Alternativa pro Německo, ta politická strana, o které se obvykle píše jako o extremistické nebo krajně pravicové, mívala donedávna silné pozice jen v tzv. nových spolkových zemích, tedy tam, kde byla kdysi NDR. Mohlo se to tedy vykládat tak, že jsou tam lidé zaostalí, nedemokratičtí, netolerantní. A protože tím klíčovým slovem, proč má ta strana takový úspěch, byla migrace, tak se také říkalo, že je to tím, že na Východě nejsou zvyklí na cizince. A proto volí protiimigrační stranu.

To se po dvou nedávných zemských volbách ve starých spolkových zemích už tak jednoduše říci nedá. V Bavorsku měla AfD 14,7 hlasu, v Hesensku dokonce 18,5, nejvíc, kolik měla kdy na Západě. V obou zemích zcela pohořela vládní SPD, která přitom byla v Hesensku vždy velmi silná. Vyhrála opoziční CSU, respektive CDU. Úspěch AfD byl jako tradičně provázen ujištěním, že s takovou stranou nikdo spolupracovat nebude. Přitom je zřejmé, že její úspěch je výsledkem neochoty tzv. demokratických stran přiznat, že Německo má velký problém. A že si ho udělalo právě i tou neochotou demokratů ten problém řešit. Nebo ho aspoň brát vážně.

Dalo by se tomu říkat Midasův efekt. Král Midas byl potrestán bohy tím, že čeho se dotknul, proměnilo se ve zlato, takže umíral hlady. V Německu léta platilo, že čeho se dotkne AfD, nestane se zlatem, ale odpadem, kterého se nesmí ostatní dotknout, natož ho dát do úst. To znamená, že o tom, co je kontaminováno AfD, již nelze otevřeně diskutovat, což samozřejmě platilo především pro otázky migrace. Každý, kdo zpochybňoval politiku otevřených hranic a nekontrolovatelného přísunu migrantů, mohl být, a zpravidla byl, obviněn z toho, že fandí AfD, čímž debata rychle skončila. Touto blokací kritiky (a rozumu) se stalo, že poprvé po dlouhé době je v Německou mnoho lidí, kteří se vážně obávají o demokratickou budoucnost své země. A vinit z toho nelze jen AfD.

Otázkou, jak se mohlo stát, že „racionální“ stát, který kdysi disponoval tak realistickými politiky, jako byl Helmut Schmidt nebo Helmut Kohl, se dostal do takové pasti, se nedávno (29. 9.) zabýval profesor Peter Graf von Kielmansegg v článku Síla menšiny uveřejněném ve Frankfurter Algemeine Zeitung.

Je evidentní, píše, že nikdy by většina občanů nesouhlasila s progresivní agendou, do níž patří v první řadě politika otevřených hranic, která se v posledním desetiletí téměř bez zábran v Německu realizovala. A to natolik, že se Německo stalo zemí, do které měl a má volný vstup každý, kdo vyslovil slovo „azyl“. Právo na vstup sice ještě neznamená právo na pobyt, ale praxe byla a je taková, že prakticky každý, bez ohledu na to, jestli právo obdržel, v zemi zůstal. A protože Německo je z mnoha důvodů nepřitažlivější se všech azylových zemí, přitahuje miliony a miliony lidí ze slumů a krizových oblasti Afriky a Asie. S tím, čemu se kdysi říkalo „právo na azyl“, to už dávno nemá nic společného. Přesto německá politika po celá ta léta v podstatě předstírala, že se nic vážného neděje, že se „to zvládne“, že je to vlastně pozitivní vývoj, který Němce obohatí. Kdo tvrdil něco jiného, byl podezřelý, že sympatizuje s AfD. A to bylo silnější než všechny argumenty.

Přitom, píše emeritní profesor, tato politika „otevřených hranic“ nikdy neměla podporu většiny, a to ani u voličů stran, které ji pak uskutečňovaly. Většina voličů sociální demokracie nebo CDU/CSU se naopak bezbřehé migrace obávala, měli k idejím multikulturalismu zdrženlivý vztah a další přeměnu společnosti si nepřáli. Přesto raději příliš tyto postoje nedávali najevo. Všichni, včetně politiků těch stran, byli (a jsou) v zajetí nesmírně vlivné a nesmírně mocné menšiny. Její vliv není založen na demokratických výsledcích, ale na morálním, lépe řečeno moralistním tlaku. Tato menšina se zmocnila několika témat, která jí zajišťují zvláštní vliv. Vybudovala si hegemonní postavení, jehož součástí je nárok na to, aby ukazovala cestu jako progresivní předvoj společnosti. Je dominantní v médiích (zvláště veřejnoprávních), na univerzitách, v kulturních institucích, částečně v církvích. Vždy se jedná o instituce se silným společenským dosahem. Jsou vidět a slyšet. A dávají pozor na ostatní.

Tak je to víceméně skoro v celé Evropě, v německém případě, píše profesor Kielmansegg, mluvit o moci menšiny znamená mluvit především o Zelených. Jejich volební výsledky se pohybují kolem deset až dvaceti procent, ale jejich skutečný vliv je podstatně větší. Je to strana, která má zvláštní politicko-morální potenciál. Včas a důsledně učinila svou obchodní značkou téma, jak zastavit dynamiku ničení přírody, o jehož naléhavosti nepochybuje většina normálních lidí, ale u toho se nezastavila: chopila se možnosti, jak se díky tomuto morálnímu nároku stát politickým předvojem hnutí, jehož společensko-politické cíle lze označit za kulturně-politické. A ten byl vždy u takových hnutí stejný: rozbít a zcela přeměnit dosavadní společnost. K čemuž je politika otevřených hranic vynikajícím nástrojem. Tento tlak revoluční menšiny přivedl německý stát do stavu, ze kterého jako by nebyla cesta ven.

Bylo by ale fatalismem, píše na konci článku mannheimský profesor, pohlížet na to, co bylo popsáno, jako na samozřejmost německé politiky, s níž musí republika nezměnitelně žít. V krizových situacích je zapotřebí realismus bez iluzí. A aby bylo možno jednat, jsou nutné dvě ctnosti: odvaha a ochota poučit se. Především popletenou azylovou politiku, která se přes všechen morální patos utápí v objektivní neupřímnosti, by bylo dobré konečně změnit. Protože v této oblasti byla zničena obzvláště velká míra důvěry.