Co se konspirací týče, na internetu jimi můžete strávit celý život. Přistání na Měsíci? Nebylo. Elvis? Žije, samozřejmě, a někde si v tajnosti užívá svého bohatství. Mimozemšťani? Jsou všude. Skoro každá pitomina si najde svoje příznivce; najdou se dokonce i lidé, kteří „rozhodně důvěřují“ současné vládě České republiky, celá dvě procenta jich jsou. (Milá paní Vrecionová, máte obecně můj respekt a do toho Senátu jsem Vám to jednou „hodil“; ale SPOLU je asi nejhůř zničená politická značka v historii ČR a ve volbách do Evropského parlamentu to bude vidět.) V angličtině pro tenhle jev existuje pojem „Lizardman’s Constant“, odrážející skutečnost, že cca 4 procenta lidí jsou ochotna kývnout na cokoliv. Skeptičtější lidé se tomu jenom zasmějí, načež odejdou někam jinam dělat jiné, „chytřejší“ chyby.

Pak se ovšem občas vyskytne teorie, která vám opravdu zamotá hlavu, protože není úplně absurdní, ale také se nedá nijak ověřit; pouze různé náznaky a indicie ukazují, že by mohla být pravdivá, ale třeba taky ne. U takové (dez)informace vám nezbývá než oscilovat mezi „co kdyby?“ a neochotným obdivem k lidem, kteří ji případně zfalšovali, protože odvedli dokonalou práci.

Kdyby šlo o Elvise, můžete se tomu vysmát, ale nejde o Elvise. Minimálně jeden detail té zprávy je uvěřitelný: nedávná japonská počítačová analýza různých nahrávek Putina z poslední doby totiž indikuje, že dvojníky opravdu má. Těžko by šlo jinak vysvětlit, že by ten samý člověk při různých příležitostech jinak vyslovoval běžná slova typu „spasíbo“ (děkuji) a že by průběžně měnil své drobné pohybové stereotypy, které jsou přitom jinak natolik stálé, že se ve forenzní vědě používají ke ztotožnění podezřelých. Ani politicky nejsou dvojníci úplná rarita. Saddám Husajn měl nejméně tři dvojníky a jeho syn Udaj jednoho; měl jím být jistý Latíf Jahjá, který později utekl na západ a napsal o svých zkušenostech knihu Byl jsem Saddámovým synem. Existence dvojníků je ovšem asi ten nejméně zajímavý prvek celé historky.

Solidní média samozřejmě tuto zprávu-nezprávu zaslouženě ignorují, protože se nedá nijak ověřit ani vyvrátit. Tak hluboko do útrob Kremlu nikdo nevidí. Jistě, jsou různé indicie, že by to pravda být mohla: například skutečnost, že Lukašenkovi, již mnoho let zredukovanému do pozice moskevské podržtašky, najednou narostl hřebínek. Běloruský prezident před pár dny ohlásil, že bude od Ruska požadovat finanční kompenzaci za průtahy při dostavbě jaderné elektrárny ve městě Astravec; taková sebevědomá rétorika je pro Minsk během posledních deseti let dost netypická. I skutečnost, že ruský ministr obrany Šojgu promluvil před týdnem o možnosti řešit konflikt diplomatickou cestou, je trochu podivná. Šojgu se k takovým strategickým záležitostem nikdy moc nevyjadřoval, to bývala vždycky platforma ministra zahraničí Lavrova nebo samotného Putina.

Leč to vše je nakonec k ničemu, jsou to jenom indicie a z indicií se nedá nic solidního vydedukovat. Navíc, jak říká staré české pořekadlo, chleba kvůli tomu levnější nebude. Ani na průběhu války se zatím nic nezměnilo. Je to jen trápení pro mozky, které si rády lámou závity nad obtížnými otázkami, Rubikova kostka digitálního věku.

A zároveň jde o znamení budoucnosti. Až se AI naučí falšovat videa a audiozáznamy zcela dokonale, nebudeme moci s jistotou vědět nejen to, jestli někdo ještě žije, ale ani to, jestli vůbec kdy žil.