Česká a hlavně slovenská média po oznámení atentátu na Roberta Fica oněměla. Pokud nepočítáme jejich povinné vyjádření solidarity s vážně zraněným premiérem. Důvodem bylo, že slovenští vládní politici vyhráli interpretační válku o to, „kdo za to může“.

Po atentátu si nechali vnutit názor, že existuje kolektivní viník pokusu o vraždu slovenského premiéra. Místopředseda slovenského parlamentu Blaha (Smer) to řekl jasně: Viníkem jsou média. Předseda Slovenské národní strany Danko uvedl, že to bere jako vyhlášení války a místopředseda vlády Kaliňák (Smer), neoficiální Ficův nástupce, sice sympaticky sdělil, že než někoho označit za viníka je lepší se podívat do vlastního zrcadla. Krátce nato však dodal, že atmosféru předcházející atentátu vytvořila média.

Také Václav Klaus na slovenském serveru Standard.sk prohlásil, že „to byl čistý, politický, ideově motivovaný atentát“. Jak je jeho zvykem, zatáhl do toho i českého premiéra, napsal, že „rozhodnutí premiéra Fialy – shodou okolností v době, kdy jsem byl v Bratislavě na návštěvě u premiéra Fica – přerušit setkávání české vlády s vládou slovenskou bylo významným příspěvkem ke zvyšování napětí a mohlo na Slovensku i někoho ovlivnit“.

K téhle interpretační válce nelze mlčet, ani z důvodů piety vůči zraněnému slovenskému premiérovi. Slovenský server Postoj.sk si jako jediný prošel literární a publicistickou tvorbu levického atentátníka Cintuly a potvrdil to, co se zdálo od první chvíle – jde o psychicky nevyrovnaného jedince. Je v něm kus typického slovenství, které by se dalo shrnout do spojení „vzdor a pláč“. Jednasedmdesátiletý muž nespokojený se životem, který chvíli vyhrožuje světu, aby za chvíli zas upadl do lítostivých tónů. V jakémkoli režimu neúspěšný a v jakékoli době proti vládnoucí moci. Maloměstský rebel s ručením omezeným, kterému přeskočilo. Žádné velké ideje, jen neurotická gesta. Hlavně však žádný kolektivní viník, ale osamělý pošuk.

Slováci mají s hledáním kolektivních viníků zkušenosti. V roce 2022 podobně ozbrojený magor čekal na tehdejšího premiéra Hegera. Když se ho u jeho domu nedočkal, šel před bratislavský klub Tepláreň, kde zastřelil několik gayů. V levicově liberálních stranách a médiích se z toho stal důkaz nenávisti vůči lidem s odlišnou sexuální orientací, což posloužilo k útokům na politické strany s konzervativnějšími hodnotovými postoji. Kdyby Heger přijel domů o něco dřív, mohl by se tento příběh vyprávět úplně jinak.

Smrt nebo postřelení bývá velmi často záminkou k rozpoutání aktuálně politických bojů. S úctou k obětem a s popsáním motivů vraha to většinou nemá nic společného. Tak je to i tentokrát. V mnoha médiích jsme po atentátu na Fica svědky přepisování celkového politického příběhu naší doby.

Jedním z šířených mýtů je, že Fico byl po celou dobu svého fungování obětí řady nefér mediálních útoků. Vyvrcholilo to v roce 2018, kdy byl prý nespravedlivě donucen odstoupit z funkce premiéra kvůli možné spojitosti s vraždou novináře Kuciaka a jeho snoubenky Kušnírové. Tohle může říct jen člověk s krátkou pamětí. Nejpozději od roku 2016 narůstalo ve slovenské politice silné napětí. Příčinou byly skandály kolem tehdejšími ministra vnitra Kaliňáka, který kšeftoval s akciemi jistého developera podezřelého z daňových úniků. V luxusní rezidenci Bonaparte, která developerovi patřila, bydlel za směšnou částku v bytě o 500 metrech také slovenský premiér Fico. Mimochodem, v tom domě bydlel také jeden ze zadavatelů pozdější vraždy novináře Kuciaka. Šlo o jeden z mnoha skandálů, které Fica a jeho okolí minimálně od roku 2010 provázely.

Když v únoru 2018 vyplula na povrch dvojitá vražda novináře a jeho přítelkyně, měla už policie, v jejímž čele stál Tibor Gašpar, blízký přítel Ficův a Kaliňákův a dnes poslanec za Smer, od samotného Kuciaka svědectví, že mu lobbista Kočner vyhrožoval. Přesto se vyšetřování vleklo, takže výsledkem byl otevřený dopis 300 novinářů, kde uvedli: „Stále máme pochybnost, zda je vyšetřování skutečně nezávislé. Vzhledem k tomu, že po vraždě zásadní změny v policii a prokuratuře nenastaly, velkou důvěru ve skutečné vyšetřování mít ani nemůžeme.“

Zadavatelé vražd celá léta předtím lobbisticky provazovali svět Smeru s polosvětem byznysu. To, že Fico byl nucen odstoupit a premiérství po něm převzal stranický kolega Pellegrini, bylo výsledkem průtahů s vyšetřováním a zjevného krytí některých lidí. Neznamenalo to, že Fico přijal trestněprávní vinu, ale byl nucen přijmout politickou odpovědnost. Podobně jako to týdny před ním udělal ministr kultury Marek Maďarič. To nebyl mediální atentát, ale standardní vyvození politické odpovědnosti za situaci v policii a v orgánech tehdy nečinných v trestním řízení. Tedy něco, co se dnes a denně děje v řadě západních zemí.

Svatý Fico

Maďarský ministr zahraničí Szijjártó řekl, že atentát na Fica byl zosnován těmi, kdo se nechtějí smířit s výsledkem voleb a vůlí lidu. Takže opět kolektivní viník. Maďarský politik asi vychází z uherské definice demokracie, kdy vítěz voleb bere všechno a ostatní musejí držet hubu a krok, zvláště média. A když nechtějí na tento režim fungování přistoupit dobrovolně, musí se vytvořit takový systém, kdy velké veřejné zakázky dostávají výhradně podnikatelé spříznění s vládní stranou Fidesz. Ti si pak povinně musejí pořídit vydavatelské domy a zdisciplinovat novináře. To je cesta k autoritativnímu státu v podání Viktora Orbána.

Je to jedno z aktuálních nebezpečí, jemuž bude v následujících měsících a letech čelit Slovensko. Jinak řečeno, atentát na Fica se může stát záminkou k omezování demokracie. Pro tuhle variantu vývoje už se dopéká ideologická interpretace využitelná podle maďarského vzoru v obou zemích bývalého Československa. Je to sjednocení na bázi tzv. národního konzervatismu. Jeho protagonisty jsou Fico a Babiš.

Robert Fico si koncem roku 1999 vytvořil tehdy ještě středovou stranu Smer, u jejíhož zrodu stálo pět akcionářů z řad velkých sponzorů. Časem se politicky obrátil víc doleva, někteří akcionáři vypadli, jiní přibyli, ale podstata zůstala stejná – v jedné poloze šlo o výtah k moci pro Roberta Fica a jeho okolí. Samotného Fica přitom hnala především snaha o uznání a vliv. Jeho okolí v čele s místopředsedou Kaliňákem se spíš věnovalo osobnímu byznysu. Akcionáři pak dostali volnou ruku k dosazení svých poslanců na kandidátku a současně bianko šeky pro různá výběrová řízení a krytí ze strany policie a prokuratury.

Psát tyhle věci, když Robert Fico bojuje o život, není příliš uctivé, ale v atmosféře premiérova svatořečení je třeba některé věci dát do souvislostí. Fico je v politice 32 let a v čele Smeru 25 let. Kdyby ve slovenské stranické politice existovaly standardní postupy a cirkulace elit, museli by Fico a jeho okolí po různých porážkách a skandálech převzít politickou odpovědnost. Ve stranách jednoho muže nic takového nefunguje. Když nestojíte v čele standardní strany, není způsob, jak upustit páru z politického kotle. To není obhajoba atentátu, ale vysvětlení širších souvislostí.

Jiný Slovák s českým pasem si v roce 2011 založil tentokrát privátní stranu ANO, v níž je však jediným akcionářem. Následným zvolením si pojistil stejné obsazení státní správy a ministerstev jako Ficovi akcionáři. Rozdíl je v tom, že česká ústava a některé zákony jsou přece jen víc rezistentní vůči nájezdům lidí z polosvěta. Tohle politické dědictví slovenské strany Smer a českého hnutí ANO nemůže nikdo vymazat z paměti, ani po střelbě na Fica.

O důvod víc, že Fico i Babiš se už nějaký čas pokoušejí o rafinovanou lež desetiletí. Oba politici s levicovým voličským elektorátem vztyčili prapor boje proti západnímu progresivismu, ve jménu míru a proti migraci. Je to pokus o jejich politickou resuscitaci na bázi národního konzervativismu, který slovně neuznává víc pohlaví, nechce dodávat bránící se Ukrajině zbraně a vcelku oprávněně varuje před nezvládnutou migrací v západní Evropě. K tomu mu dělají ideovou zástěnu Klausové tohoto světa, kteří chtějí zůstat v politické hře a současně si vyřizují účty se západním světem, který je odvrhl.

Takže si ten paradox zopakujme: Fico s Babišem s vyhraněně levicovou voličskou klientelou dnes stojí na stráži hodnot, které západní svět opouští. To je přesně v duchu valdajského projevu Vladimira Putina, který se před dvanácti lety pasoval na obránce konzervativních a křesťanských hodnot Západu. Jinak řečeno, jsem starý kágébák, který ničí opozici, okupuje sousední státy, ale nazvu to obranou hodnot. Druh ideologického šílenství, kterému mohou uvěřit jen někteří intelektuálové.

Dvě slovenské cesty

Před Slovenskem jsou teď skutečně dvě cesty. Jedna k národnímu usmíření, které však může vzejít jen od Roberta Fica. Pokud by byl schopen tak silného gesta, nemůže nikdo z opozice říct Ne. Nebude to cesta k lásce mezi odlišnými názorovými proudy, ale nastolení určitých standardů ve veřejném životě.

Anebo Slovensko půjde cestou zrychleného zavádění autoritativního státu. Tak, jak to v listopadu 1994 ukázal Vladimír Mečiar, když během jedné parlamentní noci násilně měnil zákony a vedení státu. Jen nezavedl promyšlený systém omezené demokracie, ale intuitivně nastolil gangsterský stát, který unášel lidi, vyhazoval do povětří svědky zločinů tajné policie a přitom umírala řada lidí. Střelba na Fica proto není tak výjimečná událost ve slovenských dějinách, jak se dnes píše.

Pokud by Smer a další strany chtěly udělat nevratné změny směrem k omezené demokracii, mají volnou cestu. Politická opozice se po matných výkonech v minulých letech zdiskreditovala a hlavní nevládní parlamentní silou jsou progresivisté, strana nestrana nevládních aktivistů, představující menšinový společenský proud.

Pokud skutečně Slovensko nastoupí cestu k autoritativnímu státu, musejí být i Češi na pozoru, protože se tím ve skutečnosti prošlapává cesta Babišovi s Okamurou.