V nadcházejícím druhém kole prezidentských voleb nemám žádného favorita. Souboj mezi „hodným“ a „zlým“ komunistou mi přijde tak trochu jako souboj mezi chřipkou a průjmem. Ani jedno zdravého člověka nezabije, ale usilovně si přejete, abyste to už měli za sebou, a podobné pocity ve mně vzbuzuje i ten nadcházející svátek demokracie; už aby byl únor a s ním i nějaké jiné starosti.

To, že do druhého kola nepostoupila Danuše Nerudová, ve mně ale vyvolalo značnou úlevu. Zas tak zle na tom národ není, dokázal-li z předvolebních debat pochytit, že jde o „mediálně udělanou“ kandidátku, která kromě svého genderu a ega nenabízela republice nic podstatného. Onen twitterový feminismus, který předvedla, totiž žádnou hlubší podstatu nemá, naopak je povrchní až hrůza.

Tato obviňovací strategie by určitě fungovala v anglosaské akademické sféře a možná by měla nějaké úspěchy i v českém vysokoškolském prostředí, do kterého se morální diktáty zkonstruované na kalifornských univerzitách dostávají rychleji než do obecné české populace. Pravidlo, že „příslušník utlačované skupiny promluvil, bílí muži tedy laskavě sklapnou“, sem pozvolna infiltruje přes několik humanitních fakult, i když vzhledem k zásadně odlišným lokálním dějinám (žádné otrokářství, žádná genocida domorodců, naopak velmi častý útlak ze strany sousedních impérií) mu to nejde tak snadno a organicky jako v bývalých koloniálních mocnostech na západě Evropy, které dnes mají ze svých historických hříchů mindrák jak bič.

Demokratické volby jsou ale něco jiného, a to i na tom Západě. Liberálně levicové společenské elity se svým novým progresivním náboženstvím tvoří v celkové mase voličstva jen titěrnou podmnožinu, která přes svoji disproporční váhu v médiích a kultuře nedokáže slavit dramatické úspěchy u volebních uren. Občas na to ovšem zapomíná a pak je upřímně šokována, co se to zase stalo.

Nerudové kampaň, vedená v duchu „jsem silná žena a vy jste ke mně hnusní“, poněkud připomíná jinou prezidentskou kampaň, tu z roku 2016, kterou neúspěšně vedla Hillary Clintonová. Na rozdíl od Nerudové byla Clintonová aspoň zkušená politička, která za sebou měla působení na všech možných stupních exekutivy a v Bílém domě znala každou kancelář. Ale to, že při různých příležitostech hrála ublíženeckou kartu, jí v očích voličů spíš uškodilo. U vysoce postavených a mocných osob, což je kategorie, do které (rektorka) Nerudová i (senátorka) Clintonová jednoznačně spadaly, totiž snaha přetransformovat se v oběť diskriminace a šovinismu působí zhruba stejně věrohodně jako skleněný vozembouch.

To samozřejmě neznamená, že na ten pokus nikdo „neskočí“. Zrovna mezi intelektuály z povolání je lidí, kteří jsou ochotni bušit skleněným vozembouchem do podlahy, až střepy lítají, docela dost. Mimo jejich bublinu ale stále ještě převážně vládne skeptický realismus. A součástí toho skeptického realismu je i poznání, že prezident, a to libovolného pohlaví, musí mít v dnešní době vyvinutou hroší kůži a nesmí křičet při každé příležitosti „účelovka“ ani „sexismus“. Prezident má totiž být lídr, ne exemplář z výstavy ubohých a ukřivděných obětí.

Někteří naši prezidenti stáli tváří v tvář i Hitlerovi, Stalinovi nebo Brežněvovi, za nimiž se ježily hlavně nepřátelských tanků. Kdo ví, komu a čemu bude čelit ten příští, a ne každá hrozba se dá odvrátit stížnostmi na sociálních sítích. Jednu kladnou vlastnost musím ale Danuši Nerudové přiznat. Aspoň se nesnaží tvrdit, že za jejím vyřazením z prezidentské volby stál Putin.