Za malířem Janem Mertou jsem přišel do smíchovského ateliéru, byl šedivý lednový den a jeho obrazy, které měl různě opřené podél stěn, se propadaly do šera a ticha. Byly tajemné, jemně přízračné a těžko definovatelné, což je právě ta věc, která z Jana Merty dělá, čím je: malířem ticha a tajemství, dnešního a přitom nadčasového. V prosinci mu bylo sedmdesát, což pro něj moc neznamená, ale stejně…

Vaše paní Lenka říká, že je ve vás sedmdesát procent umělce a třicet procent tramvajáka. Tak se jmenuje i knížka, kterou o vás vydala Galerie Sklenář. Ale tramvajáka jste nikdy nedělal. Zato jste byl léta před rokem 1989 až do poloviny devadesátých let domovníkem. To nás dva sbližuje. Já byl taky domovník. Jak jste se v tom cítil? Dělal jste ho rád?

Já jsem to dělal po způsobu Solženicynova Ivana Děnisoviče. Prostě jsem to dělal pořádně. Ivan Děnisovič taky kladl cihly pořádně jednu vedle druhé, i když věděl, že je to vlastně k ničemu. Protože si vážil sám sebe, tak si vážil i své práce a záleželo mu na ní, ať dělal cokoli. Ne že bych byl takový solženicynovský charakter, ale když jsem třeba dělal v domě generální úklid, tak si mě pomalu ženské najímaly, abych jim šel domů uklidit. No, naštěstí jsem nedopadl jako ta postava umývače oken z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, jak tam ty ženské klátil...

Když jsem byl já domovník, tak jsem to taky nebral nějak úkorně nebo že by mě to ponižovalo. Prostě jsem to dělal, abychom se dostali k domovnickému bytu.

To já úplně stejně! Taky mě to nijak neponižovalo. Já jsem počítal víceméně s tím, že to budu dělat do konce života, nepředpokládal jsem, že mě zastihne nějaká změna. V sedmdesátých letech vůbec, pak, když jsem se dověděl o perestrojce, tak jsem si nedělal žádné iluze. To, že to skončí za mého života, v to jsem nedoufal.

Ale že budete malovat, s tím jste počítal, ne?

To ano. Já jsem tehdy byl takový nedělní malíř. Ve všední den jsem byl provozní technik, později domovník. To začalo tak, že jsem byl vyhozený z podnájmu, to bylo někdy na začátku sedmdesátých let. Šel jsem s kufrem po Karlově mostě, moc jsem nevěděl, co bude dál, a potkal jsem přítele Jiřího Pánka, my jsme se znali z nějaké evangelické brigády, tak jsem mu to řekl a on řekl, hele, já mám domovnický byt, jestli chceš, tak můžeš bydlet u mě. Tak jsem šel bydlet do Břetislavovy ulice, to je na Malé Straně pod Jánským vrškem. Já jsem tehdy dělal vrátného, výběrčího a hlídače v Národní galerii, ale moc mi to nevyhovovalo, v noci jsem to špatně snášel, tak mi Jiří říká, že by bylo něco u OPBH (okresní či obvodní podnik bytového hospodářství – pozn. red.) a taky šance na získání bytu. Tak jsem tam nastoupil.

Úplně jako já… Ale to už jste byl malíř?

Já jsem toužil být malířem snad odjakživa. Ale tehdy už jsem maloval. Z té doby mám třeba obraz Rozkvetlý Petřín, v takovém vangoghovském duchu.

To se tam ještě neprojevoval váš styl?

Já myslím, že můj styl není definovaný dosud. Aspoň doufám.

Já myslím, že ano. A řekl bych, že se poněkud liší od van Gogha…

To asi ano, ale van Gogha jsem obdivoval od dětství. Pamatuju si, to mi bylo asi devět, deset let, jsme šli po Liberci s otcem: on byl první, kdo mě zasvěcoval do umění, on byl tedy evangelický farář, ale duší byl vlastně umělec. No a tam v jednom knihkupectví na Šaldově náměstí jsme se zastavili u výlohy a on mi ukázal za výlohou reprodukci van Goghova Obilného pole. Dosud si vzpomínám, jak mě to fascinovalo. A otec mi pak ještě tam na místě převyprávěl příběh Vincentova života, včetně té záležitosti s uříznutým uchem, já poslouchal úplně uhranutě, a tehdy jsem jasně věděl, že budu malířem. Nebo že chci být malířem.

Když jsem tu historku o uchu poprvé slyšel, tak jsem se spíš vyděsil, čeho jsou ti umělci schopni.

O ucho samozřejmě nešlo. Nebo nejen. Ale já jsem kreslil od raného dětství, nic z toho se nedochovalo, protože děda tím zatápěl v kamnech, ale já si stále přesně pamatuju, co to pro mě bylo za zážitek, když jsem táhnul linii tužky po papíře a sledoval jsem, co se z toho rodí. Nechci to přehánět, ale měl jsem pokaždé pocit, že se ve mně něco chvěje, takové malé zemětřesení.

Tak se možná projevuje talent nebo ono umělectví. Uvědomoval jste si to?

V dětství asi takhle ne, na to dítě nemyslí. Spíš to prožívá jako radost, jako nějakou rozkoš, údiv nad tím, že to jde, že se něco rodí, vzniká nějaký tvar, linie…

Řekl vám někdo, že vám to jde?

To ano, to mi řekli i ve škole. Chodil jsem i do lidové školy umění, tam jsem zvládl různé výtvarné techniky a všiml si taky první manýry, kterou jsem pak musel potlačit.

Už tehdy? Co to bylo za manýru?

Že mi ta ruka příliš snadno pochoduje po papíru. To jsem si uvědomil poměrně brzo jako určité úskalí…

Ano, ale umění je od toho, že se to „umí“. Nebo pak je druhá možnost, že je to od slova „umělý“. Čemu dáváte přednost?

Samozřejmě tomu, že se to musí umět. To je základ.

No, třeba v němčině je to zřejmější: Kunst a künstlich, tedy umělý… Tu „umělost“ připomínal – z modernistického hlediska – Jindřich Chalupecký.

Taky by to mohlo být od slova měnit… Ale já nevím, já si myslím, že umění není umělé, ale je odvozené z přírody. Samozřejmě že je od přírody něčím odděleno, ale nutně z ní vychází a je s ní spojeno… Nějací umělci si myslí, že se to dá oddělit, třeba konceptualisti, a to se mýlí. Třeba Ad Reinhardt (americký abstraktní malíř, 1913–1967 – pozn. red.) prohlásil, že život je život a umění je umění a život není umění a umění není život. S tím totálně nesouhlasím. Mám to naopak zcela propojené!

Myslím, že hodně vašich obrazů vychází z osobních zážitků… Jen to nemusí být úplně zřejmé.

Ano, některé jsou jasně autobiografické, jinde se to dá poznat méně. Třeba moje obrazy dětských hlav, to jsou vlastně moje opožděné autoportréty a portréty mých blízkých. Pak jsou tam vzpomínky, které jsou navázány na řetězce asociací. Nejsem malíř životopisec, ale spíš malíř asociací a vzpomínek. Se životem to tedy provázané je.

Zapisujete si také něco? Malíři si často vedli něco jako literární zápisky…

Ano, mám plno sešitů, nejraději používám moleskiny, kam si zapisuju kdeco a kreslím si tam. Tady mi leží na stole…

Aha, vypadá to zajímavě, takový ilustrovaný deník…

Je to spíš takový skicář než deník. Používám to, když mi začíná vynechávat mozek. Ale většina mi toho ještě zůstává v hlavě. Literární ambice nemám, i když bych měl co psát, protože jsem toho dost zajímavého prožil…

Co bylo nejvíc zajímavé?

Toho bylo… Je to hodně spojené s erotikou…

Podívejme!

Ale ne přímo. Spíš v takové pocitové a intimní rovině. Někdy to splývá s nějakou vzpomínkou nebo příhodou. Třeba se mi vybavuje jeden takový dávný den, to jsem ještě studoval na AVU, navštívil jsem Jiřího Pánka v Tuchoměřicích, to je kousek za Prahou, všude byl sníh, mrzlo, my si vyjeli na běžky, měl jsem nějaké z vetešnictví za šedesát korun, a já se nějak odpoutal, změnil směr a ocitl jsem se na Okoři před rybníkem. Na něm osamoceně bruslila mladá žena, ale dobře bruslila, vidím ty oblouky a piruety, a už se začínalo pomalu smrákat a mně byla zima, tak jsem se jí zeptal, jestli je tady hospoda, a ona odpověděla, že ne, nebo je zavřená, už nevím, ale že můžu jít k ní, že mi udělá grog. Tak jsem chvíli váhal, ale pak si řekl, proč ne, tak jsme se vydali k jejímu stavení, já pořád na běžkách, ty jsem sundal před tím domem, pak jsme vešli dovnitř, já pořád měl na sobě úplně zmrzlé boty, vystoupali jsme do jejího pokoje, tam mě usadila, otevřela skříň s pitím, plno cizokrajných (za socialismu!) lahví, nalila mi whisku, tu jsem snad pil poprvé v životě, a odešla se převléct…

Napjatě poslouchám… 

No, objevila se v županu, měla na uších takové velké bleděmodré náušnice, a jak se tak nade mnou nakláněla, tak jí málem vypadla z toho županu prsa…

Úžasné! A dál?

Já jsem tam seděl, pode mnou kaluž tajícího sněhu na té nalakované podlaze, ve mně se bouřily hormony, ale zároveň jsem si uvědomil, že musím vstát a odejít.

Opravdu?

Ano, najednou jsem se cítil jako v pasti. A uvědomil si, že z ní musím uniknout. A to jsem taky udělal. Omluvil jsem se a z toho domu skoro doslova vyběhl, nazul jsem si lyže, už byla úplná tma, svítil měsíc a já jel po pláni, kterou ten měsíc osvětloval stříbrným svitem. Bylo to úžasné. Ani jsem si nevšiml, že jsem si mezitím nalomil běžku, která se rozpadla až druhý den, když v teple roztála.

To by se mohlo jmenovat Pokušení na Okoři. Viděl jste pak někdy tu bruslařku?

Ne, už nikdy.

Ještě by té povídce slušel třeba nějaký umrlec…

No moment, to se mi stalo! To byl jiný rok, ale taky v zimě a taky mrzlo a taky u Tuchoměřic. To jsem si taky vyšel ven, na pole, došel jsem k osamělému strážnímu domku u trati, pak se otočil a šel zpátky a po pár dnech jsem se dověděl, že v době, kdy jsem tam byl, tam ve studni ležel zavražděný člověk.

To je hrůza!

A já si pak uvědomil, že jsem to snad i nějak cítil. Zastavil jsem se podvědomě a nešel jsem dál. Policie tam musela najít i moje stopy, ale nevyšetřovala mě.

Některé vaše obrazy jsou jaksi mysteriózní. Teď visí v Galerii Sklenář obraz jestřába s vyraženým oknem. Za tím je něco skutečného?

Ano, to se stalo u nás před dvěma lety na venkově. Jestřáb se vrhnul do okna v mém ateliéru, rozrazil ho a pak tam zůstal otřeseně asi ležet. Já u toho nebyl, ale švagr, který bydlí nedaleko, sousedi volali, že slyšeli strašlivou ránu a že je rozbité okno, tak tam zajel. Otevřel dveře a snad toho jestřába vylekal, ten se vzchopil, zamával křídly a zas vyletěl tím rozbitým oknem. Tak jsem ho namaloval. Z těch střepů se stalo něco abstraktního, takový věnec obrazů, který se vytvořil kolem té situace.

Je to takový symbolický realismus.

Ano, myslím, že maluju realisticky, ale realista nejsem. Třeba tady mám portrét své ženy Lenky a na něm se prolínají starý čas a nový čas. Je to vlastně kombinace fotografie z Lenčina mládí, když jí bylo asi patnáct let, a její současnosti, když jí bylo čtyřicet. Takže vlastně takové sčítání časů.

Vím, že jste oba z evangelických rodin. Hrálo to nějakou roli, že jste se dali dohromady?

Nepřímou. Bratr Lenky studoval jako já na Akademii a jednoho dne ho tam přišla navštívit. Otevřely se dveře do ateliéru, tam stála mladá žena, na sobě měla takový šátek protkaný něčím stříbrným, nakoukla dovnitř a zeptala se na Tomáše, já jsem pronesl něco jako „To je dnes už třetí ženská“. Lenka to slyšela a řekla: „Já nejsem žádná ženská, já jsem Tomášova sestra.“ A tím to nějak začalo.

Urážkou…

Pak to pokračovalo vyprávěním o jejím otci, který topil v kotelně a byl to spontánní konceptuální umělec, celou kotelnu vyzdobil různými předměty, jako jsou například staré dámské boty, plechovky od kompotů a podobně, do uměleckých kompozic. Pak jsme se začali potkávat, jednoho dne jsme šli po Karlově mostě, já jsem nesl nějakou roli papíru a dodnes se spoříme, kdo si vlastně začal. Měl jsem tu roli a začali jsme hrát nové role.

To jste ještě studoval?

Ano, skončil jsem na AVU v roce 1987. Já jsem tam totiž začal studovat už poměrně starý, bylo mi 28 let. Chtěl jsem si pak studium zkrátit o rok, ale první diplomku mi neuznali. Měl jsem docela problém i o rok později, už jsem dost maloval po svém, vůbec to nebylo jednoduché, tehdy se vyžadovala figurální malba, krajina nebo zátiší. Já už jsem byl jinde, už mi krystalizovala moje témata, tehdy mě zajímaly schránky jako prostory pro těla.

Znamenalo pro vás něco, že jste měl diplom AVU?

Znamenalo to docela dost. Třeba to, že jsem směl, to byl pořád ještě socialismus!, být na volné noze a prodávat a měl jsem právo kupovat materiál v tzv. rozdělovně.

A umělecky?

Umělecky diplom nikomu nepomůže. Ale pak si ještě uvědomuju, že na AVU byla pro mě důležitá knihovna, kam jsem si chodil tajně číst a prohlížet časopisy a knížky o světovém umění, tehdy jinde nedostupné. Pak bych k tomu přidal ještě Stromovku a mléčný bufet na třídě Milady Horákové...

... která se tehdy jmenovala Obránců míru. Mimochodem, Milada Horáková chodila nedaleko od ateliéru, kde teď sedíme, do evangelického kostela. Má před ním sochu od Olbrama Zoubka. Ostatně, znamenalo to pro vás něco, vyrůstat v evangelickém prostředí?

Znamenalo to hodně. Hodně mě to předurčilo. Ale musím říct, že jsem měl velice záhy problém: už snad ve třinácti jsem si uvědomoval, že jsem se klidně mohl narodit třeba hinduistou nebo muslimem nebo někým úplně jiným. Takže mi to křesťanství přišlo něčím jakoby neúplné. Uvědomoval jsem si, že někdo jiný může mít také svou pravdu, že je lepší se v nějaké své pravdě příliš nezavírat. Ale jinak to prostředí bylo velmi podnětné a intenzivní. Můj otec byl velmi veselý a otevřený člověk, zároveň se musel vůči něčemu bránit a část svého tajemství si odnesl do hrobu. Bylo v něm, myslím, víc, než si mohl dovolit projevit ve svém životě. Jeho odborným tématem byl Starý zákon, takže nás díky tomu seznamoval se starověkou kulturou, Egyptem, Mezopotámií, vyprávěl nám o Bedřichu Hrozném, zabýval se i astronomií, bratr tvrdí, že počítal proporce pyramid. Tohle všechno ho zajímalo.

Vaším rodištěm je Šumperk, ale dětství jste prožil v Liberci. Vlastně takové dítě Sudet. To souviselo s otcovými působišti. To si vybral?

On byl původně od Zábřehu, po studiích byl vikářem v Šumperku, pak se stal farářem ve Valteřicích, to je na Semilsku, a potom byl ordinován na faráře v Liberci.

A jaká mohla být v poválečném Liberci evangelická obec?

Docela živá. Tam přišli po odsunu Němců lidé ze všech možných koutů a taky třeba evangeličtí repatrianti z Polska, to byli Češi ze Zelova u Lodže. Z jedné téhle rodiny pocházela moje maminka. V Liberci zůstaly vily po Němcích, v jedné jsme bydleli, nebyla nijak honosná, ale pěkná ano. Má to tam genia loci. Vedle byla jedna velmi honosná vila, ta už se začala rozpadat a rozpadá se dodnes. No, otce tam právě proto, že to tam tak žilo, zbavil tzv. církevní tajemník na začátku šedesátých let státního souhlasu s výkonem duchovní služby. Půl roku byl bez práce, pak mu jeden komunista, slušný člověk, nabídl práci ve Sběrných surovinách, tak tam dělal účetního.

Dožil se listopadu 1989?

Naštěstí ano, zemřel v roce 1991. On pak ten státní souhlas získal zpět v roce 1966, ale musel odejít do Ústí nad Labem, kde pak sloužil až do důchodu.

To je zajímavé, to vaše putování po severu…

Ano, ale pak jsem odešel do Prahy.

Myslíte, že vás ten sever nějak formoval?

Spíš to rodinné evangelické prostředí. Rodina mé maminky byla až starozákonně přísná, nejlepší slovo pro to je pruderní. Když se třeba četlo u štědrovečerního stolu evangelium a přišlo se k výrazu „těhotná Marie“, tak babička u toho „těhotná“ zakašlala, abychom to neslyšeli. Já jsem byl tím až jaksi kastrován. Ale naštěstí jsem to přežil, myslím, ve zdraví.

Ale tahle přísnost mohla dát také lidem nějakou disciplínu. Možná to souvisí s tou poctivostí při mytí oken.

To asi ano. Věci se mají dělat pořádně a důkladně. To ve mně je. Ale on to měl i Picasso, on sice vypadal rozevlátě, ale když do něčeho šel, tak to dělal se zaujetím. A poctivě.

Obvykle se o vás píše, že jste solitér. Ale nechtěl jste někam patřit? Třeba i mimoděk?

Těžko. Nepřijde mi to důležité, někam patřit. Ale z každé doby jsem něco nasál. Já jsem začátkem devadesátých let začal vystavovat v Galerii MXM, to byla jedna z prvních soukromých galerií, které se zabývaly současným uměním. Velký vliv tam měli manželé Jiří a Jana Ševčíkovi, kteří mě tam přivedli a seznámili s jejím majitelem Tomášem Procházkou, který měl i, jak to říct, obchodnický talent, jenže bohužel příliš záhy tragicky zahynul. Já jsem do té doby nevěděl vlastně, co to znamená, soukromá galerie, a měl jsem obavu, že mě to znesvobodní. Ale pak jsem se na základě důvěry k Ševčíkovým pro to rozhodl.

Není asi od věci, aby umělec měl někoho, kdo se stará o jeho živobytí.

To ano, člověk má dostat za svou práci zaplaceno. Já jsem taky slýchával, že se přece člověk nemá špinit penězi, a to často od lidí, kteří je pak vydělali, pořídili si vily a velmi rychle si na ně zvykli.

V Čechách se dá za obrazy pořídit vila?

To myslím, že ne. Já jsem to myslel trochu v nadsázce. A ne na malíře. Ale nestěžuju si. Moje obrazy se prodávají. Jenže moje produkce je taková, že bych si těžko z toho pořídil vilu. Proč bych měl vilu? Na co? Nic takového nepotřebuju. Velký ateliér, to jo, ten potřebuju. Ale vilu ne.

Občas se říká, že umění a umělec potřebují příběh. Dal by se ve vašich obrazech nějaký najít?

Myslím, že tam jsou pořád nějaké příběhy. Každý obraz má nějaký příběh. A každá malba je pro mě novou událostí. Někdy je píšu na zadní stranu obrazu. Takže je to spíš pro mě. Každý obraz vlastně maluju „pro sebe“, ale když je hotový, odpoutá se ode mě a žije svůj vlastní život.