Zásadní téma – proč jsou u nás tak drahé potraviny, proč za rok jejich zdražování předehnalo celkovou inflaci – řešíme v tomto čísle Echa po analýze Lenky Zlámalové (str. 10) také s lidmi z oboru, zástupci takzvané potravinové vertikály: za zemědělce, respektive jejich odborově organizovanou část, přišel předseda Asociace svobodných odborů, mezi nimi i Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy Bohumír Dufek, za zpracovatele potravin prezidentka Potravinářské komory Dana Večeřová, za supermarkety prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Svým pohledem je doplňuje agrární analytik Petr Havel.

Potravinový řetězec má tři hlavní články: zemědělec–zpracovatel–obchodník. Který z nich nese hlavní zodpovědnost za ten šokující růst cen potravin během posledního roku?

Prouza: Hlavní zodpovědnost nese ten čtvrtý. Jmenuje se Vladimir Putin. Cenovou spirálu přece nastartovaly zdražující se energie, což začalo před rokem a půl. Vstupy jako například hnojiva letěly nahoru dokonce už od poloviny roku 2021. Druhým zásadním vlivem je výrazně se měnící nákupní chování. Ve strachu z budoucnosti, který panuje někdy od loňského léta, lidi nakupují míň. A ty výrazně vyšší náklady na energie, mzdy či logistiku pak musíte rozpouštět na menší objem prodejů. To se prvovýrobců, zpracovatelů a obchodu týká úplně stejně.

Havel: Na vaši otázku se korektně, objektivně odpovědět nedá. U různých typů potravin je to různě. Někdy mají vyšší náklady a promítají je do svých cen zemědělci, někdy potravináři, někdy obchodníci. Ukázat jednoznačně prstem na kohokoli z tohoto řetězce by bylo strašně zavádějící.

Dufek: No tak my v Asociaci si to rozklíčováváme důkladně, máme dost slušné analýzy. Ne až poslední rok, patnáct, dvacet let dozadu v celé Evropě tahají za nejkratší konec zemědělci. Jednoznačně jsou dnes u nás nejsilnější obchodní řetězce. Supermarkety mají nejvyšší nárůst marží. Chápu, ony se snaží vyrovnat propad, který přišel s ruskou válkou. Některým řetězcům – vím to od nich – klesl obrat meziročně až o deset procent. Zkrátka největší podíl na růstu cen potravin mají řetězce.

Havel: Použít tu pojem marže je velmi zavádějící. Marže je totiž rozdíl mezi cenou, za kterou obchodník, ale i potravinář nebo zemědělec nakupuje, a cenou, za kterou prodává své produkty. V marži se tedy skrývají i všechny jeho náklady plus zisk. Prostě marže není zisk, ten je obvykle jen velmi malou součástí marže.

Večeřová: Potravináři jsou v dané situaci někde uprostřed. Zemědělci od nich požadují vyšší cenu, u mléka se například proti loňskému ledna zvedla o 35 procent. I já chápu, že zemědělci měli dražší hnojiva, energie, asi se k tomu ještě dostaneme. Z druhé strany nás tlačí řetězce, které se opět logicky řídí zákonem obchodu: levně koupit, draze prodat. Řetězce na nás tlačí, abychom jim dodávali za optimální cenu. Ve výsledku potravináři nemají moc kde brát. Bohužel 80 až 90 procent českých potravin se prodává přes řetězce.

Vy jste jinde říkala, že obchodní řetězce mívají přirážku 100 procent.

Večeřová: Ano, když to není ve slevě... Což je další česká bolest: běžné ceny v regálu jsou u nás enormně vysoké, ale za ně prakticky nikdo nekupuje. U zboží ve slevě přirážka řetězců dělá už jen – v uvozovkách jen – 40, 50 procent. Máme to celkem spolehlivě spočítané z očištěných dat od našich zpracovatelů, víme, za kolik oni dodávají v běžné ceně a za kolik v akci. A za kolik se pak jejich výrobky prodávají.

Čili tady byste souhlasila s panem Dufkem?

Večeřová: Určitě obchodní řetězce mají prostor, kde by svou marži mohly snížit. Úplně nechápu, jak to, že v nejmenovaném řetězci stojí konkrétní drogistické zboží 500 korun, a s kartičkou jen polovinu. Záhada. Ale ukazuje to, že marže v ceně samozřejmě hrají roli. Ovšem problém je, že u nás se za běžnou cenu prakticky nenakupuje. Proč pak máme běžné ceny tak vysoké, když stejně všichni nakupují v akci?

Prouza: Já společenské debatě u nás rozumím potud, že lidé jsou nervózní a chtějí znát, kdo se takzvaně obohacuje. Reálné rozsouzení přijde letos a příští rok, až se začnou objevovat hospodářské výsledky v obchodním rejstříku. Pak bude jasně vidět, kdo se obohacoval, jestli vůbec někdo. Jsem stoprocentně přesvědčen, že na datech za rok 2022 uvidíme, že v celé té výrobní vertikále na tom budou obchody i potravináři hůř než v předválečném roce 2021.

Včetně supermarketů?

Prouza: Ano. Aspoň z toho, co já vidím, všichni kompenzují vyšší náklady na úkor svých zisků. Zároveň ta ziskovost bude jediným relevantním kontrolním mechanismem, kdy uvidíte, jestli dnešní situace náhodou někdo nezneužil. Pro leckoho může být lákavé zdražit víc proto, že inflační očekávání se výrazně posunují.

Potraviny zdražují víc, než jaká je celková inflace. Ta je na 17 procentech, zatímco potraviny v lednu meziročně zdražily až o 25 procent.

Prouza: Potravinová vertikála je energeticky náročnější než průměr ekonomiky.

Dufek: Fakt je, a v tom s Tomášem Prouzou souhlasím, že náklady rostly všem – ať už energie, nebo hnojiva. My Češi jsme papežštější než papež a bojujeme všichni proti všem, takže jsme si levná česká hnojiva nejdřív vyhnali z republiky a dnes dovážíme fosfáty za mnohem horší ceny.

Večeřová: Pokud bych mohla kolegu Prouzu parafrázovat, on vlastně říká, že ve svaté válce, při tom hledání bezprostředního viníka, jsme nějak zapomněli na příčiny. To je pravda. Zvedla se cena elektřiny, plynu, zvedly se mzdové náklady. Ale můžeme začít jednou položkou, kterou si málokdo uvědomuje: potravinářům se zvedly ceny za obaly – skleničky, kartony, plechovky, cokoli. Už od covidu je to rok za rokem o 30 až 50 procent. V České republice obaly nevyrábíme. Dovážíme je od velkých firem z Itálie, z Německa. Za covidu se dovoz hodně omezil, Itálie, kde tehdy průmysl prakticky stál, například hlásila: Skleničky nedodáme, potřebujeme je pro vlastní trh. První dopisy, kdy vám dodavatel obalů oznamuje: Zvedám cenu o 30 procent, jestli nechcete, tak mi dejte výpověď, pocházejí z roku 2021. A stejně vyskočily ceny za obaly v letech 2022 a 2023.

Prouza: Tady se mimochodem ukazuje problém české debaty o cenách – na té lehkosti, s jakou lidé řekněme cenu jogurtu odvozují od ceny mléka. Když se podíváte, jak zdražují obaly a různé poplatky, pochopíte, že mezi mlékem a jogurtem se k celkové ceně přidává spousta dalších položek. Nebo u vajíček: tam před dvěma lety dělal karton tři procenta celkové ceny plata dvanácti vajec. Dnes ten karton a další obaly dělají 10, 15 procent celkové ceny.

Večeřová: Ještě jedna věc, o které se nemluví a která se týká v mimořádném stupni potravinářů a do určité míry obchodních řetězců, jsou náklady na třídění, recyklaci a sběr odpadů. V České republice to obstarává EKO-KOM; a máme v komoře členy, jimž se zvedly poplatky za odpady během dvou let o 230 procent. Ani to nejsou malé peníze.

Čím si zdražení odpadů vysvětlujete?

Večeřová: To my právě nevíme. Když si to propočítávali naši zpracovatelé, vyšly jim úplně jiné částky, než jaký je ceník EKO-KOMu. Oni si ceník vytvoří pro každý rok, a nikdo neví, jak k těm číslům přišli. Přitom EKO-KOM drží absolutní monopol, má to jako pověřenou činnost od státu. My se snažíme apelovat na vládu, na ministerstva životního prostředí a zemědělství, ať s tím něco dělají. EKO-KOM má zisky – a tím to jako končí?

Dufek: U recyklátů dělají velkou část zdražení emisní povolenky. Kolikrát odpad ani tolik nezdraží, oni do ceny jen promítnou emisní povolenku, která z 30 eur najednou vyskočí na 90. Emisní povolenka je dnes spekulativní zboží a je to pomsta komisaře Timmermanse Evropě.

Havel: To je ohromný problém pro cukrovary, které za emisní povolenky musejí platit a pak si je samozřejmě promítají do svých nákladů. Cukrovarnictví je zatím jediný obor, který emisní povolenky přímo musí kupovat. Všichni jsme poděšeni výrazným zdražením cukru, cukr se ovšem zdražil i vinou povolenek.

Večeřová: Pan Dufek správně připomněl, že povolenky jsou dnes nástrojem spekulace. Mají je nakoupené finanční skupiny, které vědí, že když EU povolenky podle svého harmonogramu stahuje z trhu, budou dražší a dražší. To je opravdu neštěstí. A bohužel, aspoň podle Green Dealu, by se povolenky měly postupně rozšiřovat na další a další potravinářská odvětví. Povolenky neuvěřitelným způsobem zdražují konečnou produkci, proč o tom nikdo nemluví? Proč se vůbec nebavíme o příčinách?

Tak jedna z příčin tu sedí s námi. Vy jste, Tomáši, byl před pěti lety evropský tajemník české vlády a vůbec se vším klimapolitickým jste vždycky souhlasil, ne?

Dufek: To se zas Tomáše musím zastat! Komise měla povolenky zastropovat ve chvíli, kdy Putin zaútočil na Ukrajinu. Neudělala nic. To jsem vyčítal i Babišovi, že po začátku války nešel do první linie v boji za rozvolnění povolenek. V době, kdy jsem Babiše kritizoval za pasivitu, vyšplhaly povolenky z 5 eur na 30. Už tehdy jsem při svých cestách po republice slýchal, jaký to je problém. Mezitím vylezly na 90. Tady kdyby Babiš a posléze Fiala zamakali, bylo by teď líp. Neudělali nic. Ono totiž když jedete do Bruselu, tak člověk musí mít nervy se při jednání postavit a všem říct: My nejsme žádní zelení blbci a víme, že způsobem, jaký vy prosazujete, se to udělat nedá.

Kdybychom si teď vybrali jednu komoditu, která jde od českých výrobců do obchodních řetězců, dá se určit, kolik z ceny dělá energie a kolik poplatky za recyklaci a na obaly?

Večeřová: Nejjednodušší příklad asi bude mléko. Zpracovatel od zemědělce koupí litr mléka za 12 korun 80 haléřů, což byla průměrná cena teď v únoru. Podle tučnosti z mléka odebere část tuku, který využije nějak jinak. Jenže i ten tuk musí zpracovat. A mléko musí dovézt do mlékárny, pasterovat, obalit, nakonec expedovat. U mléka před prodejem do řetězce dělají energie 10 až 15 procent ceny podle typu výrobku, obaly dalších 10 až 15 procent a mzdové náklady minimálně 15 procent.

Prouza: Lidem zpravidla moc nedochází, jak energeticky náročný byznys to je. Často mají představu, že mléko přece dávají krávy na louce, odkud jim už nějak přiteče do sklenice. Dokonce i když se o tom bavíme s vládou, jsou skutečnostmi o fungování výroby a prodeje potravin překvapeni, vlastně stejně jako běžní lidé.

Jako laik bych si ještě tak představil, že velká spotřeba energie je v pekárnách.

Večeřová: Rozumím. Ale už jsem mluvila o mléku, budu se toho příkladu držet. Mléko musíte pasterovat na 70 stupňů a pak prudce zchladit. Energeticky nepředstavitelně náročná operace. Masná výroba je ještě větší horor. Na jednu stranu musíte chladit, v jatkách je potřeba udržovat i v létě teplotu čtyři stupně. Některé výrobky se pak zas naopak vaří nebo udí. O výkrmu drůbeže a prasat ani nemluvě. I ve výkrmu musíte v zimě vytápět a v létě chladit. Nejsme za krále Klacka, kdy se v chlívech větralo. Dnes skutečně 365 dní v roce buď topíte, nebo chladíte, ale pořád spotřebováváte energie tak, abyste dodrželi požadavky optimální pohody zvířat.

Takže ceny energií se, módně řečeno, propisují do cen potravin.

Všichni: Ano.

Havel: Jiná věc a zejména do budoucna významná hrozba pro ceny potravin jsou neustále se zpřísňující požadavky evropské legislativy ve jménu lepší pohody zvířat. Což ale znamená například chovat je na větším prostoru, tedy s menší efektivitou. Zakazují se konkrétní prostředky na ošetřování polních plodin, čímž stoupá riziko horší úrody. Uvažuje se například o zákazu glyfosátu. A co se stane? Chceme omezit erozi na polích a potřebujeme vegetační pokryv přes zimu. Výborně. Ovšem na jaře je zase potřeba ten vegetační pokryv zničit, poněvadž na pole potřebujeme nasadit hospodářské plodiny. Ale ke zničení meziplodin potřebujete nějaký herbicid. Například glyfosát. To jen jako příklad celé řady věcí, o kterých se nemluví a které často jdou proti sobě. V potravinářství je zcela nově zavedena povinnost takzvaného litteringu: potravináři platí za to, že kdokoli kdekoli odhodí odpadek. Potravinář musí zaplatit za jeho likvidaci. Poslední z věcí, kterou si málokdo uvědomuje: u velkoobchodních sítí mají dnes docela velký podíl privátní značky, což jsou značky obchodních řetězců, kde není uveden konkrétní výrobce potraviny, a místo něj tam stojí jen třeba Albert nebo Billa. Jenže u privátních značek musíte udělat laboratorní analýzu, aby vyhovovaly všem bezpečnostním předpisům. Analýzu platí obchodní řetězce, přičemž tyto analýzy nejsou levné a pořád zdražují. Prostě nákladů je celá řada, a proto je velmi sporné a téměř neřešitelné rozklíčovávat marže.

Teď zazní primitivní otázka spotřebitele, který jede za hranice do Německa nebo do Polska a vidí, že některé potraviny jsou tam levnější a přitom lepší. Proč?

Večeřová: Proboha, neříkejte, že jsou tam lepší potraviny, na to jsem alergická. Mají větší výběr, ale když se podíváte na složení, tak například skoro ve všech masných výrobcích v Německu jsou glutamáty. U nás byly glutamáty z masných výrobků prakticky už vymýceny. Vím, ono to má hezčí obal, v tom jsou Němci mistři, taky mají 80milionový trh a na něm se samozřejmě uplatní mnohem víc výrobců než u nás, takže pak trh vypadá rozmanitější. Ale v potravinách u nás máme minimálně stejnou kvalitu jako Němci. O Polsku radši ani nemluvím.

Jenom proto mají Poláci o tolik levnější potraviny než my?

Večeřová: Díky polskému příkladu se teď dostáváme k tak důležité věci, jakou je daň z přidané hodnoty u potravin. V Polsku mají nulovou sazbu DPH na 300 položkách. To je na stovce patnáct korun rozdíl.

Prouza: V Německu je DPH sedm procent, i to je důležitý rozdíl proti nám. My jsme jediná země v regionu s patnáctiprocentní DPH na potraviny. Dosud u nás přetrvává perverzní situace, kdy DPH na točené pivo je nižší než DPH na ovoce a zeleninu.

Havel: V Polsku je kromě DPH jedním z důvodů větší láce nižší cena pracovní síly, daná strukturou jejich zemědělství. Oni mají spoustu malých hospodářství, kde sedlák zaměstnává sám sebe, a když je na tom zrovna hospodářsky špatně, tak si třeba nepošle výplatu. Není sám sobě zavázán kolektivní smlouvou. Tím pádem pak může na trhu nabízet levněji výrobky. Německo se proti nám liší jak ohromným trhem, tak tím, že jakkoli Němci jsou blázni do zelené energetiky, tak například v potravinářství to tolik nevadí, protože německá ekonomika je celkově energeticky méně náročná než ta naše. Při zpracování zemědělských produktů mají o něco vyšší efektivitu než my. Poslední poznámka k porovnání se sousedy: Německo je v cenách potravin velmi mírně nad průměrem EU, Polsko je vůbec nejlevnější. A zrovna s těmito dvěma zeměmi Češi – přirozeně – svoje ceny porovnávají. Kdyby jeli nakupovat do Francie, do Rakouska, do Švýcarska a jinam, zjistili by, že potraviny jsou tam kolikrát mnohem dražší než u nás. Česká republika dlouhodobě měla šesté nejlevnější potraviny v EU. Dokonce u nás potraviny byly brzdou inflace. To nemohlo trvat donekonečna.

Večeřová: Ve Štrasburku jsem viděla, jak se v sobotu všichni Francouzi sbalí a jedou nakupovat do Německa. Přeshraniční nákupy nejsou česká specialita.

Je pravda, že v sousedních zemích mají zemědělci od státu víc přímé podpory, nejenom dotací, než u nás?

Dufek: Samozřejmě. Regionální politiku tam dělají ve prospěch zemědělství, chtějí totiž v regionech udržet zaměstnanost. Zemědělci dostávají různé slevy. V Německu když jedete po silnici, často vidíte ceduli: Tudy k prodeji regionálních potravin. Za tím jsou vždycky dotované programy.

Večeřová: Konkrétní příklad: Když loni kvůli válce vyletěla cena hnojiv – jak Ukrajina, tak Rusko byly velkými vývozci hnojiv –, co udělali Poláci? Vymohli si pro sebe v Bruselu podle dočasného krizového rámce speciální dotaci 860 milionů eur na hnojiva. To je hodně peněz. Co jsme tehdy dostali my, o co si řekla naše vláda?

Havel: Připomínám, že v zemědělství jsou průmyslová hnojiva jednou z největších nákladových položek.

Co byste každý z vás udělal, kdybyste vládli? Sáhli byste po cenových kontrolách, jimiž hrozí ministr zemědělství?

Večeřová: Já bych především snížila ceny energií. Vláda stropy nastavila moc vysoko. Energie jsou dnes dvakrát až třikrát vyšší než v roce 2019. Řadě firem by se dnes vyplatilo nakupovat na spotu, ale loni nevěděly, kolik co bude stát, ceny tehdy vyletěly strašně. Tím pádem jsou ty firmy dnes zafixované na vysokém vládním stropu.

Jsou energie i vaše komparativní nevýhoda vůči konkurenci u sousedů?

(Všichni souhlasí.) Večeřová: Tohle vláda dluží celému průmyslu, nejen potravinářům, všem. Zastropovali strašně vysoko, zastropovali pozdě, navíc vůbec nepomohli malým a středním podnikům. Ty to odnesly nejvíc, protože nejdřív se jim slibovalo, že to budou mít zastropované níž, a nakonec dostaly stejný strop jako velké firmy. Jenže velké si na rozdíl od malých a středních mohou žádat o kompenzace.

Prouza: Ano. Hlavně pro energeticky náročný byznys je strop příliš vysoko. Poškozuje české výrobce oproti těm zahraničním, velmi výrazně. Za takhle vysoko nastaveným stropem tuším politické zadání. Vysoká cena tlačí k úsporám. Pokud bylo politickým zadáním snížit spotřebu plynu, operace se zdařila a ve výsledku máme o 20 procent nižší spotřebu. Pokud by ale politickým zadáním bylo snižovat ceny, tak musel strop být položen níže. Zadruhé bych určitě snížil DPH na potraviny, minimálně na základní potraviny – pečivo, mléčné a masné výrobky, ovoce a zeleninu. Asi nemusím mít nižší DPH na pivo a na sladké nápoje. Platí, že základní potraviny tvoří mnohem vyšší podíl v nákupním košíku těch nejchudších, takže snížení DPH na základní potraviny je i sociální opatření. Mimochodem, monitorovat, jestli se snížení DPH promítne do konečných cen, se dá, ne že ne. Vyzkoušeli jsme si to před třemi lety, kdy Babišova vláda zavedla povinné nošení respirátorů a snížila DPH na respirátory na nulu. Na ministerstvu financí pečlivě sledovali, jak se zrušení DPH promítá do ceny respirátorů. Není to nic tak supersložitého.

Dufek: Já ještě musím k té ceně energií. Navrhoval jsem, a našli byste to v zápisech z tripartity, zastropovat u výrobce. Když stála jedna kilowatthodina 1,50 Kč, ČEZ dosahoval 27 miliard korun ročního zisku. Nikdo ze Šnobrů a jiných malých akcionářů by si nemohl stěžovat, že o něco přišli. Němci zastropovali 1. ledna 2022, my o rok později, 1. ledna 2023. Po celý ten rok se všichni, hlavně malí podnikatelé, potýkali s obrovskými náklady, banky jim kvůli rostoucí úrokové míře nedávaly ani kontokorenty. Firmy se dostávaly do dvojího tlaku. A to se ještě projeví. Až přijdou lidem výzvy zaplatit doplatky za elektřinu, tak teprve uvidíte, jaký to bude rachot. Tvářit se dneska, že za inflaci můžou důchodci, je největší nesmysl. Vždyť ta inflace byla ze 70 procent dovezená. Nevyčítám ji ani supermarketům, ani potravinářům, ani zemědělcům. Inflace byla dovezena energetickou krizí, povolenkami. Jen my, naše vláda, jsme nedokázali tu dovezenou inflaci zkrotit.

Havel: Byla dovezena i spekulacemi. Když začal konflikt na Ukrajině, všichni bědovali: Nebude Ukrajina, nebude obilí, ceny vyletěly obrovským způsobem nahoru. Faktický propad z produkce Ukrajiny na celosvětovém trhu zdaleka neměl takovou váhu.

Nemohla by se Česká republika z Evropského systému pro obchodování s emisemi vyvázat?

Prouza: To by nešlo.

Dufek: No ale místo toho by šlo zastropovat cenu energií u výrobce a pak elektřina zůstane na českém trhu. ČEZ šel na evropskou burzu za Topolánka. Proč to Topolánek udělal? Aby kapitalizovali ČEZ. Martin Roman a spol. pak dostali všichni velké odměny. Tento přesun na evropskou burzu jsme loni nedokázali zvrátit, neustále jsme si hráli na trh. Macron ve Francii podobný krok udělal, proto mají inflaci sedmiprocentní.

Havel: Budu se trochu opakovat a trochu navážu na svou úvodní větu, že struktura nákladů v potravinářství je složitá tak, že podíl na inflaci v naší vertikále je těžké rozklíčovat. Ale klíč je v cenách energií.