Rodí se plán, který má v desetiletém horizontu výrazně proměnit nynější strukturu vzdělávacího systému. Stojí na myšlence, že problémy nynějšího školství nelze vyřešit jen změnami obsahu vzdělávání, změnit se musí i jeho „architektura“. To v praxi znamená zásadní změny věcí, na které se nesahalo posledních třicet let. Mimo jiné třeba návrat k osmileté základní škole, přenastavení dosavadního systému přijímacích zkoušek i maturit, změnu jednotlivých stupňů na základních školách. Zásadní je pak v návrhu otázka prodloužení povinné školní docházky i na první dva ročníky středních škol.

Za návrhem reformy stojí poslankyně a členka školského výboru Renáta Zajíčková (ODS). Ta zdůrazňuje, že práce na samotném návrhu reformy stále probíhají a jednotlivé aspekty se dopracovávají do detailů. K oficiálnímu představení návrhu má dojít na podzim tohoto roku. Nyní na něm pracuje expertní skupina a probíhají veřejné konzultace se zřizovateli, řediteli či dalšími zainteresovanými stranami v krajích a obcích.

„Technologie čím dál rychleji proměňují způsob učení dětí i jejich nahlížení na svět. Mezitím se debata o českém vzdělávání smrskla na peníze. Místo, abychom se ptali, kde chceme naše vzdělávání za deset let, dobíhají nás dvacet let staré problémy. Naše vzdělávání se musí připravit na dobu inovací – klíčové slovo bude modularita. Vzdělávací dráhu musíme zkrátit, vzdělávací soustavu modularizovat, školní infrastrukturu optimalizovat a především začít zodpovědně a profesionálně řídit v území,“ uvedla pro deník Echo24 Renáta Zajíčková s tím, že je třeba rozlišovat obsah vzdělávání, lidi, kteří ve vzdělávání působí, a pak samotný systém, tedy strukturu. „Jedno bez druhého se neobejde, ale tato změna se týká hlavně systému, architektury jako takové,“ dodala.

Spolu s expertní skupinou pak vypracovala návrh nového modelu vzdělávací soustavy. Tedy zjednodušeně řečeno toho, jak jsou nyní nastavené jednotlivé stupně vzdělávání, přechody mezi nimi, testování v jednotlivých bodech studia či tempo, kterým studenti prochází vzdělávací dráhou od mateřské školy po maturitní zkoušku. V modelu jsou oproti současnosti zásadní tři body – s koncem deváté třídy na ZŠ má přijít i její rozdělení na tři stupně místo nynějších dvou, na tento třetí stupeň má pak navazovat povinná docházka dvou let na „nižší“ střední škole, kterou by ukončila „malá“ maturita.

„Třetí stupeň ZŠ tvoří dva roky, během kterých bude kladen důraz nejen obsah učiva, ale především na volbu dalšího vzdělávacího směru. Profesionální kariérové poradenství a kontakt s firmami, získávání zkušeností, to je něco, co musí úspěšný vzdělávací systém žákům nabídnout,“ uvedla Renáta Zajíčková. Na konci tohoto třetího stupně by pak žáci podstoupili jednotný test, který by jim měl ukázat, na jakou školu mají předpoklady. Znamenalo by to změnu současného systému přihlášek na střední školy, testy by totiž přihláškám předcházely a k výběru školy by tak docházelo až na základě výsledků.

Vzdělávací dráha pokračuje „nižší“ střední školou. Tím jsou myšlené první dva roky středoškolského vzdělání, které by nově byly pro všechny studenty povinné, a kterým by se zároveň přizpůsobila výuka – více směrem k všeobecnému vzdělávání. „Základní škola znamená důraz na gramotnosti, obsah vzdělávání a zároveň důraz na kariérní poradenství. Nižší střední škola jsou dva roky, které by měly být trochu univerzální a připravovaly by žáka na vstup do praxe. Vybavovaly by žáka schopností se adaptovat, spolupracovat, finanční a čtenářskou gramotností. Po dvou letech by byla nastavena tzv. malá maturita, která by klidně mohla mít školní a státní část. Žáci by tím ukončili povinné vzdělávání a dokázali základní schopnosti, které jim zajistí lepší podmínky pro další uplatnění. Školní část by samozřejmě měla zohledňovat zaměření dané školy,“ dodala Renáta Zajíčková s tím, že zmiňované schopnosti si dnes děti často ze škol neodnáší a zaměstnavatelé si stěžují, že jim přichází lidé nepřipravení na pracovní trh.

S „malou“ maturitou by pak podle návrhu mělo jít ideálně i přestoupit na jiný typ školy, tedy pokud by například žák zjistil, že má výborné výsledky a objevil v sobě předpoklady pro jiný typ studia, mohl by přejít na gymnázium, fungovat to může případně i opačným směrem. Podle návrhu by to tak umožňovalo žákům lépe reagovat v průběhu studia na to, jak se vyvíjí.

Model v řadě věcí navazuje na změny, které už jsou v běhu či se o nich uvažuje. Ať už jde například o snížení extrémního počtu odkladů před nástupem na základní školy či třeba pro návrh zásadní myšlenku proměny struktury středoškolských oborů. Ministerstvo školství mluví o redukci z téměř tří set nabízených oborů jen na několik desítek, mířit se má také více k nabídce všeobecně zaměřeného vzdělávání.

Při prvotním představení myšlenky v minulém roce se zvedla i kritika ze strany některých zástupců škol. Obavy budí zkrácení základní školy i palčivá otázka nedostatečných kapacit. Na ty v totiž naráží silné ročníky dětí už nyní a podle této vize by stát musel garantovat každému dítěti místo na střední škole. Podle Zajíčkové je to jeden z důvodů, proč by změna musela probíhat postupně, aby se nynější systém dokázal přizpůsobit. Návrh však našel i podporu mezi některými odborníky, zejména pak v otázce prodlužování povinné školní docházky.

Podle experta organizace Člověk v tísni Daniela Hůleho by prodloužení povinné docházky i na dva roky středních škol mělo vést ke snížení počtu lidí, kteří dokončí pouze základní školy, nahradí chybějící motivaci ze strany rodičů a v praxi „postihne“ pouze děti, které by skončily po základní škole. „Máme vlastní zkušenost a fungovalo to, populace, které se povinná SŠ týkala, dosáhla lepší úrovně vzdělání ve srovnání před i po povinnosti,“ uvedl tehdy Daniel Hůle.

Podobně pak funguje i řada současných systémů povinného vzdělávání nejen v Evropě. Minimálně v otázce provázanosti základního a středního vzdělávání. Délka jednotlivých úseků studia se může lišit, tedy například může fungovat systém devíti let základních škol a dvou povinných let na střední škole. Výjimkou není ani třináct let povinné školní docházky.