Zlo není v české kinematografii nějak zvlášť často traktované téma. Jistě, natáčí se tu také o věcech špatných. nebo dokonce zlých, většinou je to ale zlo vyplývající z nějakých okolností, často historických nebo sociálních, bývá relativizované, takové česky malé. Málokdy se ale v tuzemském filmu objeví zlo jako jev nijak nevysvětlovaný a možná i nevysvětlitelný, navíc ve formě, která je jaksi čistá a strašná. Výjimku v tom ohledu tvoří nový film Manželé Stodolovi režiséra a scenáristy Petra Hátleho (spoluscenáristou byl Tomáš Hrubý). Je to snímek, který vychází ze skutečné a známé kriminální kauzy, dal by se proto přiřadit k žánru true crime, který je v posledních letech velice populární, nedávné i dávné, vyřešené i nevyřešené zločiny, především vraždy, ožívají a jsou rozpitvávány v mnoha a mnoha hraných filmech, seriálech, dokumentárních sériích, podcastech...

Je možné nad těmi díly ohrnout nos jako nad  nástroji uspokojování morbidní zvědavosti širokého publika a v některých případech to tak jistě je. Vyprávění o zločinu může ale být i účinný způsob, jak oživit nějakou dobu, ukázat fungování společnosti a jejích institucí, vyjevit nějakou podobu univerzálního lidského dramatu, ukázat nějaký průřez společností – vrahy i oběti, pátrače i hledané, skládat stopy a interpretovat je a nějak odpovídat i na otázku, proč se to všechno stalo, tu odpověď nacházet třeba v dávných traumatech pozdějších zabijáků nebo v (ne)fungování systému.

Nějakým podobným způsobem by se jistě dalo vyprávět i o manželích Jaroslavovi a Daně Stodolových, dvojici, která v letech 2001–2002 zavraždila ve vesnicích a malých městech osm starých lidí, některé z nich mučením nutila, aby vyzradili, kde mají ukryté úspory. Vraždy po činu dvojice kamuflovala většinou jako sebevraždy a nehody. Stodolovi ale nebyli nějací temní géniové zločinu, dařilo se jim relativně dlouho unikat kvůli skandálně nedbalé práci policie a justice, které ani nebyly schopny zjistit, že v zemi řádí sérioví vrazi. Smrti jejich obětí byly vyšetřovány jen zběžně a nedůsledně, spoluautor scénáře Tomáš Hrubý v nedávném Salonu Echa řekl, že důvodem byl vysoký věk obětí, kdyby byli zavraždění lidé mladší, vyšetřovala by se jejich smrt pečlivěji. Po dopadení se Jaroslav Stodola pokoušel vzít všechnu vinu na sebe, rychle se ale ukázalo, že lže. On i jeho manželka byli odsouzeni na doživotí, ve vězení se rozvedli.

Skutečnost i fikce

Hátleho film se ale nějakou celospolečenskou dimenzí zločinů svých antihrdinů příliš nezabývá, nepřichází ani s nějakou interpretací hlubších motivů obou vrahů, nevrací se pomocí v podobných filmech často užívaných flashbacků k formativním okamžikům jejich dětství nebo třeba k traumatům, která by snad mohla jejich pozdější počínání vysvětlit. Vypráví se v přítomném čase a kamera Prokopa Součka neopouští blízkost hlavních postav, a to myslím doslova, ve filmu není moc větších celků, v nichž by byl vidět obraz širšího světa. Jeho většina se odehrává v jakési klaustrofobické a jedovaté sféře, kterou kolem sebe Jaroslav (Jan Hájek) a Dana (Lucie Žáčková) vytvořili, v bytech, kde na sebe narážejí, chalupách, v nichž vraždí, ve tmě, kde se ztrácejí z dohledu. Hátleho a Hrubého scénář vychází ze skutečnosti, obsahuje ale také fiktivní motivy a scény.

Na začátku filmu žije Jaroslav s Danou u své matky, manželka je s tímhle aranžmá dost nespokojená, naléhá na něj, aby okradl starého souseda, který má určitě našetřeno. Slabošský Jaroslav se vymlouvá a cuká, ale nakonec se nechá přesvědčit. Jenomže všechno se neodehraje podle plánu, během loupeže Jaroslav souseda zabije. Spolu s manželkou se mu ale podaří vraždu zamaskovat jako sebevraždu. Úřady, rodina zavražděného i lidé z vesnice to přijmou. Vražda se najednou zdá jako možný zdroj příjmů, Danu ta možnost zjevně zaujala...

Trailer filmu Manželé Stodolovi jejich příběh s černočerným sarkasmem označuje za „největší love story české kriminální historie“. O vztahu Jaroslava a Dany se jako o lásce dá mluvit jenom stěží. Ten vztah přitom je ústředním tématem filmu. Samotný akt vraždění Hátleho snímek neukazuje (respektive ukazuje až na konci), soustřeďuje se také na „běžný“ život vraždící dvojice, způsob fungování jejich vztahu a jeho krize. Vraždění je v něm přítomné jaksi latentně, buď se k němu schyluje, nebo už k němu došlo a je třeba ho nějak zakrýt, nemluví se o něm. Sarkasmus užití pojmu „love story“ pro popis vztahu manželů Stodolových spočívá v tom, že to temné partnerství se vyznačuje nepřítomností lásky – aspoň ve smyslu, řekněme, tradičního chápání toho citu. Je to nerovnoprávný a bezvýchodný vztah, jeho povaha je především mocenská a závislostní, v Jaroslavovi i Daně stimuluje to nejhorší a zároveň pro ně představuje zdroj nějaké náhražky citovosti, kamufláž přes prázdno a odumřelost.

Jaroslav je v podání Jana Hájka beznadějný slaboch. Chlapík, který to v životě moc daleko nedotáhl, asi by se o něm dalo říct, že to je „loser“. Ale aspoň v něčem mu štěstí přálo, tedy z jeho pohledu. Má partnerku jaksi z „vyšší ligy“, ženu, za níž se jiní muži otáčejí, která má nějakou energii a již si musí opakovaně „zasloužit“, protože co by z něj zbylo, kdyby ji neměl. A on by ji mít nemusel, Dana mu to často připomíná, ani na to nepotřebuje slova. Stačí pohrávat si s jeho žárlivostí, nebýt moc svolná k sňatku, naznačovat mu, že není jediný mužský na světě, a Jaroslav vždycky udělá, co se od něho požaduje – někoho zabije anebo se na vesnické tancovačce naopak nechá zbít chlapíky, které jeho manželka rozparádila. Těžko říct, jestli ho někdy napadne, že to zabíjení, jemuž se zprvu brání, pro něj znamená cestu, jak ventilovat svou bezmoc a vztek, vybít si je na těch nejslabších a nejsnáze zranitelných...

Dana Stodolová je v Hátleho filmu vylíčena jako až hororové monstrum. Svůdnice okresního formátu, které už možná trochu utíká čas. Objeví v sobě schopnost uplatňovat moc a propadne pocitu, který jí to přináší, asi v tom nachází i způsob, jak potrestat svět, který nedostatečně ocenil její přednosti, přece tak zjevné. S přehledem manipuluje a lže, strašně se přitom přeceňuje, možná tím svým černým kouzlem obalamutila i sama sebe. Může působit jako padoušská postava z ne moc dobrého filmu, protože tuhle roli v životě přijala a s ochotnickou vášní se do ní položila. V některých momentech – třeba když se během zádušní mše za jednu z obětí v sešlém vesnickém kostele přidá k sólově zpívající pozůstalé. V jiných scénách, například když krouží kolem potenciálních obětí, může připomínat Herzovu Morgianu, která z vysoce stylizovaného filmu spadla do syrově realisticky podávaného dramatu.

V terminálním stadiu

Petrovi Hátlemu se v jeho hrané prvotině podařilo naplnit svůj autorský záměr, koncept. Je ale otázka, jestli ten koncept stačil na to, aby utáhl celovečerní film. Ukazuje manžele Stodolovy v jaksi terminálním stadiu – od chvíle, kdy začínají vraždit, po jejich dopadení a odsouzení. Ten vztah, který je pro snímek Manželé Stodolovi naprosto centrální, se tedy moc nevyvíjí. Divák vstupuje do příběhu v čase, kdy už je všechno dané, dynamika té „love story“ Jaroslava a Dany je nastavená, během pár desítek minut je jasné, jaká dynamika to je a oč se opírá. Co přijde dál, je už jen opakování a snad i prohlubování viděného – se Stodolovými a jejich „láskou“ je to čím dál horší, obětí přibývá, vzorce chování se ale nemění. Manželé Stodolovi není film, jehož postavy by se nějak vyvíjely, opisovaly by dramatické oblouky. Může být, že právě tímhle je Hátleho film pravdivý, nesugeruje drama tam, kde nebylo, nesnaží se vytřískat napětí z příběhu, který byl především – ve všech smyslech toho slova – ubíjející. Nevytváří plastické a fascinující figury z lidí, kteří třeba opravdu byli takhle jednorozměrní a zmechaničtělí, při všech navenek projevovaných emocích spíš nemrtví než živí. Nemůžu ale říct, že by sledovat v druhé polovině filmu tyhle variace téhož bylo nějak zvlášť strhující.

V historii zločinu je nemálo vraždících dvojic, pro film mohou představovat atraktivní téma, které může svádět k nějaké romantizaci. Zhlédnutí snímku Bonnie a Clyde Arthura Penna diváka snadno přesvědčí, že tím nejsvůdnějším módním doplňkem pro mladou krásku je automatická zbraň. Terrence Malick udělal ve svém nádherném debutu Zapadákov z příběhu sériového zabijáka Charlese Starkweathera a jeho přítelkyně Caril Anne Fugateové melancholickou úvahu o Americe a ztracené nevinnosti. Na Manželích Stodolových Petra Hátleho vůbec nic romantického není, to „vůbec nic“ je vlastně charakterizuje nejlíp, zlo, jež zosobňují, jako kdyby bylo především nicotné a jen markýrovalo svou prázdnotu záškuby povrchních afektů. Dva lidé sežraní ničím táhnou nicotou poznamenanou krajinou, plnou potenciálních obětí uvězněných v samotě, podobně jako jejich vrazi.