Byl říjen 2020. Svět se uzavíral do druhé vlny covidových lockdownů. Ekonom Mojmír Hampl v Salonu Týdeníku Echo varoval, že největším rizikem pro naši prosperitu bude snaha o soběstačnost. „Trápí mě věc, která se objevuje ve všech debatách v Evropě, anglosaském světě, v Japonsku. Točí se kolem toho, že potřebujeme víc odolnosti. Anglicky se tomu říká resilience, to je teď nesmírně frekventované slovo. Všude se to resilience překládá jako víc lokalizace. Návrat k tomu, co si budeme vyrábět a zajišťovat sami, bez mezinárodního obchodu. Co nás ochrání od těch ostatních. To vidíme úplně všude. Je to strašně velká změna. Probuzení z nesnesitelné lehkosti globalizace, o které jsme vůbec nevěděli, jak krásně hladce funguje. Ten jeden finální výrobek, který tady děláme, pětkrát přejede hranice.“

Jen pár týdnů nato se ve veřejné debatě objevil nápad, který by před několika lety zněl úplně absurdně. Pod zavedením povinných kvót na české potraviny byli podepsáni poslanci za Babišovo ANO, SPD, sociální demokracii, ale také lidovci, a dokonce jeden z poslanců ODS.

To, co vypadalo jako sci-fi, ale 20. ledna 2021 prošlo Poslaneckou sněmovnou. Tehdy ovládanou ANO a sociální demokracií. Podle návrhu měly mít prodejny s plochou přes 400 metrů čtverečních od roku 2022 přinejmenším 55 procent českých potravin. Tato regulace se měla týkat 120 základních položek. Do roku 2028 měla kvóta postupně růst až na 73 procent českého zboží. Poté návrh narazil v Senátu, který ovládaly strany současné vládní koalice. Když se kvóty vrátily zpátky do sněmovny, část poslanců změnila názor a nakonec neprošly.

Bylo zřejmé, že výsledek bude jediný. Zdraží potraviny a zajistí tučnější zisky českých agrobaronů, jejichž zboží budou obchody zákonem nuceny brát. A to bylo ještě před dobou velké inflace. Vlna zdražování teprve začínala a to, že ceny poletí vzhůru, za rok skoro o dvacet procent a v součtu za tři roky o pětatřicet procent, znělo skoro nepředstavitelně. Tak moc se doba změnila.

Kvóty sice padly, ale sny o potravinové soběstačnosti žily dál. Jako jeden ze svých cílů si ji při nástupu do funkce vytkl i současný ministr zemědělství Marek Výborný. Mluvil o ní opakovaně dál. A potraviny mezitím prudce zdražují.

Antimonopolní úřad upozorňuje, že ceny letí vzhůru, protože v Česku je mezi dodavateli potravin výrazně menší konkurence než v jiných zemích. To přirozeně žene ceny vzhůru. Trh s potravinami ovládají velké agroholdingy v čele s Agrofertem Andreje Babiše. Oficiální data Českého statistického úřadu jasně ukazují, že v celém potravinářském řetězci nejvíc zdražovaly ony. Teprve za nimi jsou zemědělci a obchodní řetězce. Ty jsou přirozeně nejvíc na ráně. Lidé chodí nakupovat tam a vyšší ceny přirozeně vidí tam, nikoli v Olmě, Vodňanské drůbeži nebo Madetě. Oni si jejich zboží kupují v Bille, Tescu nebo Kauflandu. Takže se naštvou na ně. Zvlášť proto, že jde o zahraniční firmy, si to dají do souvislosti s tím, jak z Česka odtékají rekordní zisky. Nejvíc ale po celou dobu zvedají zisky potravináři. A zvedají je proto, že si to mohou dovolit. Mají doma velmi slabou konkurenci. Ovládli u většiny potravin trh.

Drobní čeští výrobci se do velkých řetězců často ani nedostanou. Byť by byli schopni nabídnout lepší ceny, nejsou však schopni konkurovat v masovém měřítku, který řetězce potřebují. Takže se přirozeně nabízí dovoz. Právě obrovský jednotný trh s obrovskou konkurencí a nabídkou byl vedle volného pohybu největším ziskem ze vstupu do Evropské unie. Prakticky ho ale u potravin využíváme velmi málo. Do obchodů není problém dostat ovoce a zeleninu z celé Evropy i světa, ale až na výjimky tam není mnoho základních zahraničních potravin. Másla, mléka, masa apod. Právě těch potravin, které nejvíc zdražují a ženou cenu vzhůru.

Není žádný důvod nevozit italské, polské nebo německé máslo, když se vozí maliny a rajčata ze Španělska, jež se potřebují k zákazníkovi dostat výrazně rychleji. Jestli chce vláda Petra Fialy srazit ceny jídla, má tlačit na zvýšení konkurence a využívání výhod evropského obchodu. Ne volat po potravinové soběstačnosti.