Jistá nejistota

Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti. Asi žádnému jinému současnému českému básníkovi se minulý rok nepodařilo absolvovat básnickou tour po USA a Spojeném království. Tuzemské literární prostředí to vnímalo jako velkou událost a někteří kritici připomínali, že anglický výbor jeho poezie Everything Indicates (vydaný při této příležitosti) otvírá autorovi cestu k americkému knižnímu trhu. Mobilizovat čtenáře, a navodit tak větší zájem o poezii se tomuto autorovi dařilo vždycky. Stačí si vzpomenout na ztrátu jeho rozepsaného díla na hlavním nádraží v Brně v roce 2013. Česká média napříč kulturním spektrem tehdy sdílela titulky typu Česko hledá ztracený rukopis nejnovějších básní držitele Státní ceny za literaturu. Rukopis se sice nenašel, avšak autor ho vytvořil znovu a podle svých vyjádření snad i lépe.

V pořadí desátá básnická sbírka Petra Hrušky se jmenuje Minout se přesně. Jak už je v jeho básních zvykem, čtenář je opět zasahován neustálým neklidem, plynoucím z těch nejobyčejnějších chvil. Ty jsou ale zachycovány až geometricky přesným jazykem se smyslem pro co nejostřejší paradox. Častá je potřeba „vidět jazykem“: „Díval jsem se na strom rostoucí ve dvoře tak dlouho, / dokud se nestal událostí.“ Jsou tu i texty jako letmé deníkové postřehy, v nichž se projevuje básníkova zenová schopnost střídmě hovořit o spirituálně přesahujících momentech: „Do pokoje vlétl lišaj. / Před několika lety bych si ho chtěl především prohlédnout, / dnes jsem ho chtěl především pustit.“ Hruška klade důraz rovněž na banální paradoxy běžně používaného jazyka: „Dnes ve zprávách: Ocitl se v ohrožení životem“ a cizí mu není ani smysl pro černý humor, který se povede někdy lépe („Vymíráme. Jen jsme si toho zatím pro samý nárůst populace nestačili všimnout“), jindy o poznání krkolomněji („Ve snu mi nález rakoviny plic potvrdili dva doktoři po sobě. Oba černoši. Byl ten sen výrazem mého strachu ze smrti, nebo z rasové předpojatosti?“). Je možná škoda, že Petr Hruška nenavázal na své dvě předešlé, více konceptuální sbírky: Nikde není řečeno (2019) a Spatřil jsem svou tvář (2022), které se vyznačovaly daleko větší mystifikací a záludnou hrou se čtenářem. Jako by zde vytčená maxima poezie, tedy „minout se přesně“, byla přece jen nakonec jakousi zakamuflovanou básnickou jistotou.

Petr Hruška: Minout se přesně, Host, 2024, 80 str.

Odejít s řevem

MC5 jsou kultovní kapela z Detroitu, svou podstatou byli punk dávno před ostatními. Koluje kolem nich mnoho divokých teorií, tu o paktování se s komunisty a ničení mravní výchovy mládeže rozšířil dokonce Spiro Agnew, tehdejší viceprezident USA. Co nám po nich zůstává? Především frenetický výkřik „Kick out the jams, motherfuckers!“, ten nejlepší možný začátek desky v historii rocku. Od roku 1971 nic nenahráli, teď jim tedy vychází nová deska, kterou po 53 (!) letech zvládli dát dohromady… a těsně poté oba zbývající členové kapely zemřeli. Sakra, tomu říkám umět zabouchnout dveře.

MC5: Heavy Lifting, Ear Music, vychází 18. října 2024.

Tvrdohlavé sochy

Výstava MILKOV je dosud nejrozsáhlejší samostatnou výstavou sochaře Stefana Milkova (1955), který na české výtvarné scéně působí od poloviny 80. let. Jeho tvorba je námětově zasazena do světa bájných postav a výjevů, objevují se témata křesťanská i mytologické výjevy. Andělské šustění křídel, rozbitý sluneční vůz na poušti, rekové na horizontu, to je krajina Stefana Milkova. Vernisáž proběhne 23. října 2024 od 19 hodin.

MILKOV, DOX, Praha, 24. 10. 2024 – 9. 3. 2025.

Selfíčko, co má smysl

Sledujeme tu prakticky celý život Libuše Jarcovjákové (1952), její úspěchy, nezdary a hledání sama sebe nejen v někdejším Československu, ale i její návštěvy Japonska či odchod do Západního Berlína. Byl jsem ohromen, Jarcovjáková je bezesporu nejvýznamnější česká žijící fotografka. A po výstavě hned do kina. Dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být má v sobě něco z divokosti a neúprosnosti československé nové vlny. V jednom z dalších čísel Echa přineseme s Jarcovjákovou rozhovor.

Libuše Jarcovjáková: retrospektiva, Veletržní palác, Praha, do 30. 3. 2024.