Americký režisér a scenárista Paul Schrader (napsal třeba Taxikáře) učinil nedávno významný objev. „Jsem ohromen. Právě jsem požádal ChatGPT o ‚nápad na film Paula Schradera‘. Pak jsem zadal Paul Thomas Anderson. Pak Quentin Tarantino. Pak Harmony Korine. Pak Ingmar Bergman. Pak Rossellini. Lang. Scorsese. Murnau. Capra. Ford. Spielberg. Lynch. Každý nápad, se kterým ChatGPT přišel (během několika vteřin), byl dobrý. A originální. A propracovaný. Proč by měli scenáristé měsíce sedět a hledat dobrý nápad, když jim ho umělá inteligence může poskytnout během několika vteřin?“ ptal se osmasedmdesátiletý Schrader svých facebookových přátel.

Hosty do debaty o stavu českého filmu jsem vybíral právě na základě toho, jak moc se jejich současná tvorba vzpouzí nápadům umělé inteligence. Těžko si totiž představit, že by ChatGPT vymyslel něco tak intenzivního a bizarního, jako je Amerikánka, nebo by byl štěstím bez sebe z tolika nechutností a sprosťáren, jež se objeví ve filmu Na plech. Také film, jako je Výjimečný stav, by se asi i robot bál vypustit do světa. Co tedy kromě umělé inteligence hrozí českým filmařům? A trpí český film spíše nedostatkem diváků, nebo odvahy? O tom jsme se bavili s režiséry Janem Hřebejkem, Jakubem Kronerem, Martym Pohlem a Viktorem Taušem, castingovou režisérkou a producentkou Majou Hamplovou a kameramankou Veronikou Donutkovou.

Stáhnout MP3

Takový Quentin Tarantino budoucnost filmu zrovna moc růžově nevidí. Nedávno řekl: „Co je teď vlastně film? Něco, co se hraje v kinech jen symbolicky po čtyři zasr... týdny? Dobře, a už ve druhém týdnu si to můžete pustit v televizi.“ To zní celkem fatálně. Je opravdu tak zle?

Tauš: Vím, jak to myslí. Rozhodně jsme v časech transformace toho, jakým způsobem se filmy dostávají k divákům. Jsme v období, kdy se redefinuje, co to vůbec znamená kolektivně sdílený zážitek. To proměnily už sociální sítě. Tarantino miluje tu klasickou kinematografii, na které vyrůstal, a z tohohle pohledu mu samozřejmě rozumím. Mně ale období takhle dramatických změn přijde strašně zajímavé a těším se na to.

V čem přesně bude zajímavé?

Tauš: Objevovat nové cesty, redefinovat, co to vůbec je film. Pro mě je to opravdu fascinující především v tom, jaký má audiovize dopad na mladého diváka ve smyslu edukace a síly obrazu. Ten má totiž opravdu největší sílu v historii. Mladí lidé nikdy nekonzumovali tak obrovské množství obrazů, jako je tomu dnes. To, co v minulosti byla třeba sochařina, kde jsme se učili o své minulosti a často nám výtvarné umění predestinovalo, jakým způsobem bude vypadat budoucnost, tak to se všechno dneska děje v rámci audiovize. Ta překážka je v tom, že jde současně o dobu, kdy mladí lidé filmy sledují na nadnárodních platformách, které prostě mají nějakým způsobem standardizovaný obsah. Je to vlastně korporátně definovaný vizuální jazyk, který se používá bez ohledu na to, jaký příběh se vypráví. Beru to ale jako výzvu.

Už nějakou dobu se predikuje, jak by to s filmy mohlo dopadnout. Jedna z teorií je, že se ty velké předpokládané hity budou uvádět podobně jako třeba muzikály, bude pět šest filmů ročně, u kterých se bude čekat velký komerční úspěch, a ty v kinech poběží celý rok. Může to být paradoxně přínosné i pro ty menší snímky, které se nebudou muset za každou cenu vtěsnávat do nějakých škatulek komerčního úspěchu. Ale je kino mrtvé? Říká se to už dlouho, lidé asi chodí do kina méně než dřív, ale když už přijdou, tak ta čísla nejsou vůbec špatná. Krásně nekorektní česká komedie Na plech měla výborný start, první víkend tu na ni přišlo pětašedesát tisíc lidí, to rozhodně není málo.

Pohl: Doufám, že film není mrtvé médium, protože teprve teď do toho média vstupuji, a doufám, že ještě budu mít šanci něco si zkusit. Na plech jsem opravdu cílil na mladé lidi, ať už tou mluvou, která je v tom filmu, někdo by asi řekl, že to je moc vulgární, ale myslím, že mezi lidmi se takhle běžně mluví. A především to bylo výběrem hudby. Oslovil jsem mladé české rapery ze skupiny Churaq Clique, což je taková vulgární parta, která je teď na vzestupu. A nám to, myslím, udělalo skvělou službu, opravdu to přitáhlo do kina mladé lidi, kteří by jinak na český film do kina nešli. Mají to jako událost, chodí tam spolu v partách, mají to jako zážitek, kino se směje, je to prostě celé spontánní. Myslím si, že přitáhnout mladé lidi do kina není úplně jednoduché, je potřeba jim dát něco, co chtějí, něco specifického.

Hřebejk: Tady padlo důležité slovo, tak to bylo i před těmi dvaceti lety, že to musí být trošku událost. I v době Pelíšků, které šly do distribuce, když ještě ani nebyly multiplexy. Dva roky předtím byl Kolja, který byl nejnavštěvovanějším filmem roku 1996. Měl premiéru v květnu a ještě další rok byl nejnavštěvovanějším filmem, což už se dneska nestane. Jak jsi říkal, je těžké dostat mladé lidi do kina. Když udělá Kuba Štáfek Vyšehrad, tak ta komunita už je na to předem nadržená. A Martyho film zase ukazuje, že dneska už tam nemusíš mít lidi, kteří jsou hvězdy. Bratři Oračkové nejsou největší hvězdy českého herectví, a stejně to zafungovalo.

Takže něco jako velký „áčkový“ český herec dnes už v podstatě neexistuje?

Hamplová: Myslím si, že existuje pořád. Jsou samozřejmě tváře, které tomu můžou pomoct, ale už asi neplatí s jistotou to, co mám pocit, že tu bylo dřív, a sice že hvězdné obsazení garantuje návštěvnost. Ten zlom nastal se sociálními sítěmi. Herci dřív byli celebritami, bylo to něco nedosažitelného, něco, co se obdivovalo, a kino bylo vlastně jediný prostor, kde jsme se s nimi mohli potkat. Vzhledem k tomu, že díky instagramu každý už dneska vidí, jaké mají kachličky na záchodě, tak ta intimita a nějaké tajemství se už úplně vytratilo. Herci už nejsou ti herci, ale jsou to lidi s uřvanýma dětma a s neumytým nádobím. Vidíme to teď u filmů jako Ostrov a Poklad, tam se Rudolfu Havlíkovi jeho předchozí skvělá divácká čísla nepodařilo zopakovat. Díky sociálním sítím se to celé posunulo a diváci jsou dnes mnohem otevřenější neznámým hercům i překvapivému castingu.

Řekla jste slovo intimita, což je dostačující oslí můstek k manifestu Nová česká intimita, který se pokouší pojmenovat, proč současné české filmy nezaujaly v posledních dvaceti letech selektory hlavních soutěží festivalů v Cannes, Berlíně a Benátkách. „Jako kdyby naše generace neměla co říct, bála se mluvit svým vlastním jazykem a jen jedničkářsky recitovala ozkoušené příručky starých mistrů, abychom nebyli za trapáky. Ten přístup není tvůrčí a jen prohlubuje zpátečnictví a lokálnost domácí kinematografie. Nechtěné parodie děl zavedených tvůrců nás rozhodně neposouvají vpřed. Za nás je lepší být trapný a nedokonalý, ale aspoň trochu originální a autentický,“ píše v manifestu Tomasz Wiński. Je to něco, s čím aspoň částečně souzníte?

Donutková: Nemám pocit, že tu jen kopírujeme. Přiznám se, že jsem už trochu unavená z těchhle neustálých debat. Předtím to bylo lepší, teď je to horší. Když se točilo na film, byla to zlatá éra atd. Doba se posouvá a je jen na nás, jestli se tomu přizpůsobíme, nebo ne. Hlavní problém v českém filmu vidím v tom, že distributoři od začátku podceňují diváky. Ve Francii i v Americe bychom na Amerikánku šli do multiplexu, zatímco tady artové filmy často v těch komerčních kinech ani nemáme možnost vidět.

Hřebejk: Ten rozdíl je v tom, že do multiplexu jdou lidé, kteří třeba ani nevědí, na co půjdou. Chtějí ten večer do kina, u pokladny vidí, že dávají Gladiátora 2, a řeknou si, hele, ono je tohle, půjdeme. Zatímco třeba právě na Amerikánku jdou lidé, kteří se o ten film už trošku víc zajímají. To je opravdu jiný typ diváka. Návštěvníci multiplexů hledají kinematografický zážitek, ale často nejdou ten večer na vybraný film.

V poslední letech se podle mě ten rozdíl mezi programem CineStaru a dejme tomu Světozoru nebo Aera celkem stírá. Samozřejmě v Aeru najdete různé specializované cykly, ale ty velké čtvrteční premiéry najdete v obou typech kin. Ale pojďme ještě zpátky k tomu manifestu, trochu jste mi z toho utekli.

Tauš: Je dobré podívat se na to i z druhé strany. Z toho citátu to vypadá, jako kdyby Cannes, Berlín a Benátky byly jakousi autoritou, o kterých se nediskutuje. Ale to už dávno nejsou ty Cannes, Berlín a Benátky, jaké byly před desítkami let. My jsme se s Amerikánkou do Cannes nedostali doslova o jedno místo. Já jsem potom mluvil s jejich uměleckým ředitelem a ten mi říkal, že dvě třetiny filmů, které jsou v Cannes, jsou jasné, že tam budou, už tři roky dopředu. V tom programu zůstává opravdu naprosto minimální prostor. Festivaly jsou svět sám pro sebe, který někdo financuje a nějakým způsobem ovládá atd.

Donutková: Český film na tom vůbec není tak zle. V létě byl Vojta Strakatý se svým filmem After Party v Benátkách, o dva roky dřív tam byla Cristina Grosan se svým filmem Běžná selhání. Úspěch Jirky Mádla je obrovský, ať se nám Vlny můžou líbit, nebo ne. Když člověk trochu sleduje mladé filmaře, tak vidí, že jsou na desítkách festivalů. A dobrých festivalů, i když třeba nejde o Benátky a Cannes. Úspěchy v Tallinu, Rotterdamu a podobně začínají mít v mnoha ohledech větší hodnotu než ty „áčkové“ festivaly.

V nedávném rozhovoru pro Deník N se Jan Hřebejk dopustil zajímavé myšlenky. Řekl jste, že vám přijde, že tu často mladí filmaři točí způsobem vlastním spíš těm generačně starším, jako to předvedl Jiří Mádl ve Vlnách, a ti starší filmaři, jako je třeba i tady Viktor Tauš, zas točí tak, jak by to člověk čekal od nastupující generace. Jaksi mladičtějším, divočejším způsobem.

Hřebejk: Já jsem nemluvil obecně. Já jsem řekl, že se to nedá takhle rozdělit, jestliže nejprogresivnější film roku je prostě film od pětapadesátiletého tvůrce. Ano, některé filmy lidí, kteří jsou mladí, jsou na jistotu. Já jenom říkám, že tu nevede žádná hranice, že prostě kdo je starý, točí Poklad s Jirkou Langmajerem, a mladí lidé točí s neznámými herci. Neříkám, že mladí točí blbě nebo konzervativně. A my staří že jsme nějaký etalon progresivity. Ten manifest o intimitě, oni jsou sympatičtí, i ten film Hranice lásky. Mě to bavilo, ale že by to byl nějaký novátorský film, to si snad nemyslí ani oni, ne?

Možná je nutné vnímat spíš jako manifesty Antonina Artauda. Za ním také nestálo kdovíjak silné divadelní dílo, ale ty teorie o tom, jak by věci měly fungovat, měl zvládnuté bravurně.

Hřebejk: Jediný manifest, který skutečně něco dokázal, bylo Dogma. A ty jejich nejvýznamnější filmy se vůbec neopírají o ten manifest. Stěžejní díla Larse von Triera ten manifest porušovala. Dogma je skutečný manifest. Ale Nová intimita, to není nic.

V tom manifestu se mluví o nějaké konvenčnosti nebo lokálnosti a podle mě to často platí. V roce 2016 se v České televizi objevil seriál Modré stíny. A začalo se řešit, co to jako je. Kamera se třese, zvuk je podivný. Nevidíme pořádně na herce a občas neslyšíme, co říkají! Tohle jsme měli tehdy už mít několik let za sebou, ne? Vám v té době přišlo, že jste udělal nějaký formálně radikální televizní seriál?

Tauš: Ne, já jsem to radikálně nevnímal. A rozhodně to tak nevnímám ani zpětně. Ale to je to, co jsem na začátku pojmenoval jako standardizace vyprávění těch jednotlivých vysílatelů.

Hamplová: Obava televizí, že český divák tohle nedá, se ukazuje jako mylná. Divák je velmi podceňovaný, co se týká vizuality a toho, co zvládne. Teď nemluvím o obsahu, to je kapitola o podceňování diváka sama o sobě. Ať už s platformou Voyo, nebo Canal+ se to teď postupně mění.

Donutková: To jsem myslela, když jsem mluvila o tom podceňování diváka. Sama jsem se několikrát střetla s obavami, většinou ze strany producentů, jestli to nevypadá moc zahraničně, že diváci v Česku to nepochopí. Doba se mění a mohou za to hlavně sociální sítě, které cílí na publikum v prvních třech vteřinách, kdy vás musí oslovit. To znamená samozřejmě ve vizuální stránce, protože za tři sekundy obsahu moc nepoberete. V rámci té vizuality si můžeme dovolit už trošku víc experimentovat, měnit média, přístupy, formáty.

Jak mění streamovací platformy způsob toho, jak konzumujeme filmy? Dřív slabší výsledek z kin dokázaly leckdy zachránit prodeje DVD. Jak je to dneska? Netflix se sice chlubí velkým počtem přehrávání, ale není radno mu úplně věřit, protože si ta čísla dost upravuje ke svému prospěchu.

Pohl: Nám to pomohlo hodně, když vzali Párty Hárd a Párty Hárder na Netflix. Nám se to nezaplatilo z kina a Netflix nám nějaký zisk přinesl. Ale co jsem slyšel, tak i ta cena toho, za kterou Netflix filmy nakupuje, se odvíjí právě od návštěvnosti v kinech. Když ten film propadne v kinech a má rozpočet násobně vyšší, jako jsme měli my, tak ho to asi tak úplně nevytrhne.

Hamplová: Ty způsoby nákupů jsou různé, pro filmaře to může být zásadní ve chvíli, kdy takový deal přijde už předtím, než je film vůbec natočený, což je ale čím dál tím výjimečnější. Začíná to být mnohem víc tak, že ukázaná platí, až ve chvíli, kdy je ten film natočený, kdy prokáže nějakou návštěvnost, tak oni nakupují. Ale samozřejmě pro nás producenty je ta spolupráce a plánování kina s VOD platformami už naprosto zásadní. V tom se to mění. Dřív se hodně spoléhalo na sales agenty v zahraničí, dnes streamovací platformy nabízejí možnost, jak s tím pracovat a jak třeba ještě ex post vydělat nějaké peníze a zalepit díry.

V Americe v posledních letech začínají nezávislí režiséři takřka výhradně na hororech. Ty mají nejnižší náklady, a za poměrně malé peníze se tak dá natočit něco, co vydělá dost peněz. K nám tenhle trend nedorazil a bohužel asi ani nedorazí.

Pohl: Rozpočet nezávislého filmaře v Americe je o něco větší než u nás. Natočit za pár milionů korun horor tak, aby vypadal dobře, to je docela těžký úkol.

Tauš: Ale to jsou taky jen iluze. Filmaři naší kategorie točí v Americe často s podstatně menším rozpočtem, než točíme my tady.

Hřebejk: Horor je velmi specifický žánr, obdobně jako právě komedie. Komedie je tak dobrá, jak dobrý má fóry. A obdobně je tomu s hororem. Na to člověk musí mít naturel, aby to bylo autentické. Což tady měl jenom Juraj Herz.

Tauš: Nicméně je to samozřejmě fascinující žánr v tom, že spolu s komedií jsou to poslední dva žánry stranou těch opravdu epických, archetypálních bájí, na které je zábavné chodit do kina, protože smát se a bát se chceme spolu. Ono je strašně důležité, s jakou ambicí ta která věc vzniká. Můžeme se na film dívat jako na produkt, kterým samozřejmě také je. Nicméně právě tenhle pohled je zdrojem standardizace vyprávění, protože v tomto případě bychom měli všichni dělat porno, protože je nejsledovanější. Anebo se na film také můžeme dívat nikoli jako na užité umění, ale jako na krásné umění, které má hodnoty i někde jinde. Já se snažím film vnímat jako krásné umění, je to pro mě daleko podstatnější, než jestli to vygeneruje nějaký instantní zisk. Pro mě je třeba důležitější, do jaké míry je film společensky relevantní. Proto je Amerikánka na Voyu a proto je na divadle, v kinech, bude v České televizi. Je to samozřejmě koncipované tak, aby to nakonec viděly dva miliony lidí a Amerikánka se stala nějakou relevantní hrdinkou, která tady existuje v kulturním prostoru. To, jakým způsobem je vyprávěná, se také stalo jedním z těch hlasů. Otevřením možností o obraze přemýšlet jako o silném emotivním nástroji, jinak, než co nám nabízí právě ten standardizovaný pohled a co se běžně vyžaduje, aby se naplnilo divácké očekávání.

Jakou roli má v tomhle všem dneska filmová kritika? Má vůbec ještě nějaký vliv? Řekl jste, že máte za to, že lidé se často rozhodují až před pokladnou v kině, na co půjdou. Takže se asi nedá moc říct, že filmoví kritici nějak výrazně formovali místní vkus.

Hřebejk: Kritika není nic jiného, než když řeknu: Jo, viděl jsem dobrý film, jdi na něj, anebo: Je to kravina, nechoď na to. Jako režisér si z toho zas tolik nevezmu. Něco jiného je filmová historie nebo nějaké strukturální analýzy, ale tomu jsem se nikdy nevěnoval.

Takže když filmová publicistka Táňa Zabloudilová napsala kritiku na váš seriál Pozadí událostí, kde vyjádřila zhnusení z posměšného způsobu, s jakým autoři pracují s tématem sexuálního zneužívání na univerzitní půdě...

Hřebejk: Ale já nechci komentovat Táňu Zabloudilovou.

Tak nemusíte komentovat Táňu Zabloudilovou. Když si přečtete jakoukoli kritiku, která řeší obecně pojetí toho, o čem vyprávíte, a vytýká vám…

Hřebejk: Ne, já neřeším kritiky, kteří řeší něco obecně.

Tauš: On je velký rozdíl mezi badatelem a kritikem. A pak jsou samozřejmě rozdíly mezi jednotlivými lidmi a jednotlivými přístupy. Já jsem se z teoretických filmových prací o filmu naučil možná víc než z dívání se na filmy. Jsem tím posedlý a miluji to. Ale to se bavíme o lidech, kteří k těm uměleckým dílům přistupují jinak. Zvídavost je důležitější než mít názor. A tam je pro mě osobně někde to dělení, o kterém mluví Honza. Kdy se z toho mohu něco naučit a kdy naopak se z toho nemůžu dozvědět nic jiného než to, jaký má daný člověk názor. A jak on si představuje, že by měl vypadat film na dané téma.

Hamplová: Hlavně si myslím, že tady se to trochu vymklo, že spousta těch kritik, a já jsem jich dostala špatných opravdu hodně, takže to nějak můžu posoudit, je opravdu často velmi osobní. S Úsvitem jsme měli hodně zahraničních kritik. Ať už šlo o recenze ve Variety, nebo v dalších médiích, tak ten primární úmysl byl: Pojďte se na to do kina podívat a uvidíte. Tady to vlastně ztratilo jakoukoli publicistickou činnost, kdy kritik chce film podpořit, chce lidi donutit k vlastnímu kritickému myšlení, podporovat je v tom. A zůstali jsme jenom u toho jednoho významu kritika. Já můžu mluvit osobně za nás a o tom, jak se v souvislosti se seriálem Dcera národa psalo třeba o „upocenosti autorů“. Dostávají se tam strašné věty, které jsou zlé a útočné. Do kritiky se dá schovat i strašně moc odporných věcí. Kdybych na tom byla jenom trochu hůř, tak by mně to asi fakt ubližovalo. Ale jsou i super věci, já mám třeba ráda hodně ráda podcast Hodný, zlý a kritický. Když rozebírali seriál To se vysvětlí, soudruzi!, tak celý ten díl byl o tom, že Alena Julie Novotná rozebírá, proč to na diváka nezafungovalo. Ale opravdu s laskavostí a se zájmem se snaží přijít na to, proč divácká čísla tak spadla a proč ten seriál dopadl tak, jak dopadl. A bylo to úplně skvělé, dala si práci s tím, že vystavěla příklady, jak to v Soudruzích mohlo fungovat jinak a lépe. Všichni jsme to poslouchali a říkali si: To je docela hustý, tu si příště vezmeme jako dramaturga! Protože to byly fakt chytré a skvělé nápady.

Tauš: Mně je vlastně jedno, jestli je kritika dobrá, nebo špatná. Mě zajímá, jestli se z ní můžu něco naučit. Zajímavý rozpor je v tom, že o Amerikánce napsalo několik lidí velmi zajímavé inspirativní texty a byly to tedy pochvalné recenze (Amerikánka před pár dny vyhrála i Ceny české filmové kritiky za nejlepší loňský film, Tauš za nejlepší režii – pozn. red.). Ale já jsem vlastně nenašel jedinou negativní recenzi, ze které bych si mohl něco vzít a byla nějakým způsobem inspirativní.

To je škoda, ne?

Tauš: Je, no jasně. Vlastně jsem měl s Amerikánkou projekci na Masarykově univerzitě v Brně a tam jsem zažil vášnivou debatu, ze které jsem se toho opravdu spoustu dověděl. To mi otevřelo nějaký nový úhel pohledu na ten film, ke kterému jsem sám neuměl dojít, ale to bylo akademické prostředí.

Ze Slovenska se k nám teď na závěr připojí režisér Jakub Kroner, který loni natočil Mikiho, teď v kinech promítají jeho pokračování Černák. Když jste teď tak poslouchal kus téhle debaty, dá se to, co jsme tu řešili v kontextu současné české kinematografie, vztáhnout i na tu slovenskou?

Kroner: Mám pocit, že už se od sebe jako krajiny velmi oddělujeme, vidíme to i na návštěvnosti slovenských filmů v Čechách anebo opačně českých na Slovensku. Už nás vlastně ty sousední projekty nezajímají. Snažím se chodit na všechny slovenské filmy, je to často možná až masochistické. U nás mladí filmaři nedostávají skoro vůbec žádnou šanci. My jsme to vlastně s těmi našimi prvními filmy dělali jako čistý punk. U nás jsou častokrát debutující šedesátníci a celá ta kinematografie je tak možná okolo padesátky, co se týká věku tvůrců. Mě stále považují za mladého tvůrce, a to mi za chvíli bude čtyřicet.

O Martym Pohlovi se vlastně taky říká, že je to mladý filmař. To na začínající stará kolena člověka potěší.

Kroner: Ano, to potěší. Oni to mládí berou z pohledu těch sedmdesátníků. Obecně si myslím, že kinematografie, ale i vůbec kina mají problém. Stále jsme se nedostali na to období před covidem a nevím, jestli se tam vůbec ještě někdy dostaneme.

Abychom nekončili nějak úplně temně, tak poslední téma nebude mladé ženy ve filmu. Jaký film od vašich kolegů se vám za poslední dobu nejvíce líbil?

Donutková: Máš pocit, že téma mladé ženy ve filmu je temné?

Snad ne. Ale asi by to bylo ještě nadlouho. Navíc situace už je lepší, v aktuálním ročníku na FAMU teď režii studují samé holky!

Hamplová: Tak snad pak budou i režírovat.

Kroner: Stylem vyprávění to byl asi Banger. Na Slovensku mám problém vybrat někoho, u koho bych si řekl, že mě zaujal jeho film.

Tauš: Teď jsem si doplnil vzdělání s Párty Hárder. A to mně přišlo skvělé!

Hřebejk: Mord Adama Martince, to je perfektní. A z televizní tvorby si myslím, že v téhle zemi nikdy nebyla natočena lepší kriminálka, než je Metoda Markovič: Hojer.

Donutková: Běžná selhání. Výborná žánrová věc.

Hamplová: Já se připojuji k Mordu Adama Martince. A určitě After Party Vojty Strkatého. Nadšená jsem byla i ze Zahradníkova roku Jirky Havelky, ten scénář se mi moc líbil. A Jakube, vy máte skvělý film. Byla jsem na premiéře Černáka a myslím, že to je fakt nejčistší žánrovka, co jsem v Čechách a na Slovensku za poslední dobu viděla.

Pohl: Bod obnovy, měl bych k tomu spoustu výhrad, ale mám rád sci-fi a byl jsem nadšený, že tady něco takového vzniklo, vypadá to krásně. A vlastně mě docela příjemně překvapil i Deník alkoholičky. Bylo příjemné se koukat na někoho, jak chlastá.

Donutková: Ať to naše Slovensko úplně nehaníme, tak mě ještě napadá film Invalida od Jonáše Karáska. U toho jsem se hodně smála.

Pohl: Ten je super. Kolik je vlastně tomu Karáskovi?

To bude mladý tvůrce, takže asi tak padesát (nar. 1976 – pozn. red.).