Komentář republikánského senátora Toma Cottona je již nechvalně proslulou událostí v dějinách The New York Times. V létě 2020 byla Amerika zmítána protesty Black Lives Matter a násilnostmi vyvolanými smrtí George Floyda. Dne 3. června deník vydal Cottonův názor, že proti rabujícím a ostatním, kdo porušují zákony, by měla být nasazena armáda. Komentář výslovně rozlišoval mezi poklidnými demonstranty a těmi páchajícími násilnosti, vojáci měli zasáhnout pouze proti těm druhým – něco, pro co v Americe existuje několik precedentů. Článek ale vyvolal rebelii uvnitř New York Times. Zaměstnanci si stěžovali, že je prý fašistický a ohrožuje černošské kolegy. Vyústilo to v rezignaci šéfa komentářové sekce Jamese Benneta. Nyní v magazínu The Atlantic Adam Rubenstein, který tehdy Cottonův článek editoval, popsal pozadí celé události, čímž vyvolal novou vlnu kontroverze.

Rubenstein, který předtím pracoval spíše v pravicově orientovaných médiích, tedy v deníku The Wall Street Journal a magazínu The Weekly Standart, byl přijat do The New York Times přímo s úkolem vyhledávat i konzervativní autory. Byl součástí snahy deníku dokázat, že není beznadějně levicově orientovaný a vyvážit publikované spektrum názorů. Přesto podle Rubensteina konzervativní komentáře podléhaly mnohem důkladnějšímu schvalovacímu procesu než ty liberální.

Pobouření ale vyvolala historka, kterou Rubenstein svůj popis zahajuje. Při akci na prolomení ledů pro nové zaměstnance měl jmenovat svůj oblíbený sendvič. Ten Rubensteinův stál 19 dolarů a ve snaze nevypadat jako zbohatlík prohlásil, že nejraději má sendviče z fastfoodu Chick-fil-A. Pokud to považoval na nekontroverzní výběr, hluboce se zmýlil. Vedení fastfoodového řetězce je hluboce konzervativní a nesouhlasí s homosexuálními sňatky. Proto je Chick-fil-A hluboce nepopulární u amerických levičáků, přestože podle průzkumů patří mezi nejoblíbenější fastfoodové řetězce. Zástupce HR Rubensteinovi sdělil: „To tady neděláme. Nenávidí gaye.“ Zbytek osazenstva začal luskat prsty na znamení nespokojenosti s Rubensteinovým výběrem. Celé to působí jak parodie na progresivní newsroom.

Což byl přesně důvod, proč ostatní novináři obvinili Rubensteina ze lži. Michael Hobbes, jenž proslul moderováním podcastů, které mají vyvracet dezinformace, tweetoval: „Chystá se někdo kontaktovat Atlantic a zeptat se jich na proces, který stojí za zveřejněním této zjevně falešné anekdoty?“ Nicole Hannah Jonesová, redaktorka New York Times a držitelka Pulitzera, taktéž na Twitteru uvedla: „Nikdy se to nestalo.“ V podobném duchu se vyjadřovali ostatní Rubensteinovi kritici.

Jenže několik lidí se ozvalo, že jim o incidentu Rubenstein vyprávěl již v roce 2019, tedy dávno předtím, než se s New York Times ve zlém rozešel. Další novinář a podcaster Jesse Singal napsal do magazínu The Atlantic, kde mu potvrdili, že si Rubensteinovu verzi ověřili u dalších zaměstnanců New York Times. Vše nasvědčuje tomu, že si Rubenstein příhodu nevymyslel.

Celé to nevypovídá nic dobrého o americké novinařině. Význační žurnalisté ihned označili kolegu za lháře, jelikož se jim nelíbila jím prezentovaná fakta. Zpochybněním úsměvné historky se snažili znedůvěryhodnit zbytek článku, který vykresloval redakci New York Times v dosti nepříznivém světle.

Deník New York Times jsou zřejmě nejmocnější noviny světa. Změny v mediálním trhu v několika letech vedly ke kolapsu regionálních novin, což posílilo celostátní deníky, ke kterým New York Times přes svůj název patří. Tendenci je opisovat a brát za rozhodující mají i zahraniční novináři, což jim dává celosvětový význam.

Po bláznovství roku 2020 se zdálo, že se situace uklidnila a New York Times vybraly zatáčku a nepropadly se do ryze progresivní propasti. Například publikovaly několik kritických článků zabývajících se změnou pohlaví. Nebojí se upozorňovat ani na stáří Joea Bidena.

Ale Rubenstein ve svém článku uvádí, že je to jen zdánlivý klid. Jeho kritici mu reakcí na jeho článek dávají za pravdu.