Hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou bývala „horká“ z důvodu terorismu: leckterý operativec IRA, hledaný britskou policií, ji překračoval proto, aby na druhé straně našel útočiště. A oficiálně neutrální republika nad tím byla ochotna občas přimhouřit oči. Po mírových ujednáních z konce minulého století se ale pozvolna stala klidnějším místem.

V souvislosti s brexitem se o řešení „pohraniční otázky“ mluvilo často: z vnitroirské hranice totiž měla být vnější hranice EU. Rozdělit ostrov natvrdo byl krok, ke kterému nechtěly sáhnout ani Londýn, ani Brusel; fakticky tak dnes vnější hranice EU vede Irským mořem a Severní Irsko, ač součást Velké Británie, je více propojeno s Unií. Tento kompromis sice není zrovna příjemný, ale vypadal trvale.

Irsko teď zažívá ten samý proces, který o deset let dříve „absolvovalo“ Švédsko: pád z výšin zdánlivé morální převahy. Podobně jako Švédové, i Irové – zejména ovšem intelektuálové – si tak trochu libovali v představě, že jsou lepší než okolní mocnosti a že součástí této morální převahy je vstřícná imigrační politika. (Také i jiné věci, například až chorobná naivita vůči palestinské kauze, ve které Irové vidí paralelu s vlastním staletým podrobením Angličany.)

Realita divoké migrace je ale taková, že dlouhodobé udržení podobné iluze neumožňuje – zejména vzhledem k tomu, jak malá země Irsko vlastně je. (Nejen plošně, ale hlavně populačně.) I relativně skromné migrační proudy jsou v Dublinu vidět daleko rychleji a bolestivěji než v Londýně. Bydlení tu bylo drahé už předtím a, jako všude, objevily se i násilné incidenty. A tak se stalo dříve těžko představitelné – do ulic vyrazily davy protestujících občanů, nesoucích hesla s požadavky na rychlé deportace a uzavření hranic. Irská média, plná oněch mírně samolibých intelektuálů, jsou z prudkého výkyvu národní nálady poněkud perplex, ale patrně se s ním budou muset nějak smířit; myšlenku, že imigrace je příliš vysoká a měla by se omezit, totiž sdílí zhruba 75 procent Irů.

Politika, která je vždy o něco pružnější než média, už začala reagovat. Irská vláda se netají záměrem vracet nežádoucí imigranty zpátky do Británie. Metoda horkého bramboru, kterou už tak dobře známe z kontinentálních hranic, tak dorazila i na Britské ostrovy.

Je čas si to přiznat, v Dublinu, v Praze i v Bruselu. Co se těch mladých mužů z třetího světa týče, žádný evropský národ po nich netouží – a čím více zkušeností, tím méně touhy.