Školení projektantů krajinářských řešení dopravních staveb ve Zlíně je pozoruhodná kratochvíle. Ředitelství silnic a dálnic si jednou ročně sezve své externí projektanty, aby se proškolili a hledali společnou notu. Hlavním tématem je samozřejmě především vyvíjející se legislativa, v letošním případě nový stavební zákon a samozřejmě hlavně „stočtrnáctka“, tedy zákon o ochraně přírody a krajiny, jehož novelizace se dotýká doslova každodenní práce dvacítky přítomných.

Shodou okolností jsem se začátkem devadesátých let stal svědkem i aktérem tehdejších sadovnických kreací v okolí nově vznikajících dálnic. Jako studenti zahradnických škol jsme tuto zábavu vítali, anžto byla dobře placená. Dvacku za hodinu. S děsivým nářadím a v kanadách jsme nastoupili na svahy u Odoleny Vody a do rýh vší silou zadupávali hluboce seřezané rostliny. Výsadby se nezalévaly a všechno se sázelo ve sponu: dřevina na metr. Co se ujme, byla lotynka. Nicméně materiál byl čerstvě vyoraný a naše armáda ho za pár hodin zhltla valníky, takže šance tu byla. Dřeviny měly poměrně bohatý kořenový systém a v tom množství i poloviční ztráty stále znamenaly úspěch.

Naše tehdejší výsadby na teplické a hradecké dálnici žijí samozřejmě podnes, a dokonce je na nich patrná nějaká ta struktura keřů a skupin stromů napovídající o standardizované kompozici. Tehdy se tomu lakonicky říkalo „ozelenění“, jako by snad zahradníci pracovali s pomyslnou zelenou barvou a jen natírali svahy. Ten tupící pojem se bohužel ujal, a mnohé stromy a kře se tak staly děsivou „zelení“. Tou, která slouží starostům, developerům, ministrům, úředníkům či investorům k čemukoli, co je jejich zájmem. Holka pro všechno, kterou natřete každého. Třeba dálnici. Jistě si vzpomenete na nedávnou olympiádu, kde se uschlé trávníky barvou stříkaly nazeleno. Zelení se dá bít na všechny strany, v dobrém i zlém. Je to univerzální metla.

Za třicet let se kolem silnic hodně změnilo a z prostých ozeleňovačů se stala poměrně náročná profese. Prvotním záměrem bylo jen kompenzovat jizvu stavby a osázet svahy zářezů z násypů víceméně tak, aby nesjížděly dolů a nemusely se sekat. Banální mise, která je stále složitější. Za majstrštyk se kdysi považovalo najít několik keřů schopných růst ve středovém pásu. Tamaryšky a hlošiny byly příliš velké. Vyhrály to netvařce, žanovce a čimišníky. Ty jediné byly ochotné snášet zasolené peklo. Řidiči se přece nesměli oslňovat. Kde jim je konec? Uvědomili jste si někdy, jak všechny keře ze středových pásů zmizely? Také si můžete všimnout, že borovice u dálnice se změnily v haldu nepoužitelného dřeva v průběhu zimních probírek. Původně navazovaly na dva kosené záběry trávníků ošetřovaných hydraulickou rukou, dneska nejbližší z nich roste několik metrů od krajnice. Čím jižnější svah to je, tím hůř. Právě na exponovaných svazích kolabuje vlastně cokoli a nelze zde už nic nového vysadit a dlouhodobě ujmout.

Okolí dálnic má naplňovat řadu hygienických norem a orgány ochrany přírody ukládají řadu podmínek, které zasazení do krajiny musí splnit, aby prošlo schvalovacími procesy. Podobně náročný je soulad s územními plány obcí a jejich investičními záměry. Nemluvě o vlastnících pozemků a jejich pachtýřích. Z praxe vycházejí jednoznačné podněty s vysokou mírou složitosti, jež systém neřeší, a vzniká vnitřní dluh, který odhalí vždy až obří průšvih. Školení se mění v nekonečnou diskusi. Projíždíme Zlínem a říkám si: „Uměl Baťa dostat věci zdola nahoru?“ Asi jo, když každý začínal odspodu.