Na podzim se prý bude rozhodovat o dalším charakteru státu. „Budou to volby o tom, jaká bude míra svobody v České republice,“ prohlásil minulý týden Petr Fiala. Jedna z důležitých svobod – svoboda projevu – přičiněním vlády mezitím inkasuje rány, byť „jen“ převodem unijních nařízení do českého práva.

Máme už tady zákon o digitální ekonomice, který do českého práva převádí unijní Nařízení o digitálních službách (DSA). O rizicích tohoto nařízení píšeme opakovaně, jeho smysl je v tom, aby sociální sítě pod hrozbou pokut mazaly různý obsah, i takový, který nedosahuje úrovně trestného činu, avšak strážcům veřejného prostoru se zdá být škodlivý, případně „systémově riskantní“. Těmi strážci budou po výběru státem většinou nevládní organizace, mezi nimi i ty, o jejichž nezaujatosti si můžeme myslet své. Zákon o digitální ekonomice předkládá ministerstvo průmyslu a dovedlo ho ve sněmovně už do třetího čtení.

Ministerstvo kultury je gestorem jiného nařízení EU, které dohled nad děním na sítích ještě víc upevní, nazývá se „Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků“ (EMFA); jméno pro něj musel vymyslet nejspíš čtenář George Orwella. Předkladatelé budou moci zdůraznit chvályhodnou motivaci pro vznik a některá užitečná ustanovení. Tou motivací má být povinnost každého členského státu Evropské unie chránit nezávislost médií před všemi vnějšími zásahy do redakční práce. Kdo, až na darebáky nebo nihilisty, by nebyl pro nezávislost redakcí?

EMFA obsahuje některé dobré nástroje. Tak především členské státy zavazuje k přijetí zákonů na ochranu zdrojů novináře, k čemuž správně uvádí, že „zásadní je chránit schopnost novinářů shromažďovat, ověřovat a analyzovat informace, zejména informace poskytnuté nebo sdělené důvěrně, off-line i on-line“. EMFA výslovně chrání novináře před nasazením sledovacích technologií (v Maďarsku před čtyřmi roky vyšlo najevo, že vláda kritickým novinářům a dalším objektům svého zájmu zavirovává jejich mobilní telefony izraelským softwarem pro odposlech Pegasus). Více sporná se zdá být povinnost médií zveřejňovat vlastnickou strukturu a dárce peněz, nicméně když média s oblibou vymáhají finanční transparentnost po politicích a úřednících, proč by neměla brát vlastní medicínu.

Naopak slabinou nařízení, a to slabinou zásadní, je, jak rozděluje média na hodná a zlá. K hodným patří – tady se nekoná žádné překvapení – v textu často zmiňovaná média veřejnoprávní a pak ta, jež se podrobí tzv. společné regulaci, eventuálně samoregulaci – v nějaké normě, na níž je v dané zemi široká shoda v oboru. Hodná média si podle nařízení zaslouží ochranu a veřejnou podporu. A co to ta společná regulace je? Analytička českého Institutu H21 Klára Fraňková v rozboru nařízení píše: „Podmínky samoregulace zahrnují různé redakční normy, ale také by sem mohlo například spadat dodržování Posíleného kodexu proti dezinformacím (z dílny Evropské komise – pozn. red.). Jde o velmi nejasné kritérium, jež budou posuzovat hlavně neziskové subjekty či regulátoři.“ A tyto neziskové subjekty, dodáváme, pak po velké sociální síti typu Facebook mohou žádat, aby špatnému médiu snížila viditelnost, tedy aby ho napůl cenzurovala. Vynořující se ekosystém Evropské komise pro sociální sítě má tedy nařízení DSA, aby se jím regulovalo, co si občané na síti píší sami, a k tomu bude mít ještě nařízení EMFA na regulaci toho, co občanům přes sítě budou nabízet mediální domy a redakce. Nemůžeme Evropské komisi upřít systematičnost a téměř holistický přístup.

Že tu neřešíme jen abstraktní spor, dokládá jiná čerstvá zpráva: Evropská komise v těchto týdnech rozhoduje o výši první pokuty pro síť X Elona Muska. New York Times citují anonymní zdroj, podle něhož by Musk v tomto řízení měl zaplatit „víc než jednu miliardu dolarů“. Proviněním je údajně laxní přístup Muskovy platformy k potírání „dezinformací“. Bylo by to první bojové nasazení DSA, normy, na kterou se text EMFA odvolává a tvoří s ní organický celek. My tu ospale překlápíme směrnice a nařízení EU, ale jejich tvůrci to s vrchnostenskou kontrolou internetu myslí zcela vážně.