Když anglista Martin Hilský před pár desítkami let komentoval esej Takové to byly radosti George Orwella, mínil, že v líčení autoritářského násilí, nesmyslně prosazované disciplíny a krutosti vládnoucích na soukromé přípravce St. Cyprian’s přeháněl – vždyť jiní žáci, mezi něž patřily pozdější význačné osobnosti anglického veřejného života, nic takového nepotvrdili. Dnešní společensko-literární klima je však nastavené přesně naopak, a když esej o svých zkušenostech s jednou takovou školou napsal prozaik James Scudamore (1974), troufl si položit řečnickou otázku: Jak asi byla vychována tradiční britská elita včetně klíčových politiků, jak si kompenzovala ztrátu dětství a jakým způsobem se vypořádala s traumaty z toho plynoucími? Načež odpověděl, že si vypěstovala pocit nadřazenosti a neschopnost empatie.

Nuancovanější portrét toho, co se klasicky považuje za baštu ostrovní vzdělanosti, ovšem poskytl ve svém čtvrtém románu Anglické obludy z roku 2020. A právě proto se vyplatí po něm sáhnout.

Název románu naráží na scénu z dramatu Jindřich V. Williama Shakespeara, kterou si oblíbil jistěže fiktivní učitel láskyplně přezdívaný Crimby – na povrchu ten nejjemnější, avšak ve finále stejný jako jeho kolega „Myslivec Davis“, který svoje svěřence bil a pohlavně zneužíval. A Anglické obludy se jmenuje též počítačová hra, s níž po letech přijde jeden z nejzranitelnějších hochů. Ten, který netrpí (nyní vyčítáme takzvané syndromy internátní školy) přehnanou soběstačností, hrdostí na vlastní odolnost a hyperaktivním morálním kompasem, naopak je neschopen požádat o pomoc a potlačovat své emoce, zejména negativní.

Literárních odkazů však v textu najdeme víc. Protagonistovi například pomáhá, když si čte Doktora Jekylla a pana Hydea či Obraz Doriana Graye; a ony alternativní světy, které zároveň svým způsobem zachycují jeho okolí, mu pomohou. Kvalita poskytovaného vzdělání včetně teď tolik sporného přístupu k dílům všeho druhu se nezpochybňuje ani na chvíli – na mušce se ocitá to, co se obecně rozumí pojmem výchova.

Román je příběhem dospívání odehrávajícího se v 80. letech minulého století, k němuž se s časovým odstupem vrací zprvu desetiletý a nyní dospělý Max. Nemusí však být nutně vždy spolehlivým vypravěčem, což je dáno už tím, že reviduje svou individuální a posléze i kolektivní paměť – s mnoha bývalými spolužáky se totiž stále stýká. Načež společně řeší, jaké na nich fyzické i psychické týrání zanechalo důsledky.

Autor nechtěl psát černobíle; spíš ho zajímá šeď. Což zde konkrétně znamená postupný proces, jímž se škola mění v kasárna a pak ve vězení, začarovaný kruh bolesti a pocitu studu a viny, komplikovaný vztah mezi násilníkem a obětí a konečně i myšlenku falešné pospolitosti, kdy všichni mají potřebu nějak zapadnout a přežít. A nekončí jenom u zdařilé sociologicko-psychologické studie, ale řekněme přímo u thrilleru o kultuře, která dovolila vybudování celé sítě institucí oddaných represi, v nichž pak nastavovala mysl vládnoucích vrstev.

Když titul hodnotili britští recenzenti, črtali paralely s prózami Alana Hollinghursta: i James Scudamore dokáže skvěle vystihnout, jaké to je, když zároveň chcete a nechcete být uvnitř. List Observer zas připomněl sérii knih o Patricku Melroseovi Edwarda St. Aubyna, které rovněž pojednávají o britském třídním, respektive kastovním systému včetně zraňování těch nejmenších – a současně fungují jako sžíravá kritika takzvané aristokracie, nebo ještě víc adeptů na ni.

Obojí samozřejmě platí, ve větším plánu je však román především brilantní satira odvrácené tváře angličanství. Přičemž výsledný dojem jen umocňuje um Ladislava Nagye, jemuž šlehy na adresu ostrovní společnosti (cena Magnesia Litera za překlad výše zmíněných děl Edwarda St. Aubyna) jdou pěkně od ruky. Viz třeba obdivuhodně výstižný popis paní ředitelové, která patřila „k těm Angličankám, jejichž hrdost odpovídá jejich nakyslosti“.

James Scudamore: Anglické obludy. Přeložil Ladislav Nagy. Praha, nakladatelství Argo, 334 str.