Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“.

Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.

Tato slova samozřejmě – stejně jako celá „Dobrá zvěst“ – promlouvají k jednotlivci, protože cíle, tedy spásy duše, dosahujeme vždy individuálně, nikdy v kolektivu. Nicméně je to zároveň text, který opakovaně používá „politickou“ terminologii, hovoří o společenství, o Králi, o boji a vítězství. A tak snad nebude velkým prohřeškem sepsat pár vět o tom, co slyší politolog, když ve tmě poslouchá velikonoční Exsultet…

„Dnes je slavnost veliké noci, kdy se zabíjí onen pravý Beránek, jehož krev posvěcuje veřeje věřících,“ říká píseň, v návaznosti na židovský svátek Pesach. Francouzský filozof René Girard definoval „posvátné násilí“ a mechanismus „obětního beránka“ jako prapůvodní jádro každé kultury. Krvavé oběti a jiné formy usmiřování si božstva a vypuzení toho, kdo byl identifikován jako viník, zdroj zla ve společnosti, byly odvěkým způsobem řešení krizí v lidských společnostech. Onen „pravý Beránek“, tedy Kristus, který naopak oběť si vybral dobrovolně a z lásky, nahrazuje starý svět a otevírá cestu k novému, našemu, v němž „nevinná oběť“ má větší váhu než „posvěcující kolektivní násilí“. Staré mechanismy ovšem nezmizely, jen se skryly hluboko v podvědomí. Mysleme na to i tehdy, když budeme příliš unáhleně ukazovat prstem na zaručené viníky naších dnešních krizí.

„To je ta noc, ve které jsi, Bože, naše praotce, Izraelovy děti, kdysi vyvedl z Egypta; Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou.“ – Jsme součástí dlouhého příběhu, který není jen náš, který nás přesahuje. Ne, nejsme pupek světa ani vrchol dokonalosti, spíše opakujeme znova a znova totéž putování a stojíme, stejně jako všechny generace před námi, v temném velikonočním očekávání – protože sami sebe zachránit nedokážeme.

„To je ta noc, v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.“ – Nezachrání nás abstraktní ideje, nezachrání nás slovní lpění na „hodnotách“, neosobní mechanismy trhů nebo byrokracie. Spása přichází skrze konkrétní osoby a konkrétní činy.

„Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili / kdybychom nebyli vykoupeni.“ – Občas prospívá říci si na rovinu, jak nicotná, křehká a málo podstatná je naše existence. Jak moc potřebujeme pomoc zvenčí. Ovšem hned v dalším nádechu se píseň obrací k Bohu a naopak zdůrazňuje, jak velkou hodnotu ty naše nicotné a křehké osoby mají, stojí totiž za oběť Božího syna: „Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka!“ Koncepce lidské důstojnosti, která patří každému jednotlivci, nezávisle na jeho postavení, základní stavební kámen moderního světa, je také součástí dědictví „té blahodárné noci“. Ovšem aby dávala smysl, musí zůstat navždy v napětí se současným vědomím lidské slabosti.

„Tato noc zahání hříchy, smývá viny / hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost / zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.“ – Slabost a nedokonalost jsou normální stav. Když se držíme tohoto výchozího bodu, nepodlehneme snadno svodům jakýchkoliv totalitních ideologií, které vždy slibují člověka, jenž je dokonalý jako Bůh. Budeme totiž vědět s jistotou, že nedopadnou dobře. Na druhou stranu, nepropadejme zoufalství z lidské nedokonalosti. Existuje odpuštění a existuje síla mocnější než „nenávist“, „zlé moci“ a „naše viny“. A v tom napětí mezi vědomím vlastní nedokonalosti a nadějí, že tu nedokonalost lze překonávat, se odehrává naše existence – jak osobní, tak společná, politická. Donekonečna opakovaný příběh pádů a zvedání se. Díky němu máme imunitu na sliby dosažení konce dějin vlastními silami lidstva. Ale také imunitu na slova těch, kteří říkají, že neexistuje nic jiného než cynická hrubá síla a boj o přežití.

Píseň vrcholí krásným obrazem – to je noc, „která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem“. Neproměnila zemi v nebeský ráj. Ani nezměnila člověka v Boha. Ale propojila je, vytvořila vztah, dala našemu putování směr, snažení naději.

V době, kdy se neustále potřebujeme ujišťovat, že „patříme na Západ“, a zároveň moc netušíme, co je vlastně obsahem toho „Západu“, je dobré si slova Exsultetu poslechnout. Obsahují v sobě ozvěny mnoha klíčových elementů, které tvoří to, kým jsme. A zároveň pomáhají udržet si odstup od dnešní hysterické doby s jejími požadavky na absolutní loajalitu vůči názorovým kmenům a plnou angažovanosti v boji za „zaručeně lepší svět“. Když stojíme ve tmě a posloucháme starou píseň z 5. století, můžeme načerpat sílu, abychom nezapomněli, že jsme sice politická zvířata, ale politika, společnost, nás nemůžou obsáhnout celé. I tuto pravdu s sebou přinesla „tato noc“.

Spousta důvodů se radovat, tak se radujme: „K vítězství tak mocného Krále zazni, polnice, a zvěstuj spásu! Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále, pohleď, jak na celém světě rychle zmizely temnoty!“