Rok Pavla Kolmačky

Nejoceňovanějším tuzemským literátem byl loni básník a prozaik Pavel Kolmačka. Zatímco mediálně nejsledovanější cenu Magnesii litera opanovala se svým románem Hella Alena Machoninová, Cenu Jaroslava Seiferta i Státní cenu za literaturu získal právě Kolmačka. Odborné poroty ho ocenily především za poslední román Canto ostinato / Listopad, prožitky blízké zimy s přihlédnutím k jeho předchozí básnické tvorbě. Kolmačku literární kritici od jeho básnické prvotiny Vlál za mnou směšný šos (1994) s oblibou nazývali metafyzickým venkovanem, který ve svém díle dokázal velmi jemně skloubit spirituální motivy s civilní skutečností. Jeho „Bůh“ už nevisel někde na absolutisticky symbolistickém obláčku, ale byl zapatlaný hlínou a člověčí každodenností. Kolmačka prostřednictvím této „transcendentní zemitosti“ navíc vždy uměl vycházet ze svého důvěrného mikrosvěta, který se vyprávěním lyrických příběhů stával univerzálním a vše přesahujícím. Canto ostinato, román zarámovaný do šestnácti kapitol odehrávajících se v šestnácti dnech, má v sobě všechno výše popsané. Nejdůležitějším spojovníkem je tentokrát společné sourozenecké prožívání úmrtí otce. Dalo by se říci, že román je posedlý smrtí, respektive touhou se s touto událostí jakkoli vyrovnat. Smrt zde ale není pasivně ochromující, ale naopak všechno existenčně rozkolébá, nejdůkladněji nitra hlavních postav. Kolmačkův styl vyprávění může svou polyfonií hlasů, podprahovou a repetitivní hudebností a esejistickou formou připomínat Kunderovy romány nebo slavný román Hodiny od Michaela Cunninghama. Svou časovou prostupností a zacykleností upomene i na modernistické techniky proudu vědomí. Zároveň je tu na úrovni myšlenkových světů hrdinů zřetelně vyostřené téma nekonečného boje mezi materialismem a idealismem.

Pavel Kolmačka: Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy, Triáda, 352 str.

Novoromantička

Maluje hmyz, rostliny i smyšlené postavy nebo stvoření inspirovaná mytologií. „Stejně jako já se snaží dostat za světlem a moc jim to nejde, protože patří spíš noci. Řekla jsem si, že to bude takový můj iniciační tvor,“ odpovídá Anna Ruth na otázku, proč na jejích obrazech hojně poletují noční motýli. O křehkosti, proměně a osobním růstu volně vypráví její nová výstava Spřádání stínů, tkaní světla. Je plná emotivní naléhavosti a podmanivé neoromantické atmosféry. Jedna z nejzajímavějších mladých výtvarnic na scéně.

Anna Ruth: Spinning Shadows, Weaving Light, Bold Gallery, Praha 7, do 11. 1. 2025.

Hlas jako zvon

Coby zlatý hřeb dobročinné slavnosti pořádá Ariadne Oliverová zábavnou honbu za vrahem, která má shromážděné obecenstvo pasovat do role pátračů. Když se však ukáže, že najatá dívka není mrtvá „jenom jako“, musí vše rozkrýt Hercule Poirot. Prostě další Agatha Christie, řeknete si. Jenže ji načetl Lukáš Hlavica, mistr slova! Pokud nejste fanoušky klasických detektivek, sáhněte po jiných titulech s jeho hlasem: Krvavém poledníku, Spalovači mrtvol, Spasiteli či rovnou Egypťanu Sinuhetovi.

Agatha Christie: Hra na vraždu, OneHotBook, čte Lukáš Hlavica, 7 h.

Morgenstern to má u nás dobré

Nejznámější a nejlepší překlady veršů Christiana Morgensterna nabídli v minulém století českému publiku Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, jistěže bez nároku na monopol, i jiní si chtěli líznout, jak ukázala v roce 1996 antologie Morgenstern v Čechách (21 básní ve 179 překladech od 36 autorů). A to byl podnět pro nové pokusy. Teď je tu 19 básní, každá ve třech až pěti překladech od sedmi autorů, též od editorky. Všechny jsou tištěny i v německém originále. Kdo má chuť a smysl pro nonsens, může se do toho pustit. A protože Morgenstern, poetikou náš současník, zemřel už v roce 1914, nikdo se nemusí starat o autorská práva.

Morgenstern je stále v Čechách. Vybrala, uspořádala a předmluvila Jana Pokojová, s ilustracemi Jana Híska vydal Vyšehrad ve společnosti Albatros Media, 115 str.