Němci se po tvrdých historických zkušenostech bojí inflací a dluhů. Svých i těch, s nimiž sdílí členství v Evropské unii a eurozóně. A tak (se) rádi svazují formálními pravidly, která ještě raději porušují, když jim jsou ty vlastnoručně vyrobené svěrací kazajky moc úzké. Maastrichtská kritéria a Pakt stability a růstu měly chránit Evropu před nezřízenými rozhazovači. Očekávalo se, že budou především z jižní Evropy. Byly to německé pojistky před Italy, Řeky, Portugalci, Španěly a také Francouzi. Hříšníkům už při přiblížení se krizovým dluhovým laťkám odcházely pověstné varovné „modré obálky“ s hrozbou všemožných sankcí.

To skončilo, když v roce 2003 poprvé porušili pravidla ročního deficitu, který nesměl být větší než tři procenta HDP, spolu s Francouzi i Němci. Tím se pojistka fakticky vypnula.

Přišla finanční krize roku 2008 a krize eurozóny roku následujícího. Evropská unie zachraňovala krachující Řecko, Irsko, Portugalsko, Kypr. Němci si v té době dali do své ústavy vlastní dluhovou brzdu. Strukturální deficit, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji rozpočtu, který vzniká bez ohledu na to, jestli ekonomika prosperuje, nebo padá, podle ústavní brzdy nesmí překročit 0,35 procenta HDP.

Teď chtěli Němci vypnout vlastní ústavní brzdu potřetí. Zeleno-rudá vláda Olafa Scholze chtěla přesunout 60 miliard eur (1,5 bilionu korun) ze speciálního fondu mimo rozpočet, který vytvořila v roce 2020, do klimatického fondu, z nějž chtěla financovat firmám dotace na zelenou transformaci. Mimo jiné jim sanovat růst cen energií.

Opoziční CDU/CSU to dala k Ústavnímu soudu. A ten to prohlásil za protiústavní. Prakticky to znamená, že německá vláda dotace zaplatit nemůže. Jedinou možností je, že by v rozpočtu seškrtala jiné výdaje a místo nich dotace vyplatila. Tím by dodržela ústavní dluhovou brzdu. Jiná cesta fakticky není.

Kromě průmyslu chtěla vláda z klimatického fondu platit také třeba dotace firmám na čipy nebo kompenzovat ceny energií domácnostem. Nic z toho dělat nesmí. Podle Ústavního soudu v Karslruhe fakticky nemá cestu, jak to zaplatit.

Pro nás je to rozhodnutí zásadní. Nemusíme řešit, jak se s německými dotacemi vypořádat, aby nám nesnižovaly konkurenceschopnost proti německým firmám. Nikdo se ani nemusí obtěžovat žalovat Berlín k Evropské komisi kvůli porušení zákazu veřejné podpory. Dobře, že si to Němci vyřešili sami doma a nebude to kazit vztahy v Evropě.

Pro nás je ale v rozhodnutí německých ústavních soudců i další lekce. Říkají, že brzda se nedá jednoduše obcházet tím, že se výdaje vyvedou mimo rozpočet do různých fondů. Němci jich mají kolem tří set. I u nás si vláda opticky snižuje deficit odklízením výdajů do mimorozpočtového fondu dopravy nebo životního prostředí.

Německý rozsudek je důležitým studijním materiálem i pro české ústavní soudce. Podobné žaloby, jaké podali němečtí křesťanští demokraté, mohou skončit i na jejich stole. My, na rozdíl o Němců, nemáme dluhovou brzdu se silou ústavy. Máme ale zákon o rozpočtové odpovědnosti z roku 2017, podle nějž musejí být při překročení státního dluhu na úrovni 55 procent všechny rozpočty od státu po obce vyrovnané. Národní rozpočtová rada vedená Mojmírem Hamplem opakovaně upozorňovala, že se dluhové brzdě blížíme. Původně jsme měli narazit už příští rok. Odvrátil to konsolidační balíček se zvyšováním daní a škrty výdajů. Poté, co balíček podepsal prezident Petra Pavel, se náraz do zdi oddálil podle ekonomů z rady, která je hlavním auditorem veřejných financí, zhruba o dva až tři roky.