Časopis Quillette je jeden z těch, které před pár lety Bari Weissová zařadila do „intellectual dark web“, řady volně propojených hlasů, které skutečně spojuje jen to, že stojí proti stávající společenské ortodoxii. Věnuje se převážně politice a vědě. Takže když v něm jeho zakladatelka Claire Lehmannová zveřejní rozhovor s Nickem Cavem, můžete předpokládat, že je nesvedlo dohromady nic víc než to, že Cave měl v posledních letech nějaké konkrétní politické postoje – třeba proti woke kultuře a proti bojkotování Izraele – a že jsou oba Australané.

A pak tam čtete:

„Neříkám, že jsem konzervativec s velkým K (v angličtině podporovatel konzervativní strany nebo politiky – pozn. překl.), spíš mám konzervativní temperament. Řekl bych, že, aspoň jak jsem to schopen pochopit, konzervativní temperament souvisí s hlubokým pochopením vnitřní hodnoty světa a jeho zranitelné a nejisté povahy. Je podezíravý k impulzivní ochotě něco bourat, rozmontovat, zrušit, vypálit do základů a spíš tíhne k opatrné, postupné změně, protože se světem musíme zacházet opatrně. Konzervativec rozumí ztrátě a smutku. Jsem určitě otevřený novým věcem, ale zároveň s doceněním toho, co se událo dřív, a melancholickým pochopením, že je o hodně snazší něco zbourat než to zase postavit. Ale vposledku si myslím, že konzervatismus je aspirace, že je to něco, o co bychom měli usilovat – o společnost, která funguje dost dobře na to, aby stála za konzervování. Myslím, že jsme tam ještě nedospěli, samozřejmě ještě zbývá leccos reformovat, ale myslím, že se vcelku pohybujeme správným směrem.“

To rozhodně není špatný popis konzervatismu. Naopak je takových málo.

Je zdánlivě jednoduchý. Pojmy, které Cave používá, si vystačí s přirozenou řečí, nemusíte mít prostudovaný žádný odborný pojmový aparát. Ale zároveň ta slova mohou pro leckoho být jednoduchá jen zdánlivě, obtížně uchopitelná, pokud byste se je chtěli naučit třeba na zkoušku. Skoro nikdo takhle nemluví.

Uměli takhle mluvit třeba Roger Scruton nebo Michael Oakeshott. Vezměte si třeba nejslavnější Oakeshottův citát:

„Být konzervativcem znamená dávat přednost známému před neznámým, dávat přednost vyzkoušenému před nevyzkoušeným, faktu před tajemstvím, stávajícímu před možným, omezenému před nevázaným, blízkému před vzdáleným, dostatečnému před nadbytečným, příhodnému před dokonalým, smíchu teď před utopickým blahem.“

Je to docela podobný popis, zjevně zachycuje cosi reálného a něco víc než pouhé reakcionářství. Je taky vzácný. Současné vzdělání – základní, vysoké i účast na současné konverzaci úspěšných lidí – vás k němu nedovede a nepřipraví vás na něj. Průměrný expert z globální konzultantské firmy by měl potíže dát něco takového dohromady bez ohledu na honorář. Digitální jazykový model, naučený, zjednodušeně řečeno, na tom, jaká slova v naší civilizaci nejtypičtěji následují po jakých slovech, by byl bezradný. Uměl by napodobit reakcionářství, ale dát do kontrastu smích a utopii by ho nenapadlo.

Proto je taky snadné ten plný výklad zapomenout, zůstane jen v tom, kdo ho má osobně prožitý. Proto mohli dojít do velmi podobného místa intelektuálové jako Scruton a Oakeshott, jejichž primárním zdrojem i médiem byly práce v abstraktním, filozofickém jazyce, a Cave, jenž komunikuje se světem v módu estetickém. Proto mohou o „temperamentu“ hovořit podobně lidé, jejichž osobnostní temperament je velmi odlišný. Cave je z australského venkova, jeho hudba, občas dost disonantní, je plná příběhů desperátů a vrahů. Část života prožil na drogách a jakýmsi šťastným řízením okolností neskončil život předčasně jako několik jeho kamarádů a spolupracovníků. Lehmannová jako správná vědkyně v bezprostředně předcházející otázce taky poznamenává, že Cave by nejspíš ve standardním psychologickém testu osobnosti Big Five měl vysokou hodnotu otevřenosti. Jak odlišné „temperamenty“ jsou proti němu Scruton, který nejraději psal, obřadně pil víno a jezdil na koni, anebo cambridgeský don Oakeshott (i když ten se prý jednou někomu svěřil, že si neumí představit, že by zemřel, aniž by se zúčastnil útoku kavalerie).

Vzpomeňme si, že když zemřel Roger Scruton, obtížně se pro jeho ocenění hledala adekvátní slova nad to, že byl konzervativec a měl velké pochopení pro naši zemi. Naopak polemika, čistá negace tohoto názoru se v naší dnešní kultuře formuluje snadno: „Hahaha, co tu chcete konzervovat po čtyřiceti letech socialismu?“

Ale ono je to obtížné i pro lidi, kteří se identifikují jako konzervativci, abychom použili soudobý žargon. Pravicoví politici přinejlepším nabízejí jen nějaké trochu lepší alternativní technokratické řešení. Zástupy influencerů jsou dobří v tom, říkat na všechno opak, než tvrdí mainstream. Anebo hledat vnitřní rozpory a nezamýšlené důsledky v tom, co mainstream či progresivisté tvrdí. A často vyzývají své sledovatele, aby byli naštvaní, aby se už konečně přestali smiřovat s tou či onou poslední nehorázností globalistů, kterou právě teď už definitivně přestává všechno. Berou své podporovatele s sebou na cestu, na jejímž konci je přinejlepším plochý ekonomický individualismus, beznadějné reakcionářství (RETVRN, jak kýženou představu návratu stylizují američtí fanoušci starého Říma) anebo nihilistický škleb.

Cave nemluví o zkušenosti ztráty s estétstvím dekadentního básníka, ale se zcela konkrétním prožitkem – v roce 2015 mu zemřel patnáctiletý syn. S tímto vědomím nedávno reagoval na svém webu na přání fanouška, aby znovu našel „zuřivost, vztek, nenávist“, které prý v jeho hudbě byly, vymizely z ní a nahradila je sentimentalita.

„Nenávist přestala být zajímavá. Takové pocity byly jako stará, mrtvá kůže, kterou jsem svlékl. Byly to vlastně takové zvratky. Sedět ve svém vlastním bordelu, naštvaný na svět, opovrhovat lidmi v něm a myslet si, že moje opovržení něco snad znamená, že je v tom nějaká vznešenost, nenávidět tohleto a tamhleto a ještě tohle a dbát o to, aby to všichni kolem mě věděli, a nejen věděli, ale taky to cítili, pohrdat krásou, pohrdat radostí, pohrdat štěstím ostatních, celý tenhle přístup mi nakonec začal připadat tak trochu pitomý.“

Skutečný drtivý zážitek se postaral o to, že se jeho opovržlivý postoj začal rozpadat. „Začal jsem chápat nejistou a zranitelnou povahu světa. Začal jsem se o něj strachovat. Trápit. Najednou jsem pocítil naléhavou potřebu mu aspoň nějak podat pomocnou ruku – tomuto strašnému, krásnému světu –, místo toho, abych ho jen hanobil a vynášel nad ním soud.“

To není sentimentální. Ani reakční. To je těžké a podle toho se poznají dobré věci. Protože jistě potřebujeme bojovat proti byrokracii a LGBTQ+ ideologii a proti normě Euro 7, ale taky potřebujeme mít jasno v tom, proč to všechno.