Mezi jeho blízkými i známými se mnoho měsíců tušilo, že životní cesta Karla Schwarzenberga se chýlí ke konci. On sám už před dvěma lety říkal, že to „stojí za prd“, že už ho to nebaví, že začíná stejná nemoc, jako má Zeman, a že bude nosit stejné boty jako on. Začala se projevovat neuropatie a podobně jako někdejší prezident Miloš Zeman skončil Karel Schwarzenberg na invalidním vozíčku. Nebyl to ale jediný důvod, proč se tito dva velcí političtí soupeři v poslední době několikrát sešli. Pro mnohé to mohlo být překvapení, jak se mohou takto protikladné osobnosti, mediálně zcela odlišně vnímané osobnosti, každá s podporou nesmiřitelného tábora sympatizantů, potkávat a bavit.

Karel Schwarzenberg byl vzdělaný elegán, který uměl používat vybrané chování, stejně tak byl schopen počastovat peprnými výrazy toho, s kým z duše nesouhlasil. Měl ale respekt k silnému soupeři, dodržoval základní normy, i když mu okolnosti nebyly po chuti. Byl racionální a uměl být pragmatický, k mnohým byl velkorysý, nezištný a ovládal schopnost povznášení se nad řadou lidských hloupostí, chyb, nevděčností.

Byl skutečně osobností evropského formátu. Jeho jméno znamenající příslušnost k nejvyšší aristokracii mu otvíralo dveře k nejvlivnějším lidem starého kontinentu, ale uměl je otevřít i pro jiné z českých zemí. Žil sice střídavě v Rakousku a Čechách, nejraději byl ale v Praze a na Dřevíči. Již před listopadem podporoval nezávislou kulturu, komunistickým režimem perzekvovanou, a službu novému demokratickému uspořádání bral jako svou vlasteneckou povinnost. Nejvíce byl identifikovaný s Václavem Havlem, jenž pro něj byl symbolem obrození od poroby. Nevnímal jej jen jako prezidenta, ale hlavu státu a té Schwarzenbergové v minulosti vždy dobře a oddaně sloužili. Ve své roli kancléře prezidenta Václava Havla, kterou vykonával od léta 1990, viděl naplnění poslání rodu.

Praha se pro Karla Schwarzenberga stala novým domovem, útěkem od těžkostí a traumat spojených s Vídní, které jsou třeba načrtnuty v loni uvedeném dokumentární filmu dcery Lily Můj otec, kníže. V Praze si vytvořil velký okruh blízkých a známých. Nebyli jen z politických kruhů, ministerstva zahraničí, v jehož čele dvakrát stál, nebo byznysu. Rád se pohyboval v bohémských a intelektuálních kruzích. Jeho oblíbenou byla zvláště Mlýnská kavárna na pražské Kampě, kde se potkával s výtvarníky, lidmi od filmu, hudebníky, producenty, novináři. Naprosto speciální kategorií pak byla náklonnost k ženám všech profesí.

Velké společenské obliby se dočkal jako prezidentský kandidát, kdy si jako starší zkušený člověk získal sympatie u mladé generace. Svou porážku ve finále roku 2013 přijal s rytířským smyslem pro fér hru, i když ji soupeř nehrál. Karel Schwarzenberg říkal některé věty a myšlenky, o kterých věděl, že jimi nejenže nezíská body, ale naopak je ztratí. Pro jednu takovou si snížil šanci vyhrát boj o Hrad. A zlobit svými myšlenkami nepřestal až do svého skonu.

Je nad slunce jasné, že Karel Schwarzenberg byl výjimečný, osobitý, vzdělaný, autentický vlastenec tradičního typu, který měl ve všech ohledech naplněný život i se všemi strastmi, před kterými člověka žádné bohatství neochrání. Sloužil vlasti.