Je to velká lekce, proč jsou nominace do nejvyšších soudů tou vůbec největší a nejdůležitější rolí politiky. Přichází zrovna ve chvíli, kdy prezident Petr Pavel obsazuje Ústavní soud. A vládní koalice, která má v Senátu, jenž musí soudce schválit většinou, tomu věnuje trestuhodně malou pozornost. Nemá vyjasněno, jaké soudce skutečně chce. Některé ve víru dní pouštěla v chaosu Senátem jen proto, že se bála mediální kritiky, pokud by si je dovolila zablokovat. Snad ji včerejší rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států probere a uvědomí si, proč je třeba věnovat osobám ústavních soudců mimořádnou pozornost.

Nejvyšší soud Spojených států včera ve dvou případech zrušil pozitivní diskriminaci při přijímání na univerzity podle rasy. Skoncoval tak s politikou, která od šedesátých let uměle zvýhodňovala uchazeče o studium z řad Afroameričanů nebo Hispánců. Byli považováni za znevýhodněné. A protože politickým ideálem se postupně stávala „diverzita“, stačily jim k přijetí výrazně horší výsledky než u bílých studentů. A především výrazně horší než u studentů asijského původu. Byl to klasický příklad snahy nikoliv o rovnost podmínek, ale o umělý posun k rovnosti výsledků.

Předseda soudu John Roberts, který napsal většinové stanovisko, argumentoval tím, že jakákoliv diskriminace je v rozporu se čtrnáctým článkem americké ústavy. A toto jednoznačně diskriminace je, což nikdy demokratičtí soudci nepopírali. Tvrdili ale, že je to diskriminace „pozitivní“, která vede k větší rozmanitosti na univerzitách, jež je podle nich vysokou hodnotou. Totéž v ostré kritice rozsudku tvrdí i prezident Joe Biden. A bývalý prezidentský pár Barack a Michelle Obamovi. Černošští právníci s elitními tituly ze špičkových univerzit, kteří to dotáhli až do Bílého domu.

John Roberts a jeho většina ale upozorňují, že jakákoliv diskriminace je v rozporu s ústavou. I ta pozitivní. Právo podle nich nesmí přihlížet k barvě pleti (colorblind). „Přijímací podmínky univerzit, které jsou postavené tak, aby zařídily určitý rasový mix, jsou ranou do tváře naší k barvě nepřihlížející ústavě a ideálu rovnosti našeho národa. Stručně řečeno, jsou jasně a silně protiústavní,“ napsal Roberts. Soudní bitvu dotáhla po dlouhých letech do konce organizace Students for Fair Admission (Studenti za férové přijímání na univerzity). Ta dala dohromady spoustu studií a dat, které jasně prokazují silnou diskriminaci především u asijských studentů. Z nich se po střední škole hlásí na univerzity 89,9 procenta, u bílých studentů 66,9 procenta, u Hispánců 63,4 a u černých studentů 50,4 procenta.

Studie, které byly podkladem pro žalobu, ukazují, že především asijští studenti potřebují dosáhnout výrazně lepšího výsledku než všichni ostatní, aby se vůbec na univerzitu dostali. Ve standardních testech SAT pro ně laťka leží o 140 bodů výš než u přijatých bílých studentů. Ve srovnání s černými studenty je ten rozdíl ještě výrazně větší.

Univerzitní přijímací týmy přímo nastavují podmínky tak, aby se jim nedostalo příliš mnoho asijských studentů. Studenti samozřejmě už tyto stereotypy znají. A tak se rozjel celý poradenský byznys, který asijským uchazečům radí, jak při přijímacím řízení co nejvíc skrýt asijskou identitu a studijní ambice. Teenageři jsou proto před zkouškami a pohovory trénováni, jak se vyhnout diskriminaci. „Nepřipojujte pokud možno nikam k přihláškám fotky. A pokud vaše jméno přímo nezní asijsky, snažte se svou asijskou identitu skrýt,“ doporučují studijní poradci.

Nejvyšší soud teď tvrdí velkou většinou, že je to nepřípustná diskriminace. V rozsudku zároveň považuje za protiústavní i zvýhodňování sportovců nebo dětí absolventů, kterým stačí k přijetí nižší počet bodů.

Vypadá to jako velký průlom. Není to ale poprvé, kdy Nejvyšší soud řekl, že pozitivní diskriminace na univerzitách musí skončit. V roce 2003 se soudci v případu z Michiganské univerzity Grutter vs. Bollinger ještě zvýhodnění černého fotbalisty, který byl na práva přijat s horšími výsledky než bílá studentka, diskriminace drželi. Řekli ale zároveň, že nejpozději do 25 let by měla skončit. Skončila o pět let dřív.

Tento rozsudek bude mít dalekosáhlé důsledky. Celá politika identity, která se valí americkými univerzitami a médii, stojí na umělém zvýhodňování těch, kdo jsou považováni za znevýhodněné. Ať jsou to ženy, nebo různé sexuální menšiny. Ústava ale žádá rovnost před zákonem. Bez ohledu na pohlaví, identitu a sexuální orientaci.

Se stejným argumentem se dají žalovat všechny možné kvóty na ženy a jiné domnělé oběti. Tyto rozsudky jsou velkou ránou politice identity. Snad je to jedna z křižovatek směrem ke světu, kde se měří jen výsledky, bez ohledu na to, kdo jich dosáhl.