Skoro třicet let, které recenzenta věkově dělí od autorky knihy Lover/Fighter Kristiny Hamplové, ho staví do poněkud ožehavé situace: neboť co o takové knize, kde se holky baví tím, že se do krve mlátí a natáčejí to na sociální sítě, může takový muzeální exponát asi tak soudit? Že to ti mladí mají dneska těžké a že za jeho adolescentních let, to jsme se panečku bavili jinak? Že jsme sice vypili dost piva, ale o steroidech, o droze z modrého papouščího masa, psychonautech, dystopické depresi a podobných radostech jsme věru mnoho nevěděli? Nebo si zavzdychat, že se ta generační propast hodně prohloubila a že to, soudě podle knížky, jako je tahle, vypadá, že přežít mládí je v současnosti pomalu zázrak, jelikož být mladý je vlastně nějaká sebedestruktivní choroba či něco na ten způsob?

Tak to totiž aspoň v té novele, či jako to nazvat, vypadá. V krátkých epizodách se tam odehrávají drsné výjevy ze života zprostředkované siláckou dikcí mladé ženy velmi razantního a suverénního typu. Žije v „hnusné, oteklé vesnici přetnuté v polovině nejrušnější cyklostezkou ve Středočeském kraji“ a velmi to tam nenávidí. Cyklisty, občany, rodiče, spolužáky, staré lidi, děti, asi i sebe. Nenávist je to ovšem jaksi automatická, bez nějaké konkretizované příčiny, prostě taková pubertální povinná rebelie, která je vhodná pro literární začátky. Nenávist, či snad lépe vztek plynoucí z nudy se zčásti tlumí vzájemnými bitkami a divokými mejdany, během nichž dochází k demolici zařízení drahých vil opovrhovaných rodičů. Postava vypravěčky se zmítá citovými poryvy, které se realizují lesbickým a masochistickým způsobem. Soustavně trpí různými druhy deprivace, především tedy emocionální. „Je mi pětadvacet a mám v hlavě nasráno víc, než když mi bylo čtrnáct,“ začíná jeden typický zápis.

Propadá se do vztahů, zjišťuje, že objekty, kvůli nimž se trápí, jsou „krávy“ a „zrádkyně“, ale stejně se trápí, pak se z toho zase vyhrabává. Pro zesílení dojmu explicitně popisuje, jak se její intimita projevuje tělesně. Přitom si stále drží od líčeného odstup, jako by zároveň byla generační kronikářkou, která zaznamenává jakési alternativní dějiny „mladé generace“ projevující se válkami násilnických gangů, jichž se sama účastní. Nasazuje pak jakoby publicistický tón, v němž podává zprávu o „vlně násilí“, která se šíří po Praze a vrcholí „legendární“ bitkou na Letné, o níž nikdo ale nic neví, protože byla tajná. Kronikářskému pojetí odpovídá členění kapitol na roky 2014, 2019, 2023 a futuristický rok 2031, kdy do zápisků vstupuje ještě „klimatická tíseň“, která má podobu bludných zvířat, která se přes noc rodí ve vyprahlé poušti, v niž se proměnila Praha. Ona s nimi na Letné zápasí, nebo tak něco: tak to aspoň ubohý čtenář pochopil.

Málem by popleta (boomer) zapomněl, že nezbytnou součástí vytváření rebelské atmosféry textu jsou drogy, jež jsou v novele inovovány fantazijním prvkem, modrým masem z papoušků, které způsobuje v uživatelích „chaotickou agresivitu“ a „příval jakési sladké zbrklé škodolibosti“. Podle všeho snad má papouščí drogu distribuovat vypravěčka, což ovšem v dalším průběhu jejího nekorigovaného a spontánního vyprávění jaksi zanikne či se někam vytratí. Celé to vyprávění je ostatně velmi útržkovité, neprůhledné a klást na něj nároky nějakého uceleného podání, kde by děje souvisely a jednání postav mělo nějakou logiku, by bylo nad možnosti záměru. Ten charakterizuje drsná nadsázka, silácká stylizace a velmi malá pravděpodobnost, že by se cokoli, co je tam tak suverénně podáno, mohlo odehrát jinde než ve vznícené autorčině fantazii. Ta si pro své účely a potřeby vybírá světy a scenerie, na které při psaní dosáhne, i když mají nejspíš s realitou skutečně prožívaného máloco společného. Fungují jako kdysi deníčky sentimentálních dívek, do kterých ukrývaly své tajné sny a touhy. Doba se v tomto poněkud změnila a do deníčku se zapisují jiné věci. Ale podstata zůstává stejná.

Nezbývá než dodat, že kniha je nominována na Magnesii Literu za prózu.

Kristina Hamplová: Lover/Fighter. 148 stran. Dokořán, Praha 2024.