Pro někoho je natírání švestek vápnem dávnou vzpomínkou, pro jiného prostou realitou příštích dnů. Každopádně jde o letitou praktiku, která mívala dva tradiční důvody. Jednak se věřilo v dezinfekční moc vápna, a to včetně ochrany proti přezimujícímu hmyzu či okusu zajíců. To je sice požadavek poněkud snový, ale fakt je, že to škůdcům snižuje „zimní pohodu“. Ovšem čára není zeď, jak ví každý automobilista, a jakákoli malůvka není pevnou ochranou. Co je nesporné a zima 1929 to našim dědečkům dostatečně ukázala, je vliv bílé barvy na mrazuvzdornost. O čem je řeč? Říká se tomu mrazové desky. Vnitřním pnutím vznikají na kmeni pukliny, často poměrně neznatelné, a ty se stávají branou pro různý hmyz a houby. Prakticky vždy jsou na výslunné straně a právě rozdíl v teplotách na kmeni je způsobuje. Nabílení jejich riziko významně snižuje. Zimní slunce kmen tolik neprohřeje.

Vývoj poznání se posouvá a mnozí si jistě všimli, jak se v parcích vracíme houfně k bílým nátěrům. Nejde úplně o vápno, na první pohled je vidět jiná struktura a nátěr drží podstatně déle. Funkci má ale obdobnou. Přestože bílení kmenů bylo svého času považováno za překonané tmářství našich předků podobně jako betonování dutin, opak je pravdou. Tmářstvím se naopak stalo svého času velmi rozšířené omotávání jutou. I přes velmi hlasitou profesní diskusi se omotávání děje nadále. Někteří vítězové výběrových řízení evidentně nakoupili zásoby juty na roky dopředu a nemají, co by s ní jiného omotali. Nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že z používání juty se stal tak trochu barometr kvality řemesla. Podobně jako z černých textilií. Zahradníci od těchto praktik upustili, protože rostlinám škodí. Naše řemeslo má směřovat k růstu rostlin a tím je řečeno mnohé.

Co je na jutě tak špatného? Vždyť já motám dvacet let, vždycky mně všecko rostlo. Ano, babička kouřila do devadesáti a nic jí přece nebylo. Jutou se začalo omotávat z důvodu ochrany kmene před spálou. Věřilo se, že tahle „ponožka“ kmeni pomůže překonat šok po výsadbě a bude v zimě „oblečený“. Trochu s tím souvisí i sofistikované školkařské postupy spojené s intenzivním hnojením, které vedou ke vzniku stále rychleji narostlých stromů. Ty jsou pochopitelně méně a méně otužilé. Pěstební kapacity pro vzrostlé stromy se u nás víceméně rozpadly a byly částečně nahrazeny jediným subjektem s téměř monopolním postavením, kterému konkuruje pouze dovoz. A ten se často nekontrolovaně děje z jižní Evropy či přímořských států, což odolnosti stromů vůbec neprospívá. To nezachrání ani juta, ani bílý nátěr.

Problém juty je násobný. Německé pokusy ukázaly, že kmen v jutě se v létě ohřívá až k padesáti stupňům. Hůř dopadly prvky z PVC, zejména přiléhavé spirály. Dokonce holý kmen byl na tom lépe a bílý nátěr či vzdušné nepřiléhavé rohože z přírodních materiálů, jako je rákos, udržely teplotu na třiceti i v době, kdy teploměr na stanici ukazoval 37 stupňů. Zimní teploty vypadaly podobně, zvlášť za slunných dnů. To byl velmi silný argument a německý erár samozřejmě okamžitě přestal mít chuť platit za něco, co je silným faktorem úhynu stromů po výsadbě. U nás bohužel takové spojení mezi výzkumem a rezorty nefunguje, tudíž bych se nedivil tomu, že ještě někde za omotávání jutou někomu stát podnes platí. Mimo jiné jde o deset let stará čísla a výzkumů proběhlo samozřejmě víc i dřív. První bílé nátěry u nás proběhly ve Stromovce již v roce 2012 i jinde. Mezi zahradníky ctícími řemeslo jde o obecně známou věc už léta. Ona totiž juta leccos schová, zatímco pro nátěr musíte mít stromy perfektní.