„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností.

Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem. Je tu také příběh sovětský, dnes ruský, s rudým praporem hrdě vlajícím na Reichstagu, v němž mu nesmírné oběti „sovětského lidu“ ve Velké vlastenecké válce zajistily posvátný status „věčného vítěze nad fašismem“. Paradoxně i Německo je vlastně morálním vítězem – jako snad první národ v dějinách, který vinu za vlastní zločiny a následné pokání umístil do centra své identity.

Ale pak je tady ještě šedá zóna. Zóna, jejíž příběh zůstával po desetiletí ve stínu těch velkých vyprávění o válce – ať už to byl anglosaský a sovětský příběh odolnosti a vítězství, židovský příběh obětí, nebo německý příběh pokání a znovuzrození. V této zóně jsou země, které se v roce 1945 či později dostaly do sovětské sféry vlivu, a jejich vlastní příběhy tudíž zakryl oficiální příběh povinné vděčnosti za osvobození „slavnou Rudou armádou“, v němž vlastní role pasivního objektu osvobození byla občas vynucená a občas pomáhala i zapomenout na epizody spolupráce s nacistickým Německem. Tato spolupráce mohla mít různé důvody: slovenská vůle po sebeurčení, maďarská touha odčinit Trianon, baltská, kavkazská či ukrajinská nenávist k ruské nadvládě, ruská nenávist k bolševikům (snadno zapomínáme na stovky tisíc etnických Rusů, kteří bojovali v německé armádě). V této šedé zóně mohly ovšem skončit i země, které se žádnou organizovanou formou spolupráce s německým nacismem neušpinily, jako je Polsko, které se po desetiletí nemohlo oficiálně vztahovat ke dvěma nejsilnějším momentům svých válečných dějin – katyňskému masakru a varšavskému povstání –, protože zpochybňovaly příběh bratrství se Sovětským svazem.

V této šedé zóně i vítězství mělo příchuť hořkosti, což se projevilo i ambivalentním pohledem na západní spojence. V následku „jaltské zrady“ Polsko nejen přišlo o polovinu území, ale vojáci polské armády, třetí největší spojenecké síly na západní frontě, se ani nemohli zúčastnit zmíněné přehlídky na Victory Day. Strýček Joe si to nepřál. Tuto ambivalenci najdeme i ve vzpomínkách protibolševických Rusů a kozáků v německých uniformách, které pak Britové a Američané „darovali“ Stalinovi. Nebo ve vzpomínkách Čečenců či krymských Tatarů, které v zimě roku 1944 do transportů do Gulagu svážely náklaďáky označené jako „dar amerického lidu sovětským spojencům“. Především se však tato zóna odlišovala pochybnostmi, který z okupantů představuje větší nebezpečí, opřenými o zkušenosti z let 1939–1941. Na jejich základě se jen těžko dalo tušit, že zatímco Němci z dlouhodobého hlediska plánují fyzickou likvidaci všech podřadných národů regionu, Sověty zajímá „pouze“ likvidace elit a proměna zbylých v „sovětské lidí“.

Asi nejvýstižněji situaci střední Evropy mezi dvěma totalitami vyjádřil polský básník Jan Józef Szczepański. V hořící Varšavě v srpnu 1944, kdy se Rudá armáda zastavila za Vislou, aby nechala Němce „vyřídit si to“ s polským odbojem, hlavním městem a jeho obyvatelstvem, napsal tyto verše: „Čekáme na tebe, rudý more, abys nás zachránil před černou smrtí. Než naši zemi roztrháš na kusy, budeš naší spásou, ač se nám tolik hnusíš.“

Projev Roberta Fica k výročí osvobození Bratislavy se uskutečnil na Slavíně, u vojenského hřbitova padlých rudoarmějců. Slovenský premiér hovořil o „dvacetiletém Nikolaji“ a „jednadvacetiletém Vasilovi“, kteří zde mají své hroby a kteří obětovali svůj život v posledních týdnech války za osvobození Slovenska. V emotivních slovech prohlásil, že každý, kdo zpochybňuje roli Rudé armády, jako kdyby proti těmto ruským mladíkům znova obracel zbraň a mačkal spoušť. Jde o oblíbený argument v rámci ruského narativu, který veškeré debaty řeší poukazem na obrovské lidské ztráty Sovětského svazu. Ve skutečnosti však nikdo nezpochybňuje oběť statisíců sovětských vojáků různých národností, kteří padli v bojích s třetí říší ve střední Evropě. Pozornost bychom měli zaměřit spíše na slovo „osvobození“. Není vyloučeno, že onen Nikolaj a Vasil sami sebe doopravdy vnímali jako osvoboditele. Dokonce není pochyb o tom, že velká část společností českých, slovenských, a dokonce i polských zemí je takto v konkrétních okamžicích a situacích vnímala. Nejde ani o to, zpochybňovat, že sovětská nadvláda nad střední Evropou po roce 1944 byla v  absolutních číslech obětí horší než ta německá nacistická. Samozřejmě nebyla. Nic to ovšem nemění na faktu, že Nikolaj a Vasil byli pouze malými kolečky v soukolí mašinerie impéria, jehož cílem nebylo nás ve střední Evropě „osvobodit“, ale porazit smrtelného nepřítele, který byl pouze shodou okolností také naším nepřítelem. A díky tomuto vítězství – posunout hranice imperiálního vlivu Kremlu co nejdále na západ, v souladu s odvěkou logikou fungování ruského státu v různých jeho vtěleních. To byl v konečném důsledku cíl obětí Nikolaje a Vasila. Po jejich mrtvolách kráčeli funkcionáři NKVD, kteří „osvobozené“ Evropě nesli novou nadvládu.

V posledních letech hlavně diplomacie Polska a pobaltských států udělaly hodně, aby do povědomí celé Evropy pronikla teze o „rovnocennosti“ dvou totalitních režimů. Úspěchem na této cestě bylo vyhlášení 23. srpna (pakt Ribbentrop–Molotov) Evropským dnem paměti obětí totality. Nicméně dlouho v tomto boji zůstávaly dost osamoceny. Stačí si vzpomenout, že Dům evropské historie v Bruselu se soustředí na „zlo nacionalismu“ a zápolení středovýchodní Evropy s ruským imperialismem zmiňuje okrajově. Ještě v roce 2020 jeruzalémský Jad Vašem a plejáda evropských státníků tleskaly Putinovu proslovu na Holocaust Foru, v němž proti sobě stavěl hrdinný boj sovětských lidí s nacismem a „pomahače nacistů, často krutější, než byli nacisté sami“ (čímž myslel národy středovýchodní Evropy v čele s Ukrajinci, Balty a Poláky). Celek doplňovaly promítané mapy válečné Evropy, na nichž chyběla zmínka o německo-sovětské spolupráci.

Větší otevřenost zbytku Evropy na perspektivu Varšavy či Tallinnu přinesla až válka na Ukrajině a zneužívání historické argumentace Kremlem pro ospravedlnění své agrese. V Putinově Rusku, s jeho ambivalentním vztahem k bolševismu a říjnové revoluci, je význam mýtu Velké vlastenecké války ještě větší než v dobách SSSR. Jak píše autor knihy Konec ruského světa Piotr Skwieciński, jde o událost, která mysticky sjednotila revolucí rozdělený národ, „očistila“ Rusy od děsivých zločinů, které proti sobě navzájem spáchali. Zároveň byla projevem odvěkého boje Ruska proti Západu. Rusko je v této mystice „věčným bojovníkem proti věčně se obnovujícímu fašismu. A to, že je někdo proti Rusku (jako Ukrajinci), znamená, že jsou to fašisté“. Pomníky padlých, jako je ten Nikolajův a Vasilův, vyznačují zase území, které Rusko i nadále považuje za „blízké zahraničí“. Účast na rituálních oslavách pabědy, tak jak ji plánuje i slovenský premiér, je tak ve skutečnosti velmi současným politickým gestem.

Česká a slovenská paměť se od zbytku středovýchodní Evropy vždy odlišovala. Komunismus zde nemuseli Sověti instalovat násilím. Zkušenost s ruským imperialismem byla velmi krátká, rok 1945 je pozitivní, autentickou vzpomínkou, ač později zastřenou šokem v roce 1968. Teprve v posledních letech došlo k „dekonstrukci“ příběhu osvobození, což symbolicky vyvrcholilo demontáží pomníku maršála Koněva v Praze. Hlubší pochopení vlastní historie zde bylo poháněno zcela současnou potřebou vymezit se proti Putinovu Rusku. Na Slovensku byl tento proces ještě složitější, nyní ovšem obě země spojuje skutečnost, že (na rozdíl od Polska) velký rezervoár pro nová suverenistická hnutí tvoří voliči, jejichž primárním rysem je postkomunistická nostalgie, včetně představy o dějinách 20. století získané z normalizačních učebnic. Navíc starý sovětský narativ teď pohání i punc nonkonformního boje s „liberálním zkreslováním historie“, který bezděčně živí výroky, jako je ten Danuše Nerudové o „osvobození Američany“.

„Měl jsem sem snad pozvat německého velvyslance?“ obořil se Fico před davem příznivců na Slavíně na kritiky toho, že možnost projevu dostali i zástupci Kremlu. Jeho poznámce nelze upřít jistou logiku. Obzvláště v posledních letech, po zahájení nové studené války mezi Západem a Ruskem, působí Německo dojmem „morálního vítěze“ boje o odkaz druhé světové války. Zatímco Rusko jakoukoli připomínku o paktu Ribbentrop–Molotov a jeho následcích považuje za pošpinění památky sovětských obětí, Němci opakují gesta pokání a úspěšně budují pověst země, která se poučila z chyb. I díky tomu bylo v příspěvcích vrcholných českých politiků k loňské připomínce 1. září 1939 více přítomné odsouzení ruského zamlčování vlastního podílu na válce než informace, kdo ji vůbec zahájil.

Je třeba si ovšem všimnout, že ani v německé paměti nemají středoevropské oběti války moc výrazné místo. Před pár dny byl v Berlíně instalovaný velký balvan, míněný jako prozatímní „uhelný kámen“ pod budoucí památník polských obětí nacismu. Proč 80 let po skončení války jde o pomník „prozatímní“, proč tato narychlo zpatlaná připomínka, těsně před polskými prezidentskými volbami, od kterých si německé elity slibují konečně zlepšení vztahů se sousedem? Berlín pochopil, že Poláci to s požadavkem, že je potřeba ukončit desetiletí vyhýbání se hmotné zodpovědnosti za polské oběti a materiální ztráty, myslí vážně. Je otázka, jestli další kolo rituálních gest bude v tomto případě stačit.

Ačkoli poslední pamětníci odcházejí, druhá světová válka zůstává živým politickým tématem a středovýchodní Evropa i nadále bojuje o uznání svého místa v evropské paměti.