Mezi výrazy typickými pro americké konzervativní subkultury vyhlížející na internetu nový dynamismus se ujalo „RETVRN“ (psáno s V, jak psali U staří Římané) a „We are so back“ – jako triumfální přivítání návratu starého. Ne ve smyslu staromilství, ale návratu staré síly porážející překonaný modernismus – jakožto stvrzení životodárné síly tradice („Reject Modernity, Embrace Tradition“ je další memetický formát, který může nést podobný význam). S vítězstvím Donalda Trumpa je to samozřejmě celé hned vážnější.

V Americe existuje úsloví používané ke zchlazení ambicí příliš dychtivého čerstvě zvoleného prezidenta, jemuž je nutné připomínat, že inaugurace je až 20. ledna příštího roku –„Máme vždy jen jednoho prezidenta“. S neviditelným Joem Bidenem se teď smysl tohoto úsloví převrací v to, že tím jediným prezidentem je Donald Trump. Mezi přehršlí nových iniciativ, jež ani nefigurovaly ve volební kampani, Trump ohlásil, že by si USA mohly pořídit Grónsko. To je přísně vzato oprášený starý nápad z Trumpovy první vlády, který ale tehdy nebral příliš vážně. Ale tentokrát vedle Grónska Trump taky nadhodil, že by mohl převzít Panamský průplav.

Tak třeba to už teď tak nebude.

Stále tu ostatně byl Izrael, který iluzi, že je možné přestat uvažovat o bezpečnosti teritoriálně, nikdy nepropadl. Stále tu bylo Rusko, které ve dvou válkách postupně okupovalo dvě části Gruzie. Nikdo tomu sice neposkytl mezinárodní uznání, ale taky se tím příliš nevzrušoval – co by kamenem dohodil od Abcházie se v roce 2014 v klidu konala zimní olympiáda v Soči. Anexe Krymu pak už definitivně neumožňovala uhnout před vědomím, že toto je nový ruský životní způsob.

Přesto se ovšem uhnulo. Nejlépe udával převažující tón v těchto otázkách dlouholetý komentátor New York Times Thomas Friedman a ten tón zněl: Usilovat o území je překonané, skutečné bohatství spočívá v lidském kapitálu země, kdo bude lpět na svých kmenových loajalitách, územních ambicích a podobně, ten zůstane v dnešním propojeném, plochém světě na chvostu. Prezident Obama reagoval na ruskou anexi ani ne tak s rozhořčením jako s přezíravou iritací. Putin pro něj byl ten „žák v zadní lavici, který se nudí“. To už dnes nikdo neříká.

Celou dobu tu ovšem byla Čína, která nikdy neskrývala ambici zkompletovat své území, co se týče Hongkongu, což se jí už povedlo, a Tchaj-wanu, na což se chystá. Ale i různých ostrůvků a oceánu v blízkosti sousedních zemí, kde už se o nějaké historické kompletaci nedá mluvit. Co když jsou územní ambice prostě jednou z těch věcí, které se Západ rozhodl přestat považovat za užitečné a opustit, ale Čína ne – jako třeba průmyslová kapacita? Teď najednou Američané, ale i Evropané mluví když ne rovnou o renesanci průmyslu, tak aspoň o „odolnosti dodavatelských řetězců“.

V každém případě si tento obnovený apetit po území a případně válkách – protože o ně tady jde, nebudeme si nic namlouvat, že – hledá svou logiku. Spojené státy by si tak malou a na válčení nevybavenou zemi jako Panama jistě dokázaly podvolit i silovou diplomacií. Ale koneckonců už tam za Reagana vojensky zasahovaly. A, dalo by se pokračovat, Spojené státy si v Latinské Americe v historii mnohokrát počínaly asertivně, ale navzdory mírové politice posledních desetiletí se tam antiamerické uvažování stejně nikdy úplně nevytratilo, takže co můžeme vlastně ztratit? Ale latinskoamerické země nebyly nikdy jen mírumilovné oběti amerického zasahování, takže obdivovaný argentinský prezident Milei už zmiňoval, že je na čase dobýt zpět Falklandy.

Ale nejedná se o žádnou trumpovskou nákazu, je to opravdu něco, co je ve vzduchu, nebo spíš v logice politiky. Dozvídáme se například, že syn tureckého prezidenta Erdoğana Bilal chystá na 1. ledna v Istanbulu velkou demonstraci, jaké už organizoval v minulosti, tentokrát ovšem s heslem „Včera Hagia Sofia, dnes Umajjovská mešita, zítra Al-Aksá“. Tedy: včera Istanbul, dnes Damašek, zítra Jeruzalém. Můžeme si jen s úlevou pomyslet, že neoosmanský imperialismus projektuje svůj RETVRN jižním směrem, ne severním. Zatím.

Jednou z pouček naší éry bylo, že velkou překážkou návratu klasické válečné kultury je populační krize. Dřív měli lidé hodně dětí a smrt ve válce byla jen jednou z řady způsobů časné smrti, s nimiž lidská zkušenost počítala. Při dnešním poklesu porodnosti jsou války pro národy sebevražedné. To se dnes už ukazuje na Ukrajině, kde vláda váhá s mobilizací nejmladších ročníků právě z obavy, co by to znamenalo pro demografickou budoucnost. Ale jistě se to projevuje i v Rusku. Ovšem válku to zatím nezastavilo. Tabu padlo.