Prožívání vraždy šéfa největší americké zdravotní pojišťovny Briana Thompsona se odehrávalo ve dvou dějstvích. Obě jsou zajímavější než vražda samotná.

Ne že by to, že někdo chladnokrevně na ulici zastřelí šéfa velké firmy, již nenávidí, nebyla otřesná událost. Nicméně z toho, co zatím víme – a je třeba zdůraznit, že jde o poznatky velmi provizorní –, vrah nereprezentoval nějaký politický proud ani nebyl v kontaktu s nějakou organizací podobně naladěných radikálů. Jako nejpravděpodobnější se zatím jeví, že to byl normální člověk, kterému se zatemnil mozek poté, co absolvoval operaci zad, jež nedopadla dobře. Jsou tu náznaky, že se změnil poté, co zkoušel ulevit svým problémům psychedelickými houbami.

Jenže reakce části americké veřejnosti tak nevypadá. Pro ni se vrah stal hrdinou.

Odehrávala se ve dvou dějstvích. V tom prvním, dokud ještě totožnost útočníka nebyla známá a fanoušci pracovali jen se záběrem muže v kapuci a roušce z bezpečnostních kamer, vznikl obraz mstitele všech těch, kterým americké zdravotní pojišťovny ničí životy ve jménu zisku. Pokud byli tito lidé politicky uvědomělí, zapadalo to do jejich kritiky zdravotnického systému a nahrazení pojišťoven systémem jednoho plátce, čili, v podobě zpopularizované třeba někdejším socialistickým prezidentským kandidátem Berniem Sandersem, „Medicare pro všechny“.

A nešlo tu zdaleka jen o ten známý fenomén, že díky sociálním sítím dnes máme přímo pod nosem výroky obhroublých či vyšinutých jedinců, jejichž dosah dříve zůstával omezen na jejich ponuré obydlí či hospodský stůl. Často to byli, jak se říká, lidé „s platformami“. Novináři s kariérou v etablovaných médiích, univerzitní učitelé.

„Dnes truchlíme nad smrtí zastřeleného generálního ředitele společnosti UnitedHealthcare Briana Thompsona… počkat, pardon, dnes truchlíme nad smrtí 68 000 Američanů, kteří každý rok zbytečně zemřou, aby se ředitelé pojišťoven jako Brian Thompson mohli stát multimilionáři,“ napsal na Twitteru Anthony Zenkus, učitel z Columbia University. „Dělnická třída není povinna truchlit nad smrtí těch, kteří se ji aktivně snaží zabít,“ pokračoval o den později. Svědectvím bizarního stavu společenského vědomí dnešních vzdělaných vrstev je, že Zenkus sám se považuje za příslušníka dělnické třídy, jak nedávno vysvětloval na Twitteru.

Profesorka Yolanda Wilsonová, která učí na St. Louis University kurz „Morálka a právo“, napsala, že se z vraždy „neraduje“, „ale taky z ní nejsem smutná“. „Kuřata se vracejí domů hřadovat,“ doplnila známý výrok zakladatelské osobnosti Černých panterů Malcolma X, jejž si jako hlášení nadcházející pomsty osvojili nejrůznější američtí radikálové.

O své radosti mluvila i novinářka Taylor Lorenzová, jež sice má za sebou práci v New York Times a Washington Post, ale dnes je již čím dál tím víc považována za šílence. Samotné New York Times přinesly několik komentářů v duchu „vražda je nepřijatelná, ale…“.

Mezi lidem neodiplomovaným bylo ještě živěji. Ze siluety vraha v kapuci se stal mem, někteří se pochlubili, že si ji nechali vytetovat. Kdosi uspořádal pouliční soutěž o nejlepší kostým napodobující vraha; vítěz oznámil, že výhru věnuje „na Gazu“.

Pak byl vrah dopaden a ukázalo se, že mstitel dělnické třídy je z velmi bohaté rodiny a vystudoval počítačové vědy na University of Pennsylvania. Luigi Mangione zanechal stopu na sociálních sítích, jež odhalila docela normálního mladíka své vrstvy, který, jak tvrdí jeho přátelé, býval klidný, přátelský a neideologický. Poslouchal podcasty včetně nějakých radikálnějších, ale zachovával si od nich odstup. V něčem souhlasil s Tuckerem Carlsonem, v něčem kritizoval Jordana Petersona. Docela rád měl psychologa Jonathana Haidta, souzněl s jeho tažením proti působení smartphonů a sociálních sítí na děti. Hodnotil knihy na webu Goodreads, ale s výjimkou Manifestu Unabombera od ekoteroristy Teda Kaczynského tam nic pikantního nebylo (a i Unabomberovi dal jen čtyři hvězdičky z pěti). Vystupuje nám zde nezvyklý politický profil vraha – radikalizovaný centrista.

To ovšem jeho fanoušky nijak nezchladilo. Jen z narativu zmizela dělnická třída a nahradilo ji vzrušení nad tím, jak je… přidržíme se amerického výrazu hot. Nad některými komentáři pod fotografiemi pohledného, do půl těla svlečeného, vysportovaného mladíka se čtenář může červenat. A zápal nepolevuje. Na internetu už si můžete koupit trička s jeho podobiznou. Deset let stará kniha o zdravotnickém systému, kterou vrah chválil, se přes noc vyšvihla na třetí místo v kategorii nonfiction na Amazonu. A zaměstnanci provozovny McDonald’s, kteří si hledaného muže všimli a upozornili policii, se mohou na internetových recenzích své restaurace dočíst, že jsou „práskači“ a „krysy“.

Logicky se obrátila pozornost ke zdravotnictví. Americký zdravotnický systém má svá známá specifika. Je, měřeno podílem výdajů na HDP, nesmírně nákladný, obtížně se v něm orientuje a ve svém úhrnu neposkytuje Američanům za ty peníze přiměřenou službu. Pokud byste si v nějakém myšlenkovém experimentu měli zvolit zdravotní systém, aniž byste věděli, jak inteligentní a dobře situovaní budete, asi byste si ten americký neměli vybírat. Zároveň ovšem svět vděčí americké medicíně a farmaceutickým firmám za velkou část pokroku oboru.

Jenže diskuse o reformách je postižena tím, že kritika se ze všech složek systému disproporčně soustředí na pojišťovny. Protože jsou soukromé a kapitalistické a protože s nimi se pacient utkává, když jde o peníze. Ale svalovat veškerou vinu na ně je omyl.

Jak vysvětluje ekonom Noah Smith, drazí jsou hlavně poskytovatelé péče. „Usměvavý lékař, který vám napíše recepty, pošle vás na magnetickou rezonanci a odešle vás ke specialistovi, aniž by po vás chtěl peníze, dobře ví, že se nakonec budete muset s pojišťovnou dohadovat o nákladech na všechny tyto služby. Laskavá sestřička, která vám zavede kapačku, vám neřekne, zda vás každá dávka léků přes kapačku může přijít na stovky dolarů, ale ví to. Když vás zdvořilé administrativní asistentky na recepci pošlou zpátky na vyšetření, aniž by vám řekly, že s těmi službami vaše pojišťovna nemá smlouvu, je to proto, že se neobtěžovaly si to ověřit. Vedoucí pracovníci vydělávající miliony v ,neziskových‘ nemocnicích a akcionáři vydělávající miliardy na ziscích společností, které těmto nemocnicím dodávají zboží a uzavírají s nimi smlouvy, jsou lidé, které nikdy neuvidíte a pravděpodobně na ně ani nepomyslíte,“ píše.

„Ale vybírání poplatků přenechali pojišťovnám, takže vaše zkušenost s lékařským systémem je hladká, přátelská a pohodlná. Pojišťovny jsou prostě najaty, aby hrály toho zlého – a za tuto službu dostávají poměrně skromný poplatek,“ vysvětluje. Připomíná, že pojišťovna UnitedHealthcare, jejíhož šéfa Mangione zabil, má ziskovou marži šest procent, což je pouhá polovina průměrné hodnoty firem v akciovém indexu S&P 500. A další zdravotní pojišťovny mají ziskovost ještě nižší, v průměru čtyři procenta.

Jenže většina Američanů včetně těch vzdělaných je bohužel těmito vědomostmi nedotčena. „Kdo podporuje jednoduchý zákon, podle kterého by pojišťovny musely hradit léky nebo léčbu předepsanou lékařem?“ napsal na Twitteru demokratický kongresman Ro Khanna. Asi i průměrný Čech, který někdy v životě věnoval pět minut přemýšlení o zdravotnictví, ví, že to nejde. A Američan by měl navíc vědět, že státní systém Medicare, za jehož rozšíření demokrati bojují, platí poskytovatelům méně než soukromé pojišťovny. Ale Khanna, který v Kongresu zastupuje Silicon Valley, oblast s největší koncentrací vzdělaných a inteligentních lidí v USA a na světě, to neví. Nebo si může dovolit to nevědět.

Snahy o reformování amerického zdravotnictví jsou ale konstantou už po desítky let. To, jak se stalo v určitých kruzích přijatelným schvalovat de facto politickou vraždu, aspoň tak vnímanou, to je nový jev nové doby. V určitých kruzích, v kruzích vzdělaných a tradičně udávajících tón ve společnosti, se mění společenské normy, že se ti lidé neostýchají veřejně a neanonymně schvalovat vraždu, to je nápadné. Shodou okolností zároveň soud v New Yorku osvobodil Daniela Pennyho, muže, který v metru zabil agresivního šíleného bezdomovce. Reakce jistých kruhů byla velmi čitelná. Zabít černého bezdomovce špatně, zabít bohatého bílého manažera dobře. K tomu přidejme zrušení tabuizace antisemitismu v akademických a radikálních kruzích.

Není to masový jev, nejsou zde žádné početné podzemní organizace chystající vlnu teroru. Někteří naopak soudí, že jde o jakousi poslední křeč, o reakci na volební porážku demokratů a tušení, že Demokratická strana, bude-li chtít být opět konkurenceschopná, v sobě bude muset najít sílu se radikálů zbavit. Taky ideologická tvář této revolty jen částečně navazuje na americké levicové radikály, byť by to vzývání černošstva a další odkazy naznačovaly. Ale často se dostává ke slovu anarchistický, nihilistický styl, který vděčí za víc Jokerovi ze známé filmové franšízy než marxismu.