim přednášela tehdejší profesní špička.

Jako kluk si na diplom „rozkvetlá ulice“ dobře pamatuji. Z celého sázení růží a jalovců v naší ulici mne nejvíc zaujala masivní lešenářská trubka na jednom konci stlučená do špičky a na druhé straně opatřená robustním hákem. To vše v pozinku, vážení! Sotva jsem ji unesl, ale bezpečně jsem věděl, že by se mi na něco báječně hodila, a bylo jich tu na hromadě tolik. Pídil jsem tedy po tom, k čemu je taková tyč dobrá a zdali není náhodou nějaká navíc. Dověděl jsem se, že každá tato krásná a užitečná tyč je příslušenstvím k výsadbě pečlivě evidovaných a střežených jalovců. Z toho plynulo, že z tyče nebude nic. Pořád jsem ale nechápal, k čemu tomu jalovci bude ta tyč dobrá. Teprve později jsem pochopil, proč všichni sousedi svorně celé hodiny tloukli do zvětralé opuky tyto kotvy dvacetikilovými palicemi a jalovce k nim vázali ocelovými lany, jejichž spony zavařovali autogenem z traktorové stanice přes ulici. Jaké bylo jejich zděšení, když ráno i přes tato neprůstřelná opatření byly některé rostlinky zplundrovány snahou o jejich zcizení.

Kde je jalovcům konec. Sežrala je rez, umočili psi, rozlámal sníh a pokácel čas. Mnohokvěté růže odrůdy Lily Marleen kvetoucí u sousedovic branky byly ještě před pár lety posledním svědkem toho úsilí. I když tím skutečným mohykánem bude patrně asi navždy prachobyčejný dřín, který tehdy otec vymodlil u šéfa školkařství školního statku a nad kterým se celá rodina zjara celá desetiletí rozplýváme. Ten žádnou kotvu nepotřeboval a myslím, že ho mělo tehdejší publikum za rozmar pošetilého zahradníka.