Když jsem před čtyřmi lety vydal Krvavé levandule, sbírku dystopických povídek z budoucí Francie, ve které převážně arabští mladíci vedou občanskou válku proti zbytkům francouzského státu, dočkal jsem se reakcí všeho druhu. Většina čtenářů byla celkem spokojena, ale od mainstreamových liberálů, takových těch, kteří vyslovují pojem „Evropská unie“ stejným tónem, jako kdyby říkali „jahody se šlehačkou“, jsem sklidil buď pohrdavé mlčení, nebo standardní nálepky: xenofob, islamofob, rasista, extrémní pravičák halucinující svoje nahnědlé bláboly, hlupák nechápající, že v různorodosti je síla.

„Titěrná množina extremistů“ rozhodně nereprezentuje všechny, více lidí přece zahyne při autonehodách než terorismem, proč radši nepíše o neonacistech bílé pleti...? Však to znáte, takovou tu standardní baterii nálepek, kterou tak rádi používají lepší lidé.

Realita poměrů ve Francii se ovšem mezitím nijak nezlepšila a poslední dobou už bezvýchodnost situace začíná pronikat i do těch nejzatvrzelejších hlav.

„Ztracená území francouzské republiky“ nelze řešit ani penězi, ani dotovanými pracovními místy, protože jejich podstata není ekonomického rázu. Je to prostě nepřekonatelný civilizační rozpor, jehož důsledkem bude permanentní konflikt mezi těmi a oněmi. Dokonce ani vzdělání nevypadá moc nadějně, protože přesně podle principu, že můžete přivést koně k vodě, ale nemůžete jej přinutit pít, nejeví problémové komunity ani zdaleka takový zájem o kvalitní vzdělání svých dětí jako přistěhovalci z kulturněji vyspělých oblastí.

Není to pro ně dostatečná hodnota; a odstup v tomto případě panuje i z druhé strany, protože každý učitel, který by se příliš snažil vštěpovat muslimské mládeži sekulární hodnoty a občanské svobody, může skončit jako Samuel Paty – s uříznutou hlavou pro výstrahu ostatním. Takové precedenty poněkud ochlazují ochotu neozbrojených a v podstatě bezbranných příslušníků učitelského stavu bojovat za sekulární republiku na navýsost nepřátelském terénu arabsko-muslimských předměstí.

Dnešní Francie je nejextrémnějším příkladem selhání, kterého se dopustilo mnoho dalších států. Technokrati, považující lidi za navzájem zaměnitelné jednotky, se nikdy nepozastavovali nad otázkou, proč by měli být opatrnější při dovážení Alžířanů než Italů, a levicoví idealisté, rozněžnění představou, že budou mít konečně po ruce nový barevný proletariát pro příští revoluci, zase systematicky ignorovali skutečnost, že islám je vůči levicovým představám o lidských právech v nesmiřitelném protikladu.

Jedni jako druzí posloužili coby „užiteční idioti“, a dnešní Francie má tak namířeno spíš k Libanonu, zemi, kde vzájemně znepřátelené náboženské a etnické skupiny drží, co mají, a dávno přestaly vnímat ty druhé jako svoje spoluobčany. Nebo možná k Izraeli, což by byl ještě ten lepší případ, ale „lepší“ pořád ještě neznamená „dobrý“. Jedno Pásmo Gazy úplně stačí – a ve Francii je zaděláno na desítky takových pásem, která i Izrael raději vyklidil a oddělil od sebe pořádnou zdí.

Byla by ale chyba dívat se na vymyté mozky fanatiků jako na příznak středověku, který se nás netýká. Bohužel nejsme jako Evropané o nic lepší. Jestliže mohamedáni trvají na svatosti a nedotknutelnosti koránu, naši vlastní politici a aktivisté úplně stejně trvají na svatosti a nedotknutelnosti azylových dohod sepsaných v polovině 20. století, skrze něž se na náš kontinent neustále dostávají tisíce a tisíce dalších mladých mužů z nejproblémovějších částí světa, budoucí posily pro již existující žhářský a rabující dav.

Jako by ten stávající stav nebyl dost špatný, musíme toho mít víc! Je to až psychotické: ve jménu toho, že kdysi byla druhá světová válka, jsou moderní Evropané jaksi povinni obětovat vlastní bezpečí a mír až do roztrhání těla a raději se nedívat, co se kolem nich děje. „Právo na azyl nezná žádnou horní hranici,“ tak to říkají třeba v Německu, kde je zaslepená zeleno-rudá politika obzvlášť silná. Znamená to, že by přijali třeba miliardu běženců? Jisto je, že pouhý milion jim nestačil.

Čím přesně se tito progresivní fanatici, bojující do posledního dechu za možnost každého Abdulláha setrvat doživotně v Evropě a dovézt si do ní i zbytek rodiny, liší od vousatých kazatelů džihádu? V míře fanatismu a v odhodlání klást životy jiných lidí na oltář Nezpochybnitelné Pravdy a Věčných Hodnot rozhodně nikoliv.

Bohužel jsme s nimi „zaseklí v jednom bruselském pokoji“. A současná vláda dává přednost tomu, aby v tom pokoji sklízela potlesk, před důslednou a tvrdou ochranou zájmů ještě nenarozených generací. Co na tom, jestli někdy za čtyřicet let bude hořet Praha nebo Brno. Tou dobou už budou dnešní vrcholní politici buď na odpočinku, nebo mrtví. A do luxusních čtvrtí, do vil vyzdobených diplomy o vzorném evropanství a čestnými uznáními za příkladný humanismus, tam ten problém samozřejmě dorazí až jako na poslední místo. Ostatně i v Bruselu samotném se vrcholní politici mohou spolehnout na svoje ochranky – zatímco o pouhých pár kilometrů vedle se rozkládají čtvrti, které se už nedají nazvat Evropou.